/Sepsáno Dejvovcovo-Sztachovcovo-Zlatníkovcovo bandou/
Jednoho tanečního večera jsme se mezi vášnivým tangem a divokou salsou bavili o námi dosud nepokořených řekách. Dejf nadhodil Ploučnici a Zlatníci se přidali, že její okolí dobře znají, mají ho prochozené, ale Ploučnice – tento klenot mezi českými řekami – jim dosud unikal. V srpnu se nám čistě náhodou sešlo pár dní dovolené, slovo dalo slovo, pivo dalo pivo a rum dal rum a dovolená byla na světě. Dejf tvrdil, že vody je dost, mával zeleným semaforem, a tak jsme mu skočili na špek. Kemp Boreček se stal naším základním táborem – příznivé ceny, točená Plzeň, čisté nové sociálky jsme měli sami pro sebe. Kemp, do kterého by se pohodlně (i několikrát) vešla celá WorWaní banda nás nadchl.
První den bylo v plánu splutí od průrvy do Borečku (13,3 km). Lodě jsme nafoukli těsně nad průrvou na parkovišti, kde se nechá zastavit na vyložení/naložení lodí. Tajemná pískovcová průrva nás všechny okouzlila svým pohádkovým vzhledem a příjemným vnitřním klima. Zároveň některé překvapila svým vyústěním. Ten stupeň nás měl varovat. Barva na semaforu sjízdnosti se totiž rázem změnila minimálně na oranžovou. První část etapy cesty do Mimoně jsme si chvílemi zpestřovali turistickými vložkami korytem tohoto nanotoku. Jistý účastník zájezdu – pan Sz. – bez ustání remcal, že je málo vody. Díky našim rychlým pádlům (a nohám) jsme lehce po poledni dorazili do Mimoně, kde jsme mu zacpali pusu skvělým grilovaným kuřetem, a ještě chutnějšími pokrmy místní pekárny. Mělo nás varovat, že většina lodí z místní půjčovny „Meandry.cz“ zde končily. Nedbaje těchto drobných příznaků jsme občerstveni pokračovali dál.
Již pár metrů za Mimoní jsme vjeli do skutečného pekla. Naštěstí bylo málo vody. Zatáčka střídala zatáčku, pro padlé stromy a houštiny místy zadák neviděl na háčka. Větve soutěžily, která si urve víc z našeho vodáckého vybavení. O dramatické chvilky zde nebyla nouze, a ne nadarmo se říká, že Ploučnice je řeka, která se jezdí jednou za život. Udivilo nás, kolik vodáckých paniců se nechá nachytat na reklamní slogan, že Ploučnice je vhodná i pro začátečníky. Technická obtížnost vzrůstala každým vybojovaným meandrem zbroceným naším potem a krví. Doslova z posledních sil (taky doslova) jsme se po skoro sedmi hodinách dohrabali do základního tábora bez ztráty kytičky. Večer jsme měli pádný důvod k oslavě – přežili jsme. S přibývajícím alkoholem jsme nabývali optimismu a podléhali Dejvovu tvrzení, že zítra tam žádné větve nebudou.
Ráno jsme se vzbudili plni sil a radostného očekávání, co nový den, potažmo Ploučnice, přinese. Jak jen jsme mohli být tak naivní a rychle zapomenout na útrapy předchozího dne. Hned po prvních dnech a řvaní „Náklon! Náklon!“ se nejspíš Zlatníci rozhodli vyzkoušet teplotu vody a terén dna, a první (trojnásobná) krysa byla na světě. V tu chvíli se o kousek dál Honza chytil větve řka: „Jani, tohle NIKDY nedělej!“ a milá větev ho odporoučela až na samé dno koryta. Připišme mu ke cti, že svou milovanou ženu uchránil od nejhoršího, a Jana zůstala v lodi.
Druhý den začal zvesela, ale podle kilometráže nás čekal průjezd panenskou přírodou (=chráněná krajinná oblast), takže zcela bez civilizace, a tudíž bez možnosti se naobědvat. Při průjezdu kolem druhého skautského tábora jsme jim prostě na chvíli obsadili zánovní molo. Prostřední – největší – část naší cesty vedla táhlými meandry bez větví. Několikrát jsme se vykoupali a vyjedli všechny zásoby a s přibývajícími kilometry nám posádky přestávaly komunikovat. Naštěstí jsme ještě zvládali pádlovat. U cedule „soukromý pozemek“ jsme narazili na domorodce, který srazil naši morálku na bod mrazu. Po dotazu „Už tam budem?“ nám sdělil, že ještě tak hodinu a půl a bude to nejhorší úsek – hodně větví. Pluli jsme bez zbytečného plýtvání energie. Naštěstí jsme za nějakou dobu potkali ceduli, že Brenná, kam jsme dneska měli po 14,7 km dorazit, je už jenom 28 minut. Domorodec měl ale pravdu v jednom. Větví bylo opravdu hodně moc. Dejf tam měl jet se svou baterií motorových pil a měl by na týden práce nad hlavu. Naštěstí hodinu a půl už to nebylo, v cíli jsme se odměnili po necelých sedmi hodinách sjetím jediného jezu (takový stupíneček). Teď už zbývalo jenom umýt naše nafukovací miláčky plné větví, bahna a listí. Gumotex zaslouží velký dík. Se slzou v oku a zármutkem v srdci jsme zabalili vercajk a vyjeli vstříc náruči domácího zázemí. Zase jsme zaslouženě popili na oslavu – další den jsme přežili. Horší může být už jenom Vltava a Berounka.—Lukesovi komplet, Sztachovi bez Anežky a Zlatníkovi bez Čendy a Mácy <3
