Jak jsem zkoušel novou loď aneb Odemykání Doubravy 2016

Onehdá jsem se poflakoval po zahradě a těšil se pohledem na probouzející se květenu, když tu náhle padl můj zrak na kajak, který jsem musel nedávno předtím vytáhnout ze skleníka, protože začal nepříjemně konkurovat kedlubnám. A ejhle, ze dna se na mě usmívala prasklina. Spráskl jsem ruce, protože v té chvíli se mi v hlavě pomalu začala rozplývat vidina letní dovolené u moře a místo ní se vynořovala představa zklamané rodiny a koupání maximálně tak u rybníka. Případně se ještě nabízela varianta, kdy sice k moři pojedeme, ale já přestanu jezdit na vodu. A ta se mi líbila ještě výrazně míň.

I začal jsem hledat řešení. A kupodivu se objevilo poměrně brzo. Už dávno jsem měl vyhlédnutého Daggera GTX a zjistil jsem, že Monča mi ho je schopná sehnat za hodně slušnou cenu. Loď sice bude bez sezení a jakékoli výbavy, ale jsem přeci zdatný kutil, ne? Kajak dodělám sám, hlavně když nebude moc stát 🙂 Slovo dalo slovo a za dva dny byl světle zelenej mazel doma.

Mezitím jsme absolvovali náročnou, ale poměrně zdařilou kulturně-alkoholickou besídku nazvanou „Zelený čtvrtek u Hnáta“, kde jsme společnými silami vymysleli, že po letech zase vyrazíme na odemykání Doubravy. Dejf, který zanedlouho povýší na korvetního kapitána, shledal, že semínko od lodi už nereprezentuje jeho novou šarži dostatečně okázale a koupil si zbrusu novou vzducholoď v barvách hasičského záchranného sboru kraje Vysočina. A tu chtěl, stejně jako já tu svoji, taky prubnout. Tož, proč ne 🙂

Měl jsem na výrobu sezení skoro dva týdny času. Pohoda. Už necelé dva dny před inkriminovanou sobotou jsem se začal doma poohlížet po nějakém tom materiálu. Našel jsem nějaké staré zrcátko, co mi kdysi vrazil Pafka, vorval jsem z ubohé staré Pyraně všechno, co šlo a začal s demontáží a montáží. V dílně jsem našel skoro plnou tubu jakéhosi superlepidla (na etiketě se rozplývali, co všechno to nevydrží a neunese), zakydal tím půlku sedátka, vytvaroval a nalepil bloky z pěny a fest přitáhl truhlářskýma svorkama. To se v životě nemůže urvat. Pak jsem vymontoval výztuž přední paluby kajaku, kus jí uříz, do předku našlapal to starý pěnový zrcátko a zas to namontoval zpátky. No – a pak jsem začal přemýšlet, co s takovýma těma štelovatelnýma pacičkama na nohy, co vypadaj jak brzda a plyn a jsou údajně vhodný max. do WW3 (no, podle mě to musí po pár štrejchancích do šutru okamžitě uletět). Copak na Doubravě, tam nepotkám ani WW2 , ale v Alpách bych asi i mohl. Nicméně jsem se rozhodl, že je tam zatím nechám. A je to! A ani to nebolelo 🙂

V den D jsme se sešli klasicky u nás před barákem, protože moje půda se tak nějak postupem času přetransformovala ve WorWaní loděnici. Jeli jsme v tomhle složení: Dejf s Leou a Slůňa se Šimonem na gumách, já, Pafka a Bábe na kajakách. Na místě se měl přidat Karlos, kterej nestihl přijet do Brodu, protože nemohl najít helmu. Navázali jsme a hurá do Pařížova. Tady jsme všechno vyházeli a se Sluncem mazali do Ronova nechat jedno auto na výstupu. Když jsme se vrátili, měli gumáci už nafouknuto a Dejf šermoval kolem lodí lahví plzně – jako, že je bude křtít. Nalil mi to do kajaku a nepochybuju o tom, že právě to pivo způsobilo, že moje funglový výlepy okamžitě upadly. Na takovýhle podmínky asi to superlepidlo nebylo dělaný. Na sedátku zůstala taková bílá pasta a ta se rozpatlala po půlce lodi. Když jsem pak dotáhl loď k řece, zjistil jsem, že jsem jeden výlep cestou ztratil úplně, takže jsem se bezvadně proběh v neoprénu po vesnici. Ležel samozřejmě až nahoře u kostela.

U vody byl příšernej zmatek. Všichni se snažili vyplout najednou, takže si šlapali po lodích, pádlech, nohách, hlavách a tak. Našel jsem skulinku v kopřivách na břehu a napasoval jsem se do lodi. Utržený výlepy jsem si naboxoval kolem boků a doufal, že tam aspoň chvíli zůstanou. Ty zatracený štelovací pedály bych v tu chvíli nejradši urval a někam hodně daleko zahodil. Už asi zhruba vím, jaký je to mít na nohou palečnice. První výlep se vyhrkal asi po dvaceti metrech, takže hurá do vracáku a naboxovat ho výrazně větší silou. A pak už se jelo.

Davy lidí se na vodě trochu roztrhaly a my si užívali celkem příjemnou plavbu. Hned v první větší zatáčce jsme z vody vytáhli pádlo. Nikdo o něj nestál, tak jsme si ho nechali. Protože jsme se potřebovali dostat vcelku brzo dolů, jelikož nás toho dne čekaly ještě další povinnosti, museli jsme Mičovi tentokrát striktně zakázat jakékoli zachraňování. Bylo úplně vidět, jak mu svítí oči v představě, že bude moct popustit uzdu svojí mánii. To měl ale smůlu. Plavalo toho kolem tolik, že bychom se do večera nejenže nedostali do Ronova, ale možná ani z té první zatáčky.

Vcelku rychle jsme se pak probojovali až k Martinovi. Kolem peřeje se tísnily mraky lidí a dychtivě vyhlížely, kdo to nezvládne. I za tu chvilku, co jsme tam strávili, se pár takových našlo. Mičovi zas fest cukaly ruce, ale kupodivu se ovládl a my mohli pokračovat dál. Čekalo nás už jen sklouznutí z jezu a pohodový dojezd do Ronova. Kamarádi, bylo to moc pěkný, jenom mám teď vnitřek lodi a neoprén zviksovanej, jako byh ho protáhl vápenkou 🙂