Jarní Slovinsko (aneb “Jak to viděl Slůňa”)

Rok se s rokem sešel a skupina pádlujících legend, co si říkají Worwani, se rozhodla si užít dobrodružství na divokých řekách západního Slovinska. Po několika schůzích u Sama a Hnáta se rozhodlo pro velikonoční prodloužený víkend.

Den 1.

Sraz jsme měli jako obvykle u Daníka. Bába se Slůňou a Mártym dorazili na čas. Tomáš už na nás čekal. Jako každý rok militantní vozidlo mělo zpoždění. Tentokrát se vymluvili na zácpu v Brodě. Dlouhý čas do jejich příjezdu jsme si ukracovali konzumací vína. Konečně dorazili, zabalila se obě auta ( Báby Šaran a militantni Oktávka) a mohli vyrazit za dobrodružstvím.

Posádka Šaranu (vozidlo A): -Bába, Dáňa, Slůňa, Márty, Tom (řidič)

Posádka Oktávky (vozidlo B): – Militant (dále už jenom Míla), Dáša (dále už jenom Šárka), Dejv, Míšál (řidič)

Mohu popsat pouze to, co se dělo v Šaranu. Oktávku vylíčím jen z doslechu.

Ze začátku probíhala cesta v poklidném rytmu, koukali jsme po krajině, usrkávali víno ze třílitrového sudu. S přibývající tmou a ubývajícím vínem se dostavila absence kvalitní Hi-fi soupravy. Rádio nás brzo omrzelo a tak jsme si celou cestu povídali. Přetřásli jsme náš dosavadní život, probrali pracovni věci, popovídali o autech, ženách atd. S přibývající hodinou se nám začali plést jazyky, tak začali lézt kostlivci ze skříní a nakonec jsme si všichni vyznali lásku. Výhodou je, že si ráno nikdo nic nepamatuje, tak si to příště můžem střihnout znova. Slůňovi se po cestě chtělo párkrát čůrat, ale Bába ho vždycky dusil ještě 50 km (neřád). Ale když chtěl zvracet, stavělo se okamžitě. Samozřejmě že nezvracel, na vzduchu se mu udělalo lépe a tak se jen vyčůral. Ponaučení pro příště: Nečůrat, rovnou zvracet! K ránu jsme dorazili do Žuženberka. Z vozidla A se vysypali čtyři rozjaření lidé. Z vozidla B Míšál vynosil tři spící trosky a náramě si stěžoval, že mu celou cestu prospali a on málem usnul taky. Nasoukali jsme se do spacáku a usnuli. Míšál protestoval, ale byl hlasitým chrápáním přehlasován.

Den 2.

Ráno kolem sedmé nás vzbudilo sluníčko, všichni křepce vyskočili ze spacáku, jenom Slůňa se nemohl zvednout. Po krátké debatě s Mártym se shodli na tom, že za to může ta ředkvička, co v noci snědl (ty 2 litry vína, co vypil, byly naprosto v pořádku). Po krátké snídani se honem naskákalo do aut a jelo se do lesíka na velkou potřebu. Slůňa si to odbyl uprostřed Žuženberka (sice na něj koukalo celé městečko, ale ožralé hovno nemá ve střízlivém chlapovi co dělat). Ostatní zatím v autě trpěli, bělmo se začalo měnit v hnědmo. Konečně šoféři zastavili u lesíka. Všichni, kromě Slůni, vyskákali z auta a rychle se rozptýlili po lese. Po pěti minutách se začali z lesa trousit šťastné obličeje, stihli to všichni. Potom jsme vyrazili na nástupní místo řeky Krka. Slůňa s úlevou vylezl z auta, posledních 5 km vyhrožoval zvracením. Tak honem do neoše a hurá na vodu. Vody se zdálo akorát. Rozpádlovali jsme se a pustili se do skákání. Po celém úseku jsme zdolávali vodopády různých velikostí. Kajakáři bez problémů, gumy dvakrát plavaly. Márty při jednom skoku rozsedl lavičku u Baraky. Po cestě jsme si dali sváču v kajakářském kempíku (byl zavřený). Přes řeku je natažená lajna (letos si nikdo netroufl) a je tam můstek na skoky s kajakem ( na ten jsme si ještě nikdy netroufli). Skočili jsme si z mola do vody a frčeli dál. Ve 3/4 cesty na nás čekali saporťáci s ohřátým gulášem (jsou rok od roku profesionálnější). Nacpali jsme se a jeli dál. Daník sliboval super vodu a zatím byl samej volej. Však jsme taky remcali. Ke konci byli dva slušné skoky. Na posledním nám gumáci předvedli humornou estrádu. Rozhodli se, že ho nepojedou a pobíhali po hraně skoku sem a tam a nevěděli co dál. To bylo něco pro našeho Miče Bjůkenena (Dejv). Vyskočil z kajaku, natáhl červené trenýrky a jal se je zachraňovat. Popadl Baraku a protáhl jí celým vodopádem, potom se ještě vrátil pro Šárku a gentlemansky jí provedl nebezpečnými místy. Na Mártyho se vysrááál, ten si musel poradit sám. Ještě že takové lidi mezi sebou máme, člověk se cejtí mnohem bezpečněji. No a potom byl už Žuženberk, převlíkli jsme se do suchého, naskákali do auta a hurá na Sávu Dolinku. Čekal nás asi 100 km přejezd. Cesta probíhala hladce, dali jsme si pár piv a už jsme byli tam. Dojeli jsme do kempu Šobec Lesce. Na recepci jsme zjistili, že kemp stojí 11.5 eura na osobu. Zdálo se nám to moc a tak jsme poslali Mártyho vyjednávat. Usmlouval to na 12 euro, napálili mu ještě ekologický poplatek. Šikovnej kluk. Kemp byl obrovskej a mohli jsme tábořit všude. Vybrali jsme si pláž u řeky. Nevýhodou bylo, že záchody a sprchy byli na druhé straně kempu. Dohodli jsme se, že budem dělat svozy na záchod. Postavily stany a rozjela se grilovací párty. Míla opět předvedl Meggajvra a z kusu prkýnka od silnice vyrobil Mártymu novou sedačku do lodi. Potom kluci vytáhli nástroje a řádilo se až do noci. Já a Márty jsme šli spát do stanu. Dejv a Šárka šli také do stanu. Míla a Tom spali ve žďáráku. Bába s Dáňou ještě drnkali Míšálovi na kytaru. Potom se jim Míšál ztratil, pobíhali po kempu, třásli cizími lidmi a panikařili. Potom usnuli vysílením pod širákem. V noci začalo krápat a hysterie se rozjela nanovo. Dáňa třásl Bábou a nahnal ho k Slůňům do stanu, čímž spící osoby vyděsili k smrti. Spadlo 5 kapek a bylo po dešti. Pak už byl klid. Mišál se nalezl ráno poklidně spící u Šárky ve stanu.

Den 3.

Ráno nás opět probudilo pěkným počasím, takže jsme brzy zapomněli na hrůzy prožité v noci. Posnídali jsme a vyrazili na výpravu na toalety. Záchodky byli luxusní, takže nám nevadilo, že jsou tak daleko. Po návratu jsme naskákali do aut (stany jsme nebalili, spíme v kempu i další noc) a vyrazili na nástup Sávy Dolinky. Šárka odmítla jet na vodu, tak jí vystřídal Tom. Vyrazili jsme na vodu. Rychlá proudící voda, spousta zatáček a spadlé stromy přes celé koryto. Na vršku jsme často přenášeli. Za polovinou trasy se řeka trochu rozšířila, zmizeli padlé stromy a začali nádherné peřeje. Obtížnost odhaduju tak 2 – 3. Slůňa a Míla si střihli bojového eskymáka. Pod jedním jezíkem si Slůňa pošroumal nohu. Vysedal z kajaku a odnesl mu ho proud. Jal se ho pronásledoval, noha se mu šprajcla mezi šutry a hodil držku. Kajak chytil, ale po zbytek akce kulhal. Na výstupu na nás opět čekali saporťáci s gulášem. Byli jsme nadšení, jak z vody, tak z guláše. Pak se jelo do kempu a opět se rozjela grilovací párty. Opět se hrálo na kytárky a řádilo. Večer nás vyhnal déšť do stanu a od té doby pršelo a pršelo. Špatně jsme si vypnuli stan a Slůňa s Mártym (leželi u stěn) byli durch. Aby toho nebylo málo, Bába se nás celou noc snažil otrávit (mistr Sarin).

Den 4.

Ráno nás vzbudil vytrvalý déšť. Chtě nechtě jsme museli vylézt ze stanu. Dali jsme si snídani pod zadními dveřmi Bábova Šaranu. Stany jsme nechali stát a vyrazili obhlédnout řeku Kokru. Řeka byla nádherná, ale bez vody. Alespoň jí máme zmapovanou pro příště. Nechali jsme se odvézt saporťákama na nástup řeky Sáva Bohinjka. Gumáci to vzdali, tak do řeky naskákolo 5 kajaků. Saporťáci s doprovodem zatím dojeli do kempu a zbourali mokré stany. Začátek byl jeden velkej volej. Dopádlovali jsme k jezu, přenesli jsme ho. Pod jezem jsme projeli mělčinou, a pak to začalo. Nádherná voda, rychle tekoucí, kličkování mezi šutry, no prostě supééér. Po loňském Chorvatsku to byla příjemná změna. Potom jsme dojeli k místu, kde je sifon. Velká skála uprostřed peřejí, na vršku je vztyčený červený kříž. Hnalo to do kapsy pod skálu. Vpravo byla docela slušná cesta. Daník se Slůňou si na to troufli. Posraní strachy sedli do kajaků a dali to. Dole z nich stříkal adrenalín, nebo co to vlastně bylo. Samozřejmě pod průserem čekala prvotřídní záchrana v podobě kluků s házečkama, takže se nemohlo nic stát!? Potom jsme jeli dál, projeli jsme několika výživnejma peřejkama. Míla si tam střihl dva bojové eskymáky. Vyhodnotili jsme to jako peřej Gibraltar 3-4. Mysleli jsme si, že nejhorší máme za sebou. Pak ale přišel ten vopravdovskej Gibraltar. Dvě velké skály a mezi nima peřej. Velkej spád, ostrý zatáčky mezi šutrama a pár průskoků. Přiklonil bych se k levlu 4. Projeli jsme to všichni bez problémů. Hned potom byl výstup, saporťáci pod mostem a teplý gulášek. Prostě luxus. Příjemě nás překvapilo, že ještě stále máme na těžkou vodu. Trochu jsme si nebyli jistí. Naskákali jsme do aut a vyrazili na Soču a Korytnicu. Počasí se nelepšilo, pořád lilo a lilo. Doufali jsme, že až přejedem na druhou stranu Alp, počasí se zlepší. V Alpách nás překvapilo velké množství sněhu. Průsmyk na naší trase byl uzavřený. Museli jsme ho objet přes průsmyk Predel. Na druhé straně nás přivítal opět déšť. Dojeli jsme do Bovce a zakempovali se. Zaplatili jsme kemp (8.5eura za osobu) Z Mártyho vylezlo, že má velkou plachtu. Během chvilky vyrostl slušnej přístřešek. Grilovačka mohla začít. Dneska jsme šli spát brzo, byla nám strašná zima a tak jsme rozmrzali ve spacáku. Stan jsme postavili o trochu líp, takže ráno byli všichni suchý.

Den 5.

Ráno na krátkou dobu přestalo pršet, dokonce na chvíli vykouklo i sluníčko. Využili jsme toho k ranní grilovačce. Potom jsme sbalili, nasedli do aut a jeli koupit povolení k splutí. Kajakáři to měli za 2,5 eura a gumáci za 15 eur. Gumáci se totiž pochlapili a sedli opět do lodi. Na nástupním místě Koritnice jsme se nasoukali do neoše, hodili lodě na ramena a začali sestupovat dolů k řece. Náročný sestup z prudkého kopce trval asi 10 min. Nahoru už by to nikdo netáhl. Jediná cesta byla řeka. Na začátku nás čekala soutěska. Kajaky jí projely bez problému, z gumáků dorazila jen Baraka a Tom. Márty připlaval o chvíli později. Opět se dalo do deště. Po cestě jsme zdolali spoustu lehčích i těžších peřejí. Obtížnost tak 2 – 4. Dáňa si v jednom bubláku střihnul bojového eskymáka. Pak už následoval soutok se Sočou. Až do výstupu už to byla lehká voda. Na břehu nás místo saporťáků čekali dva hafani. Jen co jsme vylezli, začali nás otravovat. Štěkali na nás a chtěli házet kámen na aport (klacky tam asi neznali). Každej se jich snažil zbavit, ale nepomáhalo to. Míla to nevydržel a zařval velitelským tónem léééhní!!! Pes padl na zem a strachy se pochcal. Od té doby byl pokoj. V klidu jsme se převlíkli do suchýho a vyrazili k domovu. V Rakousku jsme si u benzínky ohřáli zbytek guláše a pak jsme v jednom tahu dojeli až domů.

Ještě jednou vám, kamarádi, děkuju za skvělou akci. Tak mě ty vzpomínky dojali, že si jdu pobrečet do kouta. Váš Slůňa

(jo…  a já slíbil, že sem dopíšu stavy, za kterých jsme to jeli, takže:  

                                                              Krka (Podbočje 91 cm, 37,3 m³/s)                                                                                                                                                   Sava Dolinka (Blejski most 94 cm, 33,4 m³/s)                                                                                                                                 Sava Bohinjka (Sveti Janez 127 cm, 6 m³/s)                                                                                                                                   Koritnica (Kal-Koritnica 180 cm, 8,14 m³/s)                                                                                                                                  Soča (Kršovec I 127 cm, 12,3 m³/s)                                                                                                                                                                                                  D. 🙂