Hurá! Konečně nastal pátek 26. dubna 2013 – ten netrpělivě očekávaný a tak (zaplaťpánbůh) dlouho odkládaný den – den našeho odjezdu do Chorvatska. Původně jsme měli vyrazit už o Velikonocích, ale haldy sněhu, které byly k vidění na tamních webkamerách, teploty ve dne lehce nad a v noci lehce pod nulou a povodňové stavy na všech řekách, které jsme měli v plánu jet, nás nakonec odradily. A bylo to jen dobře. Na konci dubna bylo v Chorvatsku nádherné jaro, teploty jen kousek pod třicítkou a navíc jsme zde mohli strávit pět dní místo původních čtyř.
Po nejrůznějších peripetiích s vozidly, posádkami a časy jsme se nakonec tradičně sešli všichni u nás, abychom zde doladili poslední detaily na výstroji a výzbroji naší výpravy. Teda – skoro všichni. Míra jaksi odmítal uvěřit, že když se řekne odjezd v šest, myslí se tím opravdu šest, a nechal se chvíli po telefonu přemlouvat. Militantní hošík to kupodivu letos zvládl. Ne snad až tak svojí zásluhou, ale spíš proto, že mu Dejf prozíravě nakukal, že vyrážíme o hodinu dřív…
Na dalekou a nebezpečnou cestu do divokých chorvatských hor jsme použili již léty osvědčená a prověřená expediční vozidla – úspornou Bábovo oktávku a po zuby ozbrojený militantní speciál. A protože nás jelo jen devět, celkem v pohodě jsme se tam vešli a mohli si dovolit naložit dokonce i dvě kytary. A kdože to vlastně jel? Vozidlo A: pan Bábe, Sluníčko, Dáňa, Tomáš Ranečák, vozidlo B: Militant, Dejf, Míra z Prahe, Dita a Vendy.
Naším prvním cílem bylo slovinské městečko Žužemberk asi pětatřicet kilometrů za Ljublaní, kterým protéká řeka Krka. Na rozdíl od loňska se letos snad ani nikomu neudělalo cestou špatně. Ale možná si to jen špatně pamatuju, přece jenom jsem taky něco málo přes litránek vína polknul. Na místo určení jsme ale každopádně (a snad poprvé ve WorWaní historii) dorazili společně a auta vypadala zevnitř i zvenku celkem čistě. No – ne nadlouho. Ale k tomu se teprv dostanu.
Vypadali jsme z aut a rozložili se na jakémsi pódiu v místním parčíku, dali po cigárku a sladce usnuli. V sedm ráno nás ze sna najednou vyburcovalo ukrutný zvonění. Příšernej rambajz. Nechápu, na co mají v takový díře tolika kostelů. Když to přestalo, už nemělo smysl spát. Uvařili jsme kafíčko, pokochali se pohledem na hrad a vyrazili na nástup.
Krka měla střední vodu – zhruba 105 centimetrů na vodočtu v Podbočje, pro nás tak akorát. Skoky krásný, vysoký tak od jednoho a půl do tří metrů. Jeden z těch nejvyšších se nám gumáci pokusili zpestřit netradiční figurou. Při doskoku se Tomáš zakousl Vendy do ramena a chvíli to vypadalo na zlomenej nos. Naštěstí jen vypadalo. Po pár hltech Bechera a několika zkušených radách odborníka přes obličejovou chirurgii, Sluníčka, bylo poznat, že se Tomáš pod těma modřinama už zase usmívá.
Protože jsme chtěli zvládnout přejezd do Chorvatska za světla, končili jsme u mostu asi 6 kilometrů nad Žužemberkem. Míra s Ditou už tam byli, takže všechno šlapalo jak na drátkách. Ohřáli jsme vynikající Sluníčkův gulášek, sbalili, navázali a hurá na Koranu. Přejezd zhruba na dvě hodinky, nějakých + -130 kilometrů. No prostě – tak akorát na navození příjemné náladičky.
Zabydleli jsme se v přístřešku na břehu Korany pár kilometrů pod Slunjí. Zrovna začínalo pršet. V monstrózním krbu v zadní stěně přístřešku Sluníčko objevilo kámen na stejky. Za chvíli už v krbu plápolal oheň a údolím se linula vůně masa, koření a medu. Militantík se vytasil s vodnicí a pikslou šutrů. Je vidět, že Pepin odvedl dobrou práci. Já vůl se zas vytasil s historkou o plchovi. To jsem tomu dal… Moji takzvaní kamarádi ten nevinný příběh o malém zviřátku obývajícím místní přístřešek, louskajícím v noci bukvice a metajícím je na nic netušící spáče, nehorázně překroutili a po zbytek zájezdu si ze mě a z plcha dělali srandu. Hovada. Těm tak ještě někdy něco budu vyprávět 🙂
Ráno nebylo po dešti ani památky. Vstali jsme docela brzo, vypucovali přístřešek a vyrazili na vodu. Korana se zdála být po Krce celkem nuda, takže Vendy se prohodila s Michalem na kajaku, aby si to vyzkoušela. No – cestou nám bylo trochu divný, že všechny ty stupně jsou nějaký takový menší. Ale nějak nás nenapadlo, že to je tím, že v nich je víc vody (Korana měla toho dne zhruba 150 cm ve Veljunu). Občas jsme se pobavili, jak Vendy, která jela v kajaku asi potřetí v životě, sem tam legračně zabojovala v nějakým válečku. Předvedla i jednu pěknou krysičku, která inspirovala gumáky natolik, že si o stupínek dál zaplavali taky. No – a pak to začalo: Nejdřív se gumáci vyklopili v jednom rozbitým stupni tak blbě, že jsme nějakou chvíli vůbec neviděli Militanta. Nějak prapodivně ho to smotalo, protáhlo pod lodí a za chvíli vyplivlo na druhý straně. Sotva jsme se z toho vzpamatovali, najednou koukáme, jak Vendy bydlí v takovým nevinně vypadajícím asi tak půlmetrovým stupínku tvaru roztomilý, hezký podkovičky, do který se vracela voda ze všech stran. Pěkně se tam nalokala, ale nakonec se ji povedlo dostat ven. Horší to bylo s militantní lodí, která tam kotvila ještě dalších dvacet minut. Dala si říct až když pro ni Michal přivázanej na házečce zeshora skočil a nechal se i s ní vytáhnout.
Od té chvíle jsme byli už fakt opatrní. Jeden opravdu děsivě vypadající stupeň jsme si radši i přenesli. Dojezd pak už klasicky víceméně po voleji. (Tady jsem vypozoroval celkem zajímavej jev – pokaždé, když jsem na Koraně, mi ten konec přijde o kousek kratší. Podle Murphyho zákonů bych čekal, že to bude spíš obráceně…)
Spaní jsme měli naplánované u Grandu ve Veljunu, ale požadovali za ten kousek trávy (navíc zčásti rozježděný bagrem) poměrně dost eur, takže jsme obětovali sprchu a ubytovali se už podruhé v našem oblíbeném doupěti na břehu Korany.
Naší v pořadí třetí řekou byla Mrežnice. Když jsme odjížděli z Čech, měla ještě skoro metr a já tajně doufal, že za těch pár dní, než se k ní dostanem, klesne na nějakej trochu rozumnější stav (zpětně jsem zjistil, že měla zhruba 85cm).Cestou jsme se stavili ve Slunji dotankovat zásoby. Povážlivě nám totiž začalo docházet pivo. Zase se ukázalo, že to holt nemáme tak v oku jako Karlos… Pak jsme si ještě koupili kilovej kýbl jogurtu. Co naplat, už třetí den jsme se cpali jen všemožnýma variacema masa a někteří z nás, hlavně ti, co to nevyvažovali alkoholem, začínali povážlivě zasmrádat. Zlý Tomáš ale nepřál našemu zájmu o zdravé stravování a pikslu nám v autě podle rozsedl a rozprskl po celé zadní půlce oktávky…
První, na co jsme se šli na nástupu středního úseku podívat, byl kámen na konci kaňonu. Přes celou tu plotnu se s hukotem valila voda a u skály vlevo byl po celé délce pěknej kotel. Vzpomněli jsme si na Dronťáckou poučku o tom, že když je kámen na konci horního úseku pod vodou, nemá cenu tam lozit a rozhodli se zítřejší kaňon radši vynechat.
Skočili jsme do hydra a plni očekávání vyrazili na střední úsek.
Úvodní dva kilometry byly volej volejovatej se vším všudy, navíc vylepšenej mrakama mušek, který se nám pokoušely dostat do očí, uší, nosu a tak… První vysokej stupeň vypadal hrozně, šel snad jet jenom v jednom místě a všichni se rozhodli, že si ho přenesou. Strašně dlouho jsem stál s kajakem nahoře a rozhodoval jsem se, ale pak jsem šel taky pěšky. Přece jenom – už loni jsem na tomhle úseku zkoušel přijít o život.
Následoval náš oblíbenej šestimetrovej vodopád „Šušnjar“ (nebo jak mu to místní říkaj). No, jet to fakt nešlo. S úctou jsme to obešli a zespoda pak čučeli do obrovský vařící se tlamy a báli se. Další plavba byla pak dost opatrná a plná prohlížení, všechno ale šlo někudy celkem bezpečně projet. Jenom jeden z posledních stupňů, takovej skok za roh do roští se nám vůbec nelíbil. Kroužili jsme nad ním, nakukovali dolů – a najednou vidíme, jak Dejf a Militantík vesele špacírujou po zaminovaným břehu. Houkl jsem na ně, ať vypadnou, ale na břeh jsme stejně museli.Riskli jsme ale ten druhej, záplavovej, plnej bláta po povodni. Prošli jsme se po něm docela pěknej kousek a musím přiznat, že jsem si fakt oddechl, když byli všichni zase v pořádku na vodě. Za chvilku už jsme byli v kempu u Ratka a hodinu se tam smažili na slunci, než si Míra s Ditou vzpomněli, že by pro nás mohli přijet. V závěsu za nima se přihnal Ratko. Flaška Bechera, kterou jsem mu přivezl, ho rozněžnila natolik, že za neustálého vykřikování hesel: „Povoda dóbrá“, „Achóóój“ a „Rakiju třeba popiť “ do mě nalil minimálně osm panáků. (díky, kamarádi, že jste mi sbalili a naložili všechny věci a zachránili mě, dokud to ještě šlo)
Rozhodli jsme se přespat ještě jednou v našem oblíbeném přístřešku a dát si ráno místo vršku Mrežnice vršek Korany ze Slunje. A kupodivu to stálo za to. Soutěska ve Slunji měla tentokrát konečně dost vody, z vodopádů stoupaly mraky tříště, do toho svítilo sluníčko, prostě paráda. A Korana, což je dost divný, tentokrát tekla i za městem. U výstupu jsme byli za moment, mám dojem, že to bylo tak něco lehce přes hodinku (a to jsme strávili aspoň 20 minut blbnutím pod vodopádama a Vendy zvládla dvě krysy). U přístřešku jsme si zase celkem počekali na naše řidiče. Míra tentokrát prej minul odbočku… No – jestli dojel až tam, jak říká, minul ji o patnáct kiláků 🙂
Naskákali jsme do aut a vyrazili směrem k moři. Přes ty kopce to bylo asi jen 90 kilometrů. Hned druhej kemp, na kterej jsme narazili, se nám tuze zalíbil (jmenovalo se to, tuším, Camp Bunica V, poblíž městečka Senj). 
Nakoupili jsme ryby a jakýsi slizký chobotnicoidní tvory na gril, poprvé v životě spustili kajaky do slané vody, projeli se kolem pobřeží a pak jsme se váleli na oblázkový pláži kolem grilu, popíjeli vínko a pomáhali vymyslet Militantovi příběh, který přikládám, jako součást tohoto vyprávění. Nejdřív mě rozčilovalo, jak neuctivě je v něm nakládáno s nevinnými a bezbrannými plchy, ale posléze, obratnou manipulací, podařilo se stočit děj příběhu tak, že autor (tedy bezpochyby militantní hošík) je šikovnými zviřátky přemožen, znásilněn, potupen a zesměšněn. Stačí si ho v těchto situacích představit a jistě, stejně jako já, pocítíte příjemné zadostiučinění 🙂
