Tentokrát sáhnu v paměti zatím asi úplně nejdál…
Jarní voda se letos moc nepovedla. Sníh nějak netál, nebo nebyl čas, nebo co… Pamatuju, že proběhly nějaký Stvořidla, ale moc lidí tam nebylo. Já nejel, bo jsem byl nevyspalej po kšeftě a uklízel jsem bordel, co mi nechali kolem baráku Ukrajinci. Nechápu třeba, proč mi před barákem stála celou zimu úplně cizí lednička…
První letošní zahraniční vodu jsme podnikli den po čarodkách – 2. 5. Jeli jsme strašně daleko – až do Rakouska, kde 40 kiláků od hranic teče řeka Kamp. Teda – teče – tekla, dokud jsme se nerozhodli, že ji sjedem. Poslední dobou se nám to stává celkem pravidelně – začalo to loni na podzim Salzou a Schwarzou, pokračovalo to právě Kampem a vyvrcholilo to letos v září v Tyrolsku. Jedinou světlou výjimkou bylo Rumunsko a Slovensko, kde bylo vody pro změnu až moc. Ale to bylo zase špatně, protože nikdo (samozřejmě kromě mě) neměl odpovídající vybavení, morálku atakdále. Jestli to takhle půjde dál, uvažuju, že si na loď namontuju kolečka, aby se mi s ní líp chodilo po břehu.
Ale abych se vrátil k tomu Kampu. Podle kilometráže zajímavá voda maximálně do WW3, hezoučký údolí plný kamenných bludišť a opuštěných mlýnů. Fakt jsme se těšili, i když vodočty nás trochu znervózňovaly. Mohli jsme samozřejmě jet kamkoli jinam – tekla Čeňkárna, tekl Steyer, jenomže my museli někam, kam se dostanou Bába s Pafkou, kteří měli nějakou akci na Vranově. Pafka nám tradičně na poslední chvíli vzkázal, že nejede. Bába to začal zkoušet večer před vodou. Jako, že je nalitej a co si o tom myslim a tak. Řekl jsem mu, že si myslim, že když je blbej a aktivně si naložil na střechu mojí a Karlosovu loď a odvezl je kamsi do horoucích pekel, že má smůlu. Odvětil, že jde teda spát a uvidí, jestli smůlu nebudem mít spíš my dva.
Ráno se neozýval a my se sázeli, jestli dojede, nebo jestli s Karlosem budem jen trapně převážet auta. Nakonec dorazil, dokonce jen chvilku po nás. Cvičně si fouknul do testeru a zblednul. Měl tam skoro promile, dobytek jeden.
Nástup je ve vesničce Roiten nedaleko Zwettlu. Hned u řeky nás upoutala taková malá prapodivná chaloupka s trávou na střeše. Chvíli jsme očumovali okolo, načež vylezl ven maník a pravil, že je to muzeum. A ať prej jdem dovnitř. My na to, že nemáme peníze. To prej nevadí. Tak jsme šli. Ukázalo se, že se tady narodil Hundertwasser, chlapík, co má mimo jiné na svědomí takovej ten splácanej strakatej barák ve Vídni, a to muzeum je snad dokonce jeho rodnej domek.
Pak jsme převezli auta do Zwettlu a vydali se na řeku. Bylo nás šest kajakářů: Dejf, Bezi, Karlos, Bába, Slunce a já a pak jedna měchuřina, kterou kočírovali Jarda s Markétou. Zpočátku to vypadalo, jako bychom měli každou chvíli přitéct někam do rybníka – volej, bahno, kačeny a tak. Po pár stech metrech se zjevil absolutně suchej jez. Kamarádi začali remcat, cože jsem to vybral za blbou řeku. V tu chvíli jsem zatoužil být nejmenším na celém světě a s pohasínající nadějí jsem vyhlížel tu slibovanou trojkovou vodu. Pak jsme vjeli do lesa a řeka začala být konečně zajímavější. Čím dál častěji se objevovala balvanitá bludiště. Protože bylo fakt hodně
málo vody, většinou z toho vedla jen jedna cesta ven. Copak – pro nás na krátkých lodích to byla pohoda, ale Dejf se svým kajakem velikosti hausbótu se fakt zapotil. O měchuřině už ani nemluvim. Několikrát jsem ji zcela zřetelně viděl ohnutou do pravého úhlu a dokonce snad i párkrát smotanou kolem dokola. Za větší vody to ale musí být naprostá paráda. Nejkrásnější peřej byla u posledního pobořenýho mlýna – dlouhá, pěkně z kopce a navíc se projíždí přímo pod troskama mlýnskýho kola. Pak je kratičkej volej a jez. A u toho jezu jsme měli skončit…
Dál to bylo ještě chvíli zajímavý, jenomže pak se před náma zničehonic vynořilo nějaký zřejmě zbrusu nový vodní dílo, který sežralo celou řeku. V korytě bylo úplně sucho. Chvíli jsme se drápali po kraji lesa, až jsme si všimli, že na protějším břehu je cosi jako cesta. Přebrodili jsme se na druhou stranu, vydrásali se nahoru a uviděli rychle tekoucí kanál. Někdo do něj naskočil, někdo se bál a radši dál mašíroval pěšky. Kanál končil dírou ve skále a mříží. Na pohodu jsme z něj vylezli u přepadu. Odtud jsme už pochodovali s loďma na hřbetě všichni – a pěknej kus. Podle mě tomu do kiláku moc nechybělo. Na konci naší pouti nás čekala funící a hučící betonová věc, nejspíš nějaká zatracená elektrárna. Spustili jsme lodě a jeli dál. Bohužel odtud až do Zwettlu už řeka opravdu stála za starou bačkoru. Volej maximálně do ZWC a pak pár ničemnejch stupínků a jez. Ve Zwettlu si naši řidiči trochu popletli výstupní místo, takže jsme se převlíkali v záhonku před místní radnicí a u toho nám fandily davy místních důchodců, kteří tam zřejmě zrovna měli nějakou session.
Celkově jsme se ale shodli, že Kamp je (nebo spíš musí bejt) super řeka, jenom musí mít na vodočtu ve Zwettlu od dvou metrů výš (my měli bídných 172, minimum je 175). Určitě nemá smysl jezdit dál než k jezu pod posledním mlýnem, to se spíš vyplatí naložit tam lodě a sklouznout si to ještě jednou. A až na jaře potaje sníh, budem rozhodně u toho.
