Tentokrát sedám k sepsání článku zavčas, ani ne týden po návratu z vody, neboť mám strach, že již tak chatrné vzpomínky na to, co jsme zažili, záhy zcela zapomenu. Už teď se mi některé dny a zážitky mísí dohromady, proto buďte k mému vyprávění shovívaví a berte je s rezervou (…a zvláště vy, kteří jste tam s námi nebyli…)
Naše strastiplná pouť do dalekého Rumunska se začala zcela poklidně. V pátek 18. července mě vyzvedl Bába – radši už hodinu před příjezdem autobusu – a spolu s ním a Karlosem jsme si pak v Bábovo bytě otevřeli lahvinku červeného. Místo odjezdu (u soudu) nebylo vybráno náhodou, protože takto jsme mohli pohodlně od sklenky sledovat nově příchozí – známé i neznámé, hodnotit je, beztrestně pomlouvat atd. To nás velmi bavilo. Poté, co dorazilo Sluníčko a dali jsme si po panáčku, nálada ještě stoupla a naše komentáře se stávaly stále odvážnějšími. Pak si nás v tom okně všimli a bylo po ptákách 🙁
Šli jsme tedy ven a čekali na autobus. Ten nějak nejel, takže si někteří koumáci krátili čas běháním pro pivo do nedaleké pivovarské restaurace. Proto, když bus konečně dorazil, nebylo již mezi námi mnoho střízlivých. A pak jsme vyjeli. Po dvaceti minutách už nebyl střízlivý vůbec nikdo. A to je dobře. Bůh suď, kudy jsme jeli, neboť milosrdná mrákota většině z nás zastřela mysl. Jenom občas z ní zaznělo charakteristické praskání PETflašky s vínem, zvuky čůrání do lahve od mléka a zmatené blábolení opilců.
Ráno jsme byli v Rumunsku. Na některé z nás nebyl pěkný pohled (nerad musím přiznat, že jsem k nim rozhodně patřil a kdyby nás hodinu a půl nedusili policajti a já se nemohl prosedět na čerstvém vzduchu, byl by na mě asi pohled ještě mnohem horší). Kolem druhé hodiny jsme dorazili do městečka Vatra Dornei a nedočkavě vyrazili seznámit se s řekou Bystritou. Bylo nádherně. Dokonce ještě celou půlhodinu. Pak začalo lejt a přestalo až za tři dny. Ale nebudu předbíhat. Řeka byla velká, rychlá, ale nic extra akčního. Přesto pár lidí krysilo a pár pěkně nervovalo.
Kempík pěknej, hospoda taky, ALE: pivo jen plechovkový a navíc po dvou rundách došlo. Decentně jsme si zahráli a šli spát. Ráno jsme naskákali do busu a vyjeli kus nad Vatru s tím, že sklouznem asi 30 kiláků a skončíme ve městě. Voda zhruba stejná jako včera, takže žádný drama – nicméně DVA WorWaní machři v tom krysili. Ani jeden se k tomu nechce přiznat, ale: Slunce se hned na začátku v peřejce katapultovalo z lodi (pálava i s háčkem, pravda, jela dál) a Bába, ten to kousek před Vatrou na férovku poslal ke dnu… Ve městě pak někteří vyrazili obdivovat památky. My, co víme, že baráky v dešti jsou prostě baráky v dešti, jsme obdivovali místní, poněkud zteplalé pivo, a posléze Pepův vratký krok :-). Po příjezdu do kempu jsme usoudili, že nám nestojí za to podruhé zplundrovat chatrné zásoby alkoholu v lokále. Tak jsme si jenom svařili šest litrů vína a šli spát.
Třetí rumunské ráno bylo svěží a dokonce i celkem slunečné. Většina party zasrabila a jala se drásat do rozmáchanejch rumunskejch krpálů. My rozumnější jsme vysolili litr a nechali se vytáhnout na „prvosjezd“ jakýhosi přítoku Dorny. Dorna se potom ve Vatře vlévá do Bystrity. Prvosjezd se nekonal, protože hned v první zatáčce jsme našli v roští zapíchlý pádlo. Říčka byla nádherně rozvodněná, klikatá a rychlá. Fakt pěkný svezení. Po pár kilometrech jsme už v dešti vpluli do Dorny. Ta už se zase dost podobala Bystritě, možná o něco rychlejší. Pořád pršelo a začalo být znát, že nám voda stoupá pod zadkem. Na začátku Vatry jsme jen taktak zastavili před druhým nejhorším jezem, co jsem kdy viděl. Pod ním byla nádherná vlna. Než ostatní přetahali lodě, pěkně jsem si pojezdil. Voda pořád znatelně stoupala – kolem už začínaly plavat kusy dřeva, petky a bordel. Ve městě bylo několik opravdu bytelnejch vln. Pod mostem, kde jsme vystupovali, se schovávalo před deštěm několik rodin kočujících cikánů s žebřiňákama.
Po návratu do kempu postupně začali sestupovat z hor mlhou, deštěm a blátem nasáklí zoufalci a začaly se množit názory, že už to tady nemá cenu a že pojedem někam jinam. My už jsme zatím seděli v hospodě nad džbánkem jakýhosi místního solidně předraženýho jabčáku a moc tomu nevěnovali pozornost. Večer se nakonec zvrhl v monstrózní mejdan, kdy jsme propili prakticky všechny prachy a lezli z hospody po čtyřech a někdo dokonce po pěti (viď, Vašku?).
Ráno se hlasovalo. Čtyři (samozřejmě WorWaní – kromě Dejva) jsme zvedli ruce pro Rumunsko, ostatní chtěli jet pryč – na Slovensko. To nás tak rozesmutnělo, že ač dnes měl být sanitární den (tj. bez kapky alkoholu), načali jsme si na žal ke snídani lahev zelené. Nicméně ani naše protestní sebeopíjení nikým nepohnulo. Tak jsme za občasného Bábova zaštkání: „Ale já jsem chtěl na vodu do Rumunska“ mlčky zabalili, nalezli do autobusu a vyrazili. Všichni honem vytáhli foťáky a v zoufalé snaze zachytit mizející Rumunsko fotili přes okýnka všechno, co jim přišlo pod ruku. Vynikající fotky – dopravní značky, roští u silnice, rozmazaný baráky a kopce a tak…
A potom, když jsme zrovna sjížděli z nějaký zatraceně vysoký rumunský Karpaty, ozvala se rána a vozík se sambama začal předvádět akrobatickej rokenrol na jednom kole. To druhý zůstalo v nějaký díře. Michal, (dál ho budu nazývat už jen „zkurvenej autobusák“ – ne proto že bych byl sprosťák a nevděčník, ale proto, že se tak v opilosti sám nazval), naštěstí nezpanikařil a pomalu zastavil, takže lodím ani busu se nic nestalo. Po obhlídce škod a vyhodnocení situace bylo rozhodnuto, že my pojedeme dál na Slovensko a Honzík s Álou zůstanou u lodí a budou čekat, až je přijede Kubajs zachránit. Nechme je zatím sedět pod dekou na silnici v zamlžených rumunských hvozdech…
…to be continued…
