WorWaní kapela v Holandsku

Minulou zimu nám bylo po hraní v Santa Cruz nabídnuto, abychom jeli reprezentovat naše město coby pouliční muzikanti na slavnosti 1.dubna do holandského Brielle. Tenkrát jsme s díky odmítli, protože tou dobou u nás byly zrovna Velikonoce, ale slíbili, že za rok určitě pojedem. Rok utekl jako voda v Sázavě a já teď sedám k sepsání článku z této fakt povedené akce. ALE: Jak už káže WorWaní tradice, ze začátku to chvíli vypadalo na celkem slušnej průšvih…

Totiž – během jarních prázdnin se s námi sešel organizátor našeho zájezdu, Tomáš Hermann a pravil, jestli bychom si nesehnali do Holandska vlastní dopravu. S tím jsme fakt nepočítali. Nikdo nemáme auto, které by nás uvezlo v šesti i s veškerou bagáží a nástroji a navíc se nikomu těch 1100 kilometrů nechtělo řídit. Okrem toho nám celý rok byl slibován mikrobus s řidičem…

Byli jsme z toho rozpačití až do chvíle, než se s námi Tomáš sešel podruhé a rozradostněn hlásil, že doprava je vyřešena, bo dobrovolní hasiči z Perknova nám zcela nezištně zapůjčí svého Tranzita. Jediným háčkem prý je jejich neochota k odmontování požárního žebříku ze střechy auta. Tak v tuhle chvíli jsem se začal fakt těšit…

Nuže: V pátek 29.3. jsme se sešli před hospodou u Hnáta v počtu sedmi lidí (WorWaní kapela a řezbář Pepík Špicl), jednoho kontrabasu a nehorázné hromady krámů – a při korbílku Plzničky čekali na Tomáše s hasičákem. Auto bylo opravdu prostorné, takže se všechno v pohodě vešlo. I kontrabas. Bába vytáhl lahev whisky, Tomáš sedl za volant a 1100 kilometrů dlouhá cesta mohla začít. Veselé usrkávání a pobreptávání během noci zvolna opadalo a každý z nás si nějakou tu chvilku chrupnul. Co si tak matně vybavuju, tak i Tomáš. Naštěstí předtím stačil vždycky zastavit. Za svítání jsme už byli hluboko v Německu a zvolna se blížili k holandským hranicím. Kolem jedenácté jsme pak míjeli přístav Rotterdam (no – „míjeli“ jsme ho minimálně půl hodiny…) a konečně vjeli do Brielle. Zastavili jsme u domečku na předměstí s takovou ťuťumuťu zahrádkou (to jsme ještě nevěděli, že celý Brielle je takovejhle vymazlenej Hobitín) a tam se na nás vrhli naši hostitelé. Nevím, jak se všechna ta jejich jména píšou… Každopádně jsme podebatili, popili kafíčko, nafasovali středověké kostýmy a pak si nás Holanďani rozebrali do rodin. My s Dejvem bydleli přímo na starém městě u jednoho z kanálů, Bába s Michalem na předměstí a Pafka s Jéňou a Pepíkem kdesi za městem mezi poli.

Ubytovali jsme se, lehce pokonverzovali s Koosem (to byl náš domácí) a vyrazili omrknout město. Každou chvíli jsme potkávali hejna dosti rozjařených zjevů ve středověkých španělských uniformách. Pochodovali od hospody k hospodě a vykřikovali cosi o generálce… O něco později jsme se potkali i s Bábou a Michalem a skočili společně na první holandské pivko. Abych byl upřímnej, žádná velká sláva. Navíc hrubě malý.

Večer pro nás naši hostitelé domluvili hraní v místním hudebním baru. Byla to vlastně taková open scéna, kde si mohl zabrnkat úplně každý. Předvedli jsme necelou hodinku muziky a vypadalo to celkem na sukces. Dokonce nám barman zaplatil půlku guinnessů, co jsme vypili. Chvíli jsme pak poseděli před hospodou a nakonec společně s Bábou a Michalem vyrazili k našim domácím na večeři. Šli jsme docela brzo spát, protože jsme toho po cestě měli fakt dost.

Ráno bylo hnusně a dokonce trochu poprchalo. Podle domácích typické holandské počasí. Až na to, že Pafka na dnešek naplánoval koupel v móři. Kolem deváté jsme se potkali s ostatními na plácku s kolotoči. Pepík šoféroval hasičák, vedle něj jsme usadili Petera, našeho průvodce a vyrazili na pláž. Byla to vlastně nově vzniklá pevnina, budoucí součást rotterdamského přístavu. Fučelo až hanba, ani z auta se nám nechtělo. Ale Peter nám vysvětlil, že se na tomhle místě dají najít tisíce let staré zkameněliny a popisoval, jak doma má asi půlmetrovej kus klu z mamuta. Pepíkovi svítily oči a Pafka se s výkřiky: „Fosils, fosils!!!“ vrhl k moři. Ušli jsme několik kilometrů, našli kupu mušlí a fakt i nějaký zkameněliny, vypili lahev Republiky – a když se asi na tři vteřiny ukázalo slunce, Pafka fakt vlezl do moře…

Po obědě jsme zajeli do tzv. „Futurelandu“ – to je vlastně expozice pojednávající o tom, jak, Holanďani vysoušejí moře – a pak nás Peter vyvezl k jakési zuřivě ekologické restauraci, která si sama vyrábí elektriku větrníkama a v kamnech topí tím, co najdou okolo. Hezký. Prošli jsme se i trochu kolem, ale už se pomalu blížil čas večeře. My s Dejvem byli tentokrát pozvaní k Bábovo-Michalovým domácím. Bašta výborná. Jen se Bábovi neměla dostat do ruky lahev rumu, kterej večer předtím dal domácím jako dárek. Nalil nám to všem do kafe, další rundu už jen tak – a za moment jsme mrmlali úplně všichni, jak jsme tam seděli. Do toho přišel telefon, že se máme stavit ještě u jedné rodiny. Tak jsme tam vyrazili a doufali, že se z toho cestou trochu oklepem. No, nevím. Sešlo se nás tam na ten miniaturní domeček nějak trochu hodně. Přijeli i kluci s Pepíkem a později i Tomáš a nakonec nás v tom obýváčku 4×4 metry mohlo sedět ke dvaceti. Ale byl to moc hezkej večer…

Ráno jsme vstávali brzy, konečně nastalo to, kvůli čemu jsme sem jeli. Oslavy osvobození Brielle z područí Španělů. Po snídani jsme začali stavět kousek od našeho domu stánek. Měla to být asi středověká hospoda, nebo co. Zastřešenej plácek na naše muzicírování, ohniště s buřtama, kotlem hrachový polívky a sudem Rebela (ten jsme, jak se později ukázalo, vypili hlavně my…) a budlina, kde se dělaly lívance s javorovým sirupem. To celý jsme obehnali balíkama slámy. Patrně aby nemohlo nic chytit. To už se kolem trousili první zvědavci. Úvodní divadelní scénka, kterak loď s osvoboditeli přijíždí k městu, potká rybáře a ten pak upaluje na radnici, dotázat se, jestli můžou vplout do přístavu, se totiž měla odehrát asi 150 metrů od nás. Kostýmy krásný, gesta velký, len ta audiotechnika roztahaná po celým nábřeží akosi nepremávala. Herci na sebe řvali jak protržení, ale nic jsme z toho neslyšeli. Vono to stejnak bylo holandsky…

Pak jsme chvíli hráli a nakonec vyrazili do města podívat se na další scénky. Přes ty davy ale nebylo skoro nic vidět. Tak jsme aspoň na chvilku zaskočili do kostela podívat se na našeho Koose, jak zpívá ve sboru a pak už se vrátili do našeho ležení a věnovali se hraní a popíjení piva. Občas se u nás zastavili jiní muzikanti a něco předvedli. Vrcholem byla společná jam session s Peterovou dudáckou kapelou. I pár českých dechovek jsme do nich narvali. Nakonec dorazil i místní sbor, který dal k lepšímu „Koulíne, Koulíne“ a „Nézaházej suncé.“ Skončili jsme až pozdě odpoledne. Když jsme konečně sklidili a odvezli stánek, byl nejvyšší čas vyrazit na raut pro účinkující do místního arzenálu. Dali jsme si výbornou baštu a pak si společně s dalšími dvěma kapelami na střídačku zahráli. Měli jsme toho za celý den ale už docela dost. A nejen my. Všichni tam pomalu vadli a začínali se vytrácet. Ještě jsme se prošli městem plným plastových kelímků a pocuchaných zjevů v kostýmech i bez, dali si poslední pivko a odebrali se na kutě.

Odjezdové ráno bylo tak trochu pošmourné. Jediným pozitivem bylo, že sraz byl před naším barákem, takže jsme s Dejvem nemuseli spěchat. Rozloučili jsme se se všemi našimi domácími, zajeli do obchodu nakoupit nějaký prezenty domů a pak přišel čas vytasit se se dvěma flaškama šampaňskýho, který jsme s Bábou celý čtyři dny poctivě ukrývali v autě. Zlatnickej měl totiž narozeniny. Neřekl ani slovo, holomek, ale Bábe si toho všiml, když nás pojišťoval. Mejdan jsme rozjeli přímo na parkovišti před obchoďákem. Pak jsme se plynule přesunuli před místní hotel, kde v salónku musel Tomáš ještě překládat pro našeho starostu a místní honoraci. Když jsme se už dost nudili, napadlo nás postavit se přímo před okno a parkrát si zavdat z Pepíkovo pleskačky. V tu chvíli vzalo jednání rychlej konec a za moment už jsme seděli v autě a mířili domů. Cesta byla dlouhá a únavná, ale zvládli jsme ji tentokrát bez výraznějších přestávek. Tomášovi budiž vzdána čest a sláva, já bych tohle rozhodně nedal.

Kamarádíčci, bylo to krásný a doufám, že jsme neudělali moc velkou ostudu. Vůbec bych se totiž nezlobil, kdybychom se do Brielle ještě někdy podívali 🙂