(Sepsal Dejf)
Nedávno jsem zaregistroval info od Pepina, že se 18.6. upouští voda z Mohelna. Jelikož meteorologové slibovali ideální počasí, a v rodinném rozvrhu bylo volno, rozhodli jsme se pro aktivní odpočinek. Z Brodu jsme vyjeli ve dvou vozech. V Polné jsme doplnili posledního člena našeho gangu a vydali se vstříc dobrodružství. Ve voze A jela kompletní Lukes Family. No a ve voze B jel Honzík a Honzík a jako posádka určující trasu se osvědčila. I když popravdě mě měla varovat Honzova sportovně založená jizda, ale k tomu později. Bez dopravních komplikací jsme dojeli pod hráz, kde nás s úsměvem na líci vítal Pepin. Rychle jsme vyložili vodácké propriety a oba vozy řízeny Leuškou a Honzikem odjely na výstupní místo do Ivančic. Nemalý dík si zaslouží kamarád Pepin, neboť díky jeho organizačním schopnostem jsme se nemuseli starat o další převážení aut. Při nafukování lodí jsem ocenil gymnaziální vzdělání svých dcer. Otázkou, zda je počet čtyř přítomných pádel dostatečný pro tři lodě, mě uvedly do stresového stavu. Nebudu pozorné čtenáře napínat jasnou odpovědí, pouze dodám, že jsem konečně doznal výhod nerozlučného přátelství Honzíka a jeho telefonu. Po krátkém spojení, jak jinak než hlasovém, Honzík přislíbil, že teď již ta pádla z vozu opravdu vytáhne.
Nyní již našemu vodnímu putování nestalo nic v cestě. Osvěženi vodní tříští z přehrady jsme se nalodili a užívali krás vodní turistiky. Voda byla průzračně, čistá, svižně tekoucí, slunce nás hladilo svými paprsky a malebná krajina příjemně ubíhala. Posádky byly ve složení Venda zadák a Honzík háček, já s Jájou a úderná dvojice Leuška a Honzík. Honzík háček se při mém dotazu, zda mu nevadí Venda jako zadák řekl, že to vepředu vlastně nezná a těší se. Jelikož Jája měla pochroumanou dolní končetinu, domluvili jsme se, že šutry bude sledovat v poloze ležícího střelce a při tom stihne zachytit i nějakou momentku. A Honzík byl rád, že má v lodi dostatečně výkonnou pohonnou jednotku. Ačkoli se Leuška opravdu snažila, jejich plavidlo stálé trochu zaostávalo. A tu jsme zjistili proč. Sportovně založenou jízdu z auta přenesl na loď, znáte to, je lepší být mrtvý něž druhý. Když zjistil, že je nemožné doplout první, využil obecných znalostní hydrologie a vymyslel si vlastní soutěž. Najet na šutr a zůstat na něm viset. Bohužel, my ostatní to prokoukli až za stavu 2:0 pro Honzu. Smířeni s prohrou jsme pokračovali k dalšímu dobrodružství. Cílem naši plavby byl první most v Ivančicích. Při prohlídce posledniho jezu jsme zhodnotili jeho sjezd jako nebezpečný. Válec, vývařiště a koupající se přibližně každá druhá posádka nás přiměli k přenášení. V koloně stojících lodí Honzik usoudil, že jeho výkonná vzduchem chlazená pohonná jednotka by se mohla přehřát, takže ji (jistě mile) překvapil nečekaným břehulákem, a tím přehřátí zabránil. Někteří z nás byli zaneprázdněni pískáním na píšťalku a křížením rukou, takže jsme břehuláka poznali jen podle mokrého oblečení. Pak už nás čekal dojezd k mostu a vylodění. Honzík potvrdil vítězství skórem 3:0 a plní dojmů jsme vyrazili na pizzu. Cestou domů se již nic zajímavého nestalo a nezbývá tedy, než poděkovat posádkám za příjemně strávené chvilky na vodě a čtenářům za trpělivost. Ahoj a těším se na další dobrodružství.
