Příběh, který se nestal…

Příběh, který budete mít možnost v následujících chvílích číst, se nikdy nestal. Pokud byste snad získali pocit, že jej navíc vyprávím formou jakési šifry, pak vězte, že skutečně vím, co dělám. Nestandardní situace totiž občas dávají u některých jedinců vyplout na povrch některým, leckdy celá léta utajovaným, nepěkným povahovým rysům. A ve skupince, o které hodlám vyprávět, se právě jeden takový objevil. Budeme mu tentokrát říkat třeba Pan K.

Ale teď už nepředbíhejme a pojďme se ponořit do děje…

Bylo, nebylo, jednoho hezkého jarního dne se jistá renomovaná skupinka cestovatelů, říkejme jim třeba „Plejtváci,“ rozhodla vyrazit za novým dobrodružstvím. Na tomto místě bude asi nejlepší si naše hrdiny rovnou představit. Kromě již zmiňovaného pana K. z HK., se výpravy zúčastnili také pánové B., D., S., M.(J.), Z.(M.), pan T. a pánové P1 a P2. Zdá-li se vám to malinko nepřehledné, či zamotané, vězte, že jména jsou čistě orientační, neb řada uvedených pánů se z cesty vrátila domů se jmény zcela jinými. Hned je to jasnější, že?

Tedy: Tito dobrodruzi se tentokrát rozhodli prozkoumat jedno poměrně vzdálené pohoří na jihozápadě jejich země. Dva z nich hodlali proniknout po stezkách do nitra hor v sedlech velocipédů, zbylí dali přednost expedičním plavidlům. Pan P2 se pak díky zraněním hlavy, která utržil v jakési pouliční šarvátce, cesty zúčastnil v úloze nevyčerpatelné studnice moudrých rad a nepřeberné zásobárny životních zkušeností.

Plni očekávání tedy kteréhosi čtvrtečního odpoledne vyrazili na svoji pouť. Cesta, za posilování odvahy bojovými hesly a výkřiky nezměrného odhodlání, probíhala neuvěřitelně rychle. Temně zelená, tajuplná hradba zvlněných hřbetů se před nimi zdvihla mnohem dřív, než čekali. S houstnoucím šerem a řídnoucím vzduchem, začali se naši cestovatelé záhy poohlížet po úkrytu na noc. Poměrně brzy objevili opuštěnou chatrč. Obydlí bylo v nečekaně dobrém stavu. Jedinou vadou na kráse byl hukot vody ozývající se nepřetržitě odkudsi z hloubi pod jejich nohama. Pánové S. a T. se postarali o chutnou večeři. Spokojení dobrodruzi usínali až pozdě k ránu, donekonečna přetřásajíce hrdinské historky z cest a velebíce lovecké a kuchařské mistrovství svých dvou kamarádů. Jak se bohužel později ukázalo, úmysly pana S. nebyly zcela bez poskvrnky. Zatím ale nepředbíhejme…

Ráno uvítalo naše hrdiny pohledem na sluncem zalité, rozeklané hřbety horských velikánů. Po vydatné snídani se cestovatelé rozdělili na dvě skupiny. Velocipédisté odhodlaně zamířili se svými stroji až kamsi k sněhem pocukrovaným skaliskům nad horní hranicí lesa. Ostatní měli v plánu zmapovat tok řeky, která se s divokým řevem valila nedalekým, balvany posetým údolím. Po celý den se plavci srdnatě rvali s rozběsněným živlem. Jejich odvaha a odhodlání neznaly mezí. Třikrát se pan P1 pokoušel zanést do mapy obrys skaliska stojícího v řečišti, třikrát tak tak uhájil holý život. Nebýt moudrých rad inženýra P2, nebyl by již možná více mezi živými. Také nasazení a sebeobětování pana S. se zcela vymykalo veškerému chápání.

S večerem se vyčerpaní cestovatelé nakonec opět šťastně setkali ve svém táboře. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že podivný hukot, který slyšeli předchozí noci, patřil ponorné řece, která během dne podemlela skalní blok a odnesla s sebou část chaty. Naštěstí byl všechen důležitý materiál uložen v bezpečí a výprava tak přišla jen o pár maličkostí. Až do rána si pak naši hrdinové nadšeně vyměňovali zážitky z uplynulého dne a vychutnávali lahodné pokrmy a posilující nápoje.

Následujícího rána se slunce zdálo být neobvykle ostrým. Po rychle odbyté snídani se bicyklisté na svých speciálech chystali pokořit hranici věčného sněhu. Plavci se chtěli vrátit k pramenům řeky a ověřit přesnost měření z předešlého dne. Ještě před naloděním si však pan P1, lékař výpravy, všiml, že pan B. již poněkolikáté mění barvu svého obličeje. Po chvilce nešťastníka k nesnesení rozbolela hlava a začaly se mu nekontrolovatelně třást ruce a čelisti. Patrně nějaká nová, neznámá a nesmírně zákeřná choroba. K překvapení všech však po vypití bylinného lektvaru veškeré příznaky odešly a již se neobjevily.

U pramenů řeky cestovatele zaskočil oddíl ozbrojenců vedený pobočníkem místního vladaře. Ten požadoval po přátelích poplatek za vstup na jeho území. Pan K. neunesl tlak zdánlivě vyhrocené situace a pokusil se získat pro sebe jeho přízeň tím, že obvinil své kamarády z návštěvy stejných míst i předchozího dne. Snaživě si přimyslel i několik dalších těžkých zločinů. Pohlavár naštěstí vůbec nemínil cestovatelům ublížit a udavači se s pohrdáním vysmál. Nakonec vše vyřešilo několik drobných dárků. Šrámy v duších však budou bolet zřejmě ještě dlouho…

Toho dne plavci dokončili mapování toku řeky. Pan K. se cestou snažil odčinit svoji zradu a opravdu se vyznamenával. Neustále obdarovával ostatní čutorami s povzbuzujícími nápoji tak, že ti byli zanedlouho ochotni mu jeho chování velkoryse odpustit.

K večeru se obě skupinky opět sešly na svém tábořišti. I přes nesmírnou únavu si hrdinové dlouho do noci znovu navzájem vyprávěli zážitky a historky z dnešního bádání. Nad ránem všichni vyčerpáním usnuli. Tedy – všichni až na pana S. Ten byl svými kamarády čirou náhodou přistižen při prohledávání místnosti, v níž spali čtyři z jeho druhů. Nikdo moc nevěřil laciné historce, že tam hledal vodu. Navíc bylo podivné, že na sobě neměl kalhoty…

Následující den byl už dnem návratu do civilizace. Svěžest rána a pohled na slunce šplhající po úbočích horských velikánů způsobily, že byly nakonec všechny vády a půtky zapomenuty. Dokonce i nechutný případ velkostatkáře, pana M., který se v jakémsi podivném pominutí smyslů pokoušel infikovat své soudruhy pomocí vlastního oblečení. Při tlaku a vypětí, kterému byli hrdinové po několik dní nepřetržitě vystaveni, je potřeba leccos pochopit a odpustit…

Výprava se vrátila do rodného města ověnčena slávou, hrdinskými činy – a co hlavní, již opět jako nejlepší přátelé. Bůh žehnej jejich budoucím činům!