Přátelé, kamarádi! Určitě všichni víte, že za čtrnáct dní se jede Sázavský Samba maraton. Trať dlouhá zhruba 42 kilometrů vede od hotelu Ostende v Choceradech do Pikovic. Úvodních dvacet kilometrů se pádluje po totálním rybníku, pak následuje vrcholová prémie v podobě vyběhnutí na zříceninu Zbořený Kostelec (vynikající nápad – kdo to proboha vymyslel?) – a pak opět pádlovačka po naštěstí už tekoucím úseku Týnec – Pikovice. Jelikož se WorWaní hodlají také zúčastnit, rozhodli jsme se těch prvních dvacet kilometrů, kterým se každý normální vodák vyhýbá jak čert kříži – a které tím pádem pořádně neznáme, vyzkoušet na vlastní kůži – na pálavách.
Dali jsme dohromady tři posádky – jednu kompletně soutěžní ( mě s Klárkou ) a dvě namíchané – Dejva s Radkou a Michala s Jitkou. K cestě do Chocerad bych snad jen poznamenal, že náš super nový výkonný vůz Hubert na dálnici dokázal, že i s litrovým motorem lze předjet kdeco. Bohužel při rychlosti nad 140 kilometrů v hodině se osmisetkilové vozidlo stává už částečně vznášedlem, což v posádce nevzbuzuje právě příjemné pocity. I proto jsem ze souboje s Fordem Mustangem radši vycouval…
V Choceradech jsme nafoukli lodě, převezli auta – a pak se (ještě s chutí) zakousli do prvních metrů blátivě nahnědlého stojatého voleje. Rozhodli jsme se s Klárkou, že to od začátku napálíme a zkusíme, jak dlouho udržíme tempo. Kupodivu jsme se cítili i po několika kilometrech v pohodě, akorát jsme si připadali blbě, že jsme vyhecovali další čtyři lidi na vodu a hned na začátku jim ujeli. Počkali jsme na ně, domluvili se, jak to vidíme a valili dál. Cestou jsme se pak ještě jednou sešli a pak už jsme jeli každej sám. No – musím říct, že poslední tři, čtyři kilometry, jsme už viděli Kostelec na každém kopci. Pod hradem jsme počkali na ostatní a vyběhli společně nahoru. No – vyběhli, spíš vysupěli. Po pár metrech toho krpálu jsem necejtil nohy – a to jsme měli proti klukům výhodu, že jsme dorazili o čtvrt hodiny dřív a tím pádem se trochu protáhli. 
Michal se ukázal jako vopravdickej tvrďák. Zatímco my jsme se tak nějak vydrápali nahoru a tam se chvíli jen přidržovali zdi a funěli, on ten blbej hrad ještě oběhl, a když se vynořil na druhý straně, ještě se usmíval. Každopádně: v neoprénkách přes kořeny a kamení – fakt žůžo – pro masochisty úplná fantazie. Dolů mě to šlo o dost líp, boty s tvrdou podrážkou tolik neklouzaly, zato chudák Michal si v těch svejch pětiprstovejch křížencích bot a fuseklí málem ukopal všechny prsty.
No – a to bylo vlastně všechno – pak jsme to sbalili a jeli domů. JO – málem bych zapomněl na to, co nás zajímalo nejvíc – moje posádka dojela v čistém čase 2 hodiny 40 minut. Tak počítám, že by to na sambě mohlo hodit míň. Ta pálava fakt nejede. No – uvidíme :-)
