Tak nám přišla vprostřed ledna obleva a s ní i myšlenky na nějakou tu první letošní vodu. Kupodivu všechno, co přicházelo v úvahu neodteklo v půlce týdne, ale vydrželo stoupat až do víkendu. My se rozhodli pro obligátní Stvořidla, poněvadž na Doubravku se nám jaksi úplně nechtělo. Ještě máme všichni v živé paměti šplhání po skalách ve sněhu a ledu s kajakem na rameni a směšnou vrstvičkou neoprénu na nohách. Navíc, co kdyby v soutěsce tentokrát nebyl žádnej strom a my ji museli jet? No, zkrátka Stvořidla se jevily jako ta lepší varianta.
Sobotních 70 kubíků se nám ale zdálo skoro trapně málo, takže jsme se rozhodli počkat radši do neděle, jestli nám ještě voda nenastoupá. Aspoň tak na nějakejch 40… V neděli po poledni tam bylo rovnejch padesát. Sešlo se nás jen pět: já, Slunce, Karlos, Monča a Dejf. Přesto jsme si dopřáli ten komfort jet dvouma autama. Jak se později ukázalo, byla to docela klika. Ve Smrčný se popelilo pár rafťáků a pálavistů. Nějakej maník nás krmil hrůzostrašnejma historkama o válcích žroutech a obřích vírech, ve kterých si v boji o holý život v sobotu serval rameno. Pak přijeli Povoďáci a tvářili se převelice vážně. Asi tak, jako kdyby se někdo utopil, nebo něco podobnýho. A prej, že nám to vysvětlí až budem sedět na vodě, aby nás náhodou nenapadlo prásknout do bot. Tak tohle nám taky úplně na odvaze nepřidalo. No, nebudu to natahovat – nakonec z nich vylezlo, že Dany plaval. V kraťasech. Ve vodě, která měla maximálně dva stupně. Vždycky jsem si myslel, že je tak trochu blázen :-).
Nervózně jsme vyhlíželi toho Tátu Válce, kterej ho sešrotoval, ale nějak jsme ho asi přehlídli. Něco takovýho pomenšího se tam v jedný peřeji těsně u břehu čeřilo, ale nevím, proč bych tam dobrovolně jezdil. Dojeli jsme do Stvořidelskýho kempu a Honza Kural nás hodil dodávkou nahoru do Smrčný. Povoďáci se zatím převlíkali, že už pojedou domů. Vylosoval jsem si místo v kabině. Když jsem pak v těch serpentýnách slyšel pískání gum a rány z nákladového prostoru, blahořečil jsem si za to. Ve Smrčné se z auta na louku vysypala prapodivná směs lodí a nazelenalých ksichtů. Moc nechybělo a došlo i na zvracení. Podruhé jsme si Stvořidla sjeli v absolutní pohodě. Dole si Sluníčko jen tak z bujnosti střihlo dva eskymáčky. Další blázen. My se bojíme namočit si konečky prstů a on si tam rovnou strčí celou hlavu.
Měli jsme dole v kempu jenom Dejvovo auto. Když jsme navazovali lodě, pořád nám jedna (moje) přebejvala. Tak jsme ji nějak přišmodrchali na vršek hromady – snad to do Smrčný nespadne. Vyjeli jsme na silnici a sypali si to nahoru. Když jsme uprostřed kterýsi vesničky zahejbali na asfaltku na Smrčnou, ozvala se nad náma rána a na střeše se něco začalo pohybovat. Dejf to zašlápl a už jsme jen bezmocně pozorovali, jak nám kajaky prosvištěly nad hlavou, práskly sebou o silnici a frčely přímo k luxusnímu bavorákovi, co parkoval asi pět metrů od nás. Dojet o dva metry dál, měl ty lodě nasypaný v oknech. Celou skupinku vedl Dejvovo zánovní Raptor těsně sledován Slůňovic Milkou. Nakonec si to rozmyslel, těsně před bavorákem uhnul z kopce a skončil na takovým zabahněným plácku opodál. Ostatní kajaky zůstaly různě rozházené po trase. Vypadalo to, jako kdyby ty lodě soutěžily. Takže: s přehledem nejdál to lítá Železnému, Necky taky podaly celkem slušnej výkon, Diesely od Wawe sportu se moc nevytáhly a Pyranha totálně propadla. Jediná zůstala ukázněně na střeše. A to byla až na vršku tý kupy lodí…
Všech pět lodí jsme pak nacpali na a do Slůňpvic auta a už bez úhony dojeli až domů. Tak takhle vypadala naše první letošní voda. To jsem zvědavej, co nás potká příště 🙂
