Je to sice už trochu mimo, ale vzpomněl jsem si na jednu letošní WorWaní akci, která, myslím, docela stojí za zaznamenání. Jednoho dne (bylo to někdy počátkem jara) přišel na zkoušku pan Bábe a pravil, že má tetu. To nám připadalo celkem normální. Bábe ale pokračoval a vypadlo z něj něco v tom smyslu, že ta teta bydlí na Vranově, vlastní tam penzion, organizuje spoustu akcí (v podstatě vlastně šéfuje celej Vranof) a že by potřebovala zahrát na nějaké besídce pro maminky. Odměnou nám prý budiž ubytování po celý víkend i s rodinami zadáčo v tom penzionu a samozřejmě večerní afterparty s vínkem a masem pod poetickou siluetou malebného zámku. No – prostě to znělo dost slibně a celkem bez většího váhání byl stanoven nejbližší kapelou akceptovatelný termín – 14. května 2016.
Odjezd byl stanoven na páteční podvečer, v sobotu ráno měl dorazit už jen Pafka s Michalem a Jéňou. Skupina A, tedy já s dětma, Bábe s Rozkou a Dejf s Leou a holkama, měla vyrazit v pátek tak nějak po práci. Jenže ouha – už když jsem šel do školy, necítil jsem se úplně komfortně a během odpoledne to bylo čím dál horší. Když už mě rozbolela hlava a dala se do mě zimnice, zrušil jsem poslední hodinu a šel domů. Tam jsem si naměřil osmatřicet něco, zavolal Bábovi, že asi nebudu moct jet a že se uvidí ráno, zalezl do postele a spal a spal a spal. Ráno jsem se vzbudil, po horečce ani památky, takže honem sbalit, naházet věci a děti do Huberta, stavit se pro Jéňu a hurá na Vranov.
Dojeli jsme chvíli před polednem, omrkli sál, kde jsme měli odpo hrát a to už nás paní Babičková dirigovala k tetě na oběd. Dostali jsme vynikající svíčkovou z králíka, fofrem se ubytovali a pak už šup šup stěhovat a zvučit. Sál byl v prvním patře zámeckého hotelu. Při pohledu na to schodiště jsme lehce znervózněli. Naštěstí se sympatická slečna recepční vytasila s bezbariérovým výtahem. Naučila nás to obsluhovat a nechala nám to napospas. To neměla dělat. Hned v prvním kole jsme na plošinu naložili bednu se stojanama, Peaveye a Zlatníka coby strojníka, výtah sebou několikrát bezmocně zaškubal, zasmrděl a bylo po parádě. Takže přece jenom hurá pěšo.
Nazvučili jsme, zjistili co a jak ( nejdřív měla být besídka pro maminky a pak až zlatý hřeb WorWaní ) – takže jsme se upozadili do lokálu k nějakému tomu pivku. Děti seděly v sále, hltaly očima vystoupení a Dejf posedával nad schodištěm a byl zasmušilý. Besídka po nějaké hodince skončila a my 
spustili naši produkci. Musím říct, že poměrně vydařenou. Rodinky se nejdřív jen usmívaly a poslouchaly, postupně se začalo i tancovat a nakonec byl docela problém akci kvůli několika zuřivě rozparáděným tanečníkům nějak kulantně ukončit. Každopádně Bábeho teta to s autoritou sobě vlastní zvládla, my si sbalili fidlátka a vyrazili zpátky do penzionu, kde se měla konat slibovaná afterparty.
Úplně bych zapomněl – k Bábeho tetě patří ještě taky strejda. Takovej správnej, sympatickej samorost. Ten už se při našem příchodu točil kolem grilu a měl výbornou náladu. Evidentně předchozích několik hodin využil po svém. Pracoval prý na zahradě a tak…
Děti začaly prozkoumávat okolí penzionu, čehož strejda fikaně využil, vyznačil jim místa, kde mají válet sudy a pak se jen zálibně a spokojeně díval, jak poměrně vysoká tráva mezi stromy v sadu mizí a mění se v téměř dokonalou iluzi čerstvě posečené zahrady.
My jsme se pustili do vynikajícího vínka. S přibývajícím časem se ze vsi začínali trousit různí tetini známí, takže jsme pomalu vytáhli nástroje a začali hrát. Večírek se výborně rozjel. Postupně jsme poukládali děti a bavili se a bavili. Někteří dokonce ještě o trochu víc než jiní. V jednu chvíli jsme totiž zjistili, že nám jaksi chybí jeden člen kapely. Bábe se ho vydal hledat. Vrátil se za hodnou chvíli a pravil, že ho sice našel, ale že mu nerozumí. Údajně prohlašoval něco v tom smyslu jako: „Hrkfrrsxgh šššpstch“, ale možná to bylo i jinak. Každopádně prej bude stát venku opřenej o auto. V tu chvíli se ze zídky poroučela slečna recepční, z kapsy jí vypadla prázdná láhev od slivovice a my hned věděli kolik uhodilo. Jak jsme se pak všichni dostali do postele, to úplně nevím.
Já se vyspinkal do růžova. Vzbudil jsem se tím, že si kluci štěbetali v postelích. Vykoukl jsem ven, obdržel hrnec kafe a sledoval, jak Bábe, Pafka, Jéňucha a Michal balí věci. My měli s Dejvovcema naplánovanej výlet po okolí spojenej s odlovením několika kešek. Ta poslední se nám, protože neumíme s Dejvem počítat, protáhla o nějaký ten kilometr, pár set výškových metrů a pár klíšťat. Ale zase jsme viděli místa, která by normální člověk mohl zahlédnout maximálně tak z vrtulníku.
Na oběd jsme se stavili v zámeckém hotelu. Když jsme si pochutnávali na hlavním chodu, prošlo tiše kolem cosi mezi bílou paní a nemrtvým a v třesoucích se rukou si to opatrně neslo hovězí vývar. Lámali jsme si hlavu, kde jsme to už viděli. No jasně, byla to slečna recepční. Chuděra – neměla tušení, jak se dostala domů, ale každopádně se vzbudila obutá a oblečená v posteli a od rána jí vyhrožovali všichni známí široko daleko, ať se ještě jednou opováží si s nimi ve dvě ráno chtít po telefonu povídat 🙂
A to byl, přátelé, náš výlet na Vranov…
