Přátelé, kamarádi,
anžto se na těchto stránkách už poměrně drahnou dobu neobjevilo žádné dostatečně kvalitní a inspirativní čtivo, asi by se slušelo krátce poreferovat o posledním WorWaním dobrodružství. To totiž, dle mého skromného názoru, stálo fakt za to.
Poslední dobou, jak všichni víme, je pádlování v zahraničí poměrně dost komplikované. Proto s tím, jak se blížil čas našeho tradičního vodáckého výletu – Svatý Václav plus mínus něco okolo, neměli jsme úplně jasno, jak s volným časem naložíme. Nakonec jsme se rozhodli letos kajaky odpískat a vyrazit někam po svých. Návrhů bylo několik. Nakonec to zařízli Slunce s Mirasem, neboť když jsme dorazili na jednu z našich obvyklých porad, seděli už u Hnáta každý se svým plůtkem šesti piv a suše pravili: „Moravský kras. Na diskuzi zapomeňte.“ A bylo to…
A tak jsme tedy v pátek 24. září léta Páně dvoutisícího jednadvacátého vyrazili na Brno a Adamov. Musím říct, že jsme nic neponechali náhodě. Pochvalu zaslouží zejména Bába, který už od 15.00 obléhal nádraží a okny hostince u Kroupů co chvíli kontroloval, zda nám nějaký lump nekrade vlak. Postupně se trousili další, aby mu v náročném detektivním úkolu aspoň trochu pomohli. I já jsem nakonec svá dvě točená stihl. Každopádně vlak jsme moc neuhlídali, přijel totiž o 25 minut později. Když jsme konečně značně posilněni konzumací svačiny, kterou měl každý v batůžku, vypadali v Brně na perón, zjistili jsme, že čugála, která se před pár vteřinami mihla kolem okýnek, byla ta naše na Adamov. No nic, měli jsme zas hodinu času…
Žízeň byla stále veliká, proto jsme husím pochodem vyrazili hledat nejbližší restauraci. Hned proti nádru svítil do tmy obrovský nápis „Restaurant Padowetz.“ Patrně jsme si vybrali jednu z nejdražších hospod v Brně, ale to nám v tu chvíli asi už bylo tak nějak jedno. Za šest stovek jsme si nechali natočit sedm piv a bylo dobře.
Na tomto místě bych asi konečně měl představit všechny účastníky naší výpravy. Byli to: Nádražní detektiv Bábe a jeho kumpáni Karlos, Slunce, Miras, vínopijec Zlatník, o něco později dorazivší Honza a Dáňa, motospojka Martin a Brňák Pepin.
Druhý vlak už jsme stihli v pohodě a po krátké cestě nás lokálka vysypala v Adamově. Míša byl v tu chvíli už natolik zesláblý přestálými strastmi, že malinko přehlédl perón a tak trochu spadl pod vagón. Na nádraží jsme nabrali Martina a po krátkém dohadování, kdeže to vlastně spíme, jsme vyrazili po silnici na Františčinu Huť. Tam se měl nacházet samoobslužný bio eko lesní bar, kde se mělo dát přespat a ještě si u toho dát něco dobrého do trumpety.
Co si budem povídat, těch šest kilometrů potmě a v našem stavu nebylo úplně zadarmo. Ale po nečekaně krátké době jsme už viděli mezi stromy probleskovat světýlka a za chvíli už jsme stáli u domečku, který jsme předtím viděli na internetu. Veliké ohniště, u něj ráz dříví, v potoce tři basy lahváčů, prostě krása. Zapálili jsme oheň, obsloužili se pivem a spokojeně klábosili. Občas kolem nás prošlo pár alternativců, kteří dokola opakovali mantru: „Ahoj, jdete taky ráno kosit?“ Moc jsme si jich nevšímali, když tu náhle přiběhl týpek a jal se nás sprdávat, jakto, že si dovolujeme se mu usadit na zahradě, topit si jeho dřevem a ať okamžitě vypadnem ze soukromé akce na soukromém pozemku. Tož, hrklo v nás. Začali jsme se bránit tím, co jsme si načetli na internetu a chlapík postupně vyměkl. Vyšlo najevo, že kdysi kdosi napsal nějakou děsně nadšenou recenzi, ale že to tu takhle fakt nefunguje. Každopádně mu bylo jasné, že když uprostřed noci vyšle devět přiožralých chlapíků někam do stráně, buďto si ublížej, nebo je seberou ochránci přírody, takže nám nakonec vykázal přístřešek na spaní a dokonce nabídl i další piva. Dobrý to člověk 🙂
Vstávali jsme brzy, protože ještě za šera se z domečku zase začali trousit nabuzení alternativci, kteří tu měli kosit louky. Posnídali jsme, pánovi hodili do kasičky spoustu peněz, aby měl radost, a přesvědčení, že toho dne dojdeme na Macochu, s chutí vyrazili na cestu. Ze začátku to šlo jak na drátkách. Cestou jsme viděli několik krásných jeskyní a brzy došli k Býčí skále. Odtud jsme měli v plánu dojít do Rudic. Tam někde se to ale zamotalo. Ztratili jsme značku a zapikali se v kopci plném nakácených bukových větví. Nakonec jsme cestu zase našli, ale těch sil a hrdosti, co nás to stálo! Měli jsme načteno, že v Rudicích je hospoda, která ma otevřeno a dobře tam vaří, což byla jasná výzva k tomu, abychom tam zakotvili na oběd. Jenomže tím, jak nás ráno aktivisté vzbudili brzy, jsme nějak pořád měli k dobru až moc času. Pánbů to viděl a nejspíš proto nám postavil do cesty takovej příhodnej přístřešek. Chtěli jsme si fakt jen chvilku odfouknout. Ale najednou tam stála flaška. Když zmizela, stála tam druhá. Nakonec jsme se tam k značnému pobavení kolemj(e)doucích řezali snad hodinu smíchy.
Konečně jsme se zvedli a s bránicemi bolavými od řehotu a stále ještě přesvědčení, že jdeme na Macochu, vyrazili do Rudic. Hospoda otvírala až za půl hoďky, ale už ji obléhali dva místní kumpáni, kterým jsme evidentně padli do oka, takže pro nás u vrchní vydyndali devět Bernardů. Honzíkovo srdce plesalo. Jídlo vynikající, pivo výborné, počasí parádní, prostě se nějak stalo, že se nám odtud nechtělo. Stanovili jsme poradu na 14.00. Na ní jsme odhlasovali další poradu v 15.00. Tam jsme rozhodli, že na Macochu půjdem až zítra a že dnes přes Rudické propadání dojdem do některého z kempů v Jedovnici, kde strávíme noc. A tak jsme nakonec s těžkým srdcem vyrazili. Cestou jsme se rozdělili na dvě frakce – jedna si chtěla dát ještě jedno u větrného mlýna na kopci, druhá až ve srubu v Jedovnici. Myslím, že oboje stálo za to. Nakonec jsme už za šera společně došli do kempu, zacvakali za noc, s drzostí sobě vlastní oskvotovali úplně cizí zapálené ohniště (majitelé se ani moc nebránili), zavřeli místní hospodu, zalezli pod stříšku od kiosku a samým vyčerpáním usnuli jak dudci.
První jsem se vzbudil já a Karlos. Ze spánku nás vytrhly uřvané Ukrajinky, které přímo proti nám pucovaly záchodky. Sebrali jsme bágly a šli si udělat něco k jídlu k nedalekému stolku. U toho jsme zjistili, že v 8.00 se otvírá okýnko. Klábosili jsme a těšili se na první ranní pivo, když tu náhle se zpod stříšky, kde spali kluci, ozval hysterický řev. Z poněkud zmatené situace a chaotických výpovědí nakonec vyplynulo, že batůžek páně Bábovo navštívila v noci za účelem občerstvení se ohromná myš. Byla však Bábou zastižena ještě při vloupačce a za šíleného jekotu vypuzena kamsi ke Zlatníkovic spacáku. Soudě podle toho, jak Bábovi zredukovala spižírnu, musela mít aspoň čtvrt metráku…
Nakonec jsme se u okýnka s lahváči sešli jak somráci všichni. Pivo nás vzpružilo a kolem deváté už jsme zase odhodlaně šlapali na Macochu. Procházeli jsme mírně zvlněnou krajinou a ospalými vesničkami. V neděli dopoledne bylo všechno zavřené. V jedné obci jsme našli jen jakýsi automatický bar, ale točil jenom limonádu. Malinko jsme propadali panice, když tu náhle Miras s tajuplným úsměvem vytáhl z batohu lahev špinavě zelené tekutiny. Oklepali jsme se hrůzou. Byla to Travarica. Mám za to, že právě ona stála za tím, že jsme kdesi špatně uhnuli a po asi dvou kilometrech zjistili, že místo po červené na Macochu, jdeme po zelené na Kateřinskou jeskyni. No, vracet se nám opravdu nechtělo. Navíc jsme zjistili, že ve žlebu vedoucímu ke Kateřinské je k vidění spousta skalek a jeskyní, kdežto na Macoše, jak pravil Zlatník, je furt jen ta Macocha. A stejně jsme tak jako tak museli dojít do Blanska, což teď 
bylo přesně v našem směru. Skoro nikdo neprotestoval. Cesta nám za občasného Bábova pofňukávání utekla poměrně rychle. Škoda jen, že jsme museli kolem dokola poslouchat, že jsme přece měli jít na Macochu a jak to teď vysvětlí doma rodině…
Uplakánka rozveselil až kiosek na Kateřinské. Jako správní kamarádi jsme neváhali při každé návštěvě výčepu pustit nějakou tu korunu, takže si nakonec chlapec odnášel plný batůžek suvenýrů z Macochy. Opět jsme se trochu rozseděli, takže když jsme nakonec vyrazili na Blansko, měli jsme už každý trochu nakoupeno. Rychle jsme ale vystřízlivěli, když jsme po pár desítkách metrů zjistili, že značka uhýbá ze silnice do krpálu se sklonem snad 45°. Do toho občas přes cestu ležel padlej strom. Jednou jsme lezli dokonce i po čtyřech. Když jsme se konečně vydrápali z údolí, sotva jsme popadali dech. Krajina se otevřela a pár kilometrů před námi leželo Blansko.
Vyrazili jsme k městu s tím, že se tam dobře najíme a kluci, kteří jeli jen na víkend, odsud pojedou domů. Nakonec z toho nějak vykrystalizovalo, že zůstaneme už jen čtyři: Bábe, já, Honza a Slunce. Obešli jsme kdejakou hospodu v Blansku, ale všude nám bylo řečeno, že pivo nám natočí, ale buď vůbec nevaří, nebo je pro ně devět jídel moc. Kluci nakonec šli někam k nádraží a my jsme si rozložili ležení na trávníku u pizzerie. Tam nám sice udělali pizzu do krabice, ale zase nic nenatočili. Pak jsme se rozloučili ještě s Mirasem a Pepinem a už jen ve čtyřech vyrazili zpátky na kopec nad městem, kde jsme cestou sem očíhli super přístřešek s ohništěm. Zastavili jsme se na fotbaláku, kde jsme si dali konopný ležák. Teda – nic proti, ale nakonec jsme to stejně museli spláchnout dvanáctkou Radegastem. Na kopci jsme si pak udělali ohýnek, pocucávali víno, brebtali a sledovali soumrak a rozsvěcející se město. Romantika jako řemen…
Vyspali jsme se do příjemna. Postupně si každej z nás mlhavě vybavil, že někdy uprostřed noci k nám přišel nějakej páreček a byl dost překvapenej, že je přístřešek plnej. Prošlo kolem pár pejskařů, ale nikomu jsme nevadili. Posbírali jsme svoje cajky a vyrazili do města doplnit zásoby. U sámošky jsme si dali po pivku, něco jsme taky schovali do baťůžků na horší časy. Bábe nás ukecal i na dvě lahvinky rumíčku. Honzík nahoře na kopci zapomněl krabici s pizzou, ale fakt se nám kvůli tomu zpátky nechtělo. Dneska jsme totiž měli v plánu dojít přes kopce až ke Kuřimi. Večer hrozil déšť a my vyčetli v mapě, že v lese u Lelekovic je ohromnej altán. Tam jsme chtěli spát.
Šlapali jsme statečně. Občas bylo potřeba posílit morálku hltem rumu. To nám šlo opravdu dobře. Mrkli jsme se na zříceninu 
Nového hradu nad Blanskem, pak se dlouho drápali trnitými cestami necestami z kopce a zase do kopce, až nás lesy vyplivly kdesi u vesnice s názvem Vranov. Podle mapy tady měly být nejmíň tři hospody. Bohužel byly všechny zavřené. Jen na nedaleké farmě fungoval samoobslužný bar. Tam si člověk mohl natočit ze dvou piv, která zde vařili, koupit i něco na zub a pak hodit drobné do kasičky. Super nápad. Hned jsme bar obsadili a začali ochutnávat. Čas příjemně ubíhal, ani jsme si nevšimli, že se zatáhlo a začalo mrňat. Líbilo se nám tady až tak, že když už se regulérně rozpršelo, jen jsme se líně přesunuli pod přístřešek zavřené hospody a do baru vysílali dobrovolníky pro pivo.
Nakonec jsme se – už v poměrně pozdním odpoledni –
odhodlali, vyzbrojeni dvěma petkami místního ležáku, srdnatě vykročit do deště a najít někde v lesích na kopci náš dnešní nocleh. Naštěstí se ukázalo, že to není moc daleko, takže jsme došli ještě za světla. Bohužel jsme si netroufli rozdělat oheň. Byli jsme pořád ještě v chráněném území a navíc pár desítek metrů od budov lesních školek, takže jsme párkrát zahlédli i nějaké auto. Ale altán byl velikej, bytelnej a protože bylo pod mrakem, bylo poměrně dost teplo. Popili, pojedli a poklábosili jsme tedy tentokrát jen při čelovkách a vařičích a poměrně brzy se odebrali na kutě.
Ráno bylo pošmourné, mlhavé, ale už nepršelo. Norové slibovali, že se z toho vyloupne pěknej den. Nás čekalo 
posledních pár kilometrů do Kuřimi. Těšili jsme se, protože jsme vygůglili, že místní pizzerie pořádá ve sváteční den kachní hody. Nikam jsme nespěchali, takže jsme si naplánovali, že tam před odjezdem vlaku na pár hodin zakotvíme, zhodnotíme několika slovy povedenou akci, přežerem se u toho a pošlem do sebe posledních pár piv.
Posnídali jsme, pobalili a pořád ještě v mlze vyrazili do kopce se zvláštním jménem „Babí lom.“ Byl to zvláštní asi kilometr dlouhej hřeben, kterej vypadal, jako kdybychom lezli po hřbetě gigantickýho draka. Všude totiž trčely do výšky několika metrů takový plochý kamenný štíty. Krutě to klouzalo, s plnou polní na zádech žádnej med. Občas bylo dole pod náma vidět kus krajiny a v tu chvíli jsme zjistili, jak jsme vlastně vysoko. Připadali jsme si jak někde v Andách. Moc hezký to bylo. Cestou jsme odoperovali Honzíka, který si sáhl do kuního hovna a odřel si u toho ruku. Dokonce i panáka rumu jsme na jeho dezinfekci museli obětovat!
Hřbet končil bohužel zrovna zavřenou, ale moc pěknou rozhlednou. Odtud už jsme se spustili dolů a ve vedru, které se mezitím udělalo, mašírovali na Kuřim. Hospoda měla ještě zavřeno, tak jsme si sedli opodál a dlouhou chvíli si ukrátili konzumací skrovných zbytků našich alkoholických zásob. V restauračce jsme si pak každej dali luxusní kachní stehno s knedlikem a několikero druhama zelí, pár pivek… …a sotva funící jsme se dovlekli k vlaku.
A tak skončilo naše putování po Moravském krasu. Kamarádíčci, díky za vás, bylo to intenzivní a prostě boží!
Hned bych jel znova 🙂
