Je asi načase sepsat trochu povídání o naší letošní společné letní Otavě. Usoudil jsem, že další odkládání nepovede k ničemu, protože:
a) Díky následujícímu poměrně adrenalinovému zájezdu na Lužnici s partou paličů trnkovice se mi zážitky z obou vod nějak podivným způsobem smíchaly dohromady.
b) Nikdo to za mě nesepíše. Teda vlastně – Bába tvrdí, že by sepsal, ale pak by to mohlo vypadat, že jedna půlka party byla na úplně jiné vodě, než ta druhá. A to není pravda. Jasně si vzpomínám, že jsme se několikrát viděli. Nejmíň dvakrát i za světla.
Sešli jsme se v sobotu večer v kempu v Sušici. No – vlastně – v kempu probíhaly závody, takže jsme se ubytovali za plnou palbu v rákosí za kempem. K autům, záchodům a pivu to bylo strašlivě daleko, ale zase tam byl klid. Když teda nepočítám partu skautíků, kteří na nás přišli s tím, že jich je sedmnáct – a ať jim laskavě většinu plácku přenecháme. Když zjistili, že nás bude zhruba třicet osm a když jsme jim vysvětlili, že lodě se dají skládat i na hromadu, čímž se jejich půlka loučky rázem třikrát zvětší, dali pokoj. Chvíli jsme si zahráli, ale protože plácek byl fakt malinkej a některé děti už šly spát, brzy jsme toho nechali. Část se odebrala do hospody, část usnula a část (my) trpělivě a aseRRRRtivně zaháněla nesmrtelné dítě, které se ďábelským úsměvem, periodicky po sedmi minutách, ještě asi hodinu zjevovalo u skomírajícího ohýnku.
Následujícího dne nás čekal asi třináctikilometrový úsek ze Sušice do Velkých Hydčic. Přestože byla neděle, slunci a dětem to bylo patrně jedno. I největší ospilci byli donuceni vstát ještě za kuropění, sbalit stany a jiné pelechy, napěchovat všechno do aut a vyrazit v – pro naši partu neuvěřitelném čase – po proudu dolů. Těch třináct kilometrů bylo pro každého jinak obtížných. My jeli na pohodu – zastávka na Rabí, oběd, nějaké pivo – a v příjemném odpoledním sluníčku jsme dorazili do Hydčic. Sluníčkovic už měli postavený stan a obdivovali muzeum sirek, či čeho, kdesi v Sušici. Postupně se trousily další a další lodě. Na závěr (už se mírně šeřilo) dorazila podivná flotila. Zatímco pan B. kontinuálně a naprosto nenuceně pokračoval v pití a veselení se, jeho suita se vypotácela z lodí de facto již spící. Nekteří v této činnosti pokračovali rovnou až do rána. Chudák Márty z tohoto jednoduchého režimu VODA – SPÁNEK do konce týdne už prakticky nevybředl.
Pondělní ráno už bylo o něco málo pomalejší a vláčnější, ale přesto jsme někdy kolem jedenácté byli na vodě a mířili odhodlaně do Katovic. Nevím, co všechno zažili ostatní, mám dojem, že my jsme se tak nějak většinu cesty drželi se Slůňovcema a Dejvovcema. Do Katovic jsme dorazili celkem brzo a protože jsme tušili, kdo tady bude první, měli jsme u sebe klíčky od všech důležitých aut a stačili je převézt dřív, než dorazili další plavci. Dlužno říct, že tento den byl asi ještě o něco náročnější včerejška. Řada lodí připlula až za šera, Vendy dokonce s úplně cizím člověkem, Míra zmizel i s lodí (na háčka jaksi pozapomněl) a nějakou chvíli se dokonce myslelo, že již není mezi živými. Juro ztratil peněženku kdesi v hospodě. V téměř úplné tmě pak přicachtali Bábe, Miras, Márty a Pepa. Bábe opět pokračoval v obveselování se (jak jen to ten člověk dělá…), Márty předvedl úžasnou grotesku, když se asi hodinu pokoušel dostat do auta. No – a taky přijel Márv a zamořil kemp všudypřítomnými zrzavými gaunery míhajícími se mezi stany obrovskými rychlostmi na kolech.
V úterý jsme měli naplánováno doplout do Štěkně. Při ranním převozu aut se ukázalo, že dopravní situace ve Strakonicích je výrazně složitější, než jsme v tu chvíli byli schopni zvládnout. Naše zhruba dvanáctičlenná flotila se po tematickém okruhu po parkovištích místních nákupních center roztrhala na tři party (no jo, no, můžu za to já…) a do Štěkně dojela přesně v opačném pořadí, než ve kterém vyrazila. Plavba po vodě už pak byla, co si vzpomínám, celkem poklidná…
Ve středu nás výrazně ubylo. Odjeli Slůňovci a celá parta kolem Bábeho. My zbylí vyrazili do Putimi. Tábořiště na soutoku s Blanicí bylo přerovnané povodní, ale jakžtakž fungovalo. Voda byla toho dne pohodová, vtipná byla zastávka v kiosku na jezu v Nových Kestřanech. Majitelka asi v životě neviděla patnáct zákazníků pohromadě a vypadalo to, že se jí z toho malinko zavařil procesor. Ale topinky vyrobila luxusní.
Bezkonkurenčním vrcholem Otavských kempů je tábořiště Vrcovice. Podle průvodce je to bezmála půlkilometrový rozlehlý areál na pravém břehu řeky nabízející prakticky všechno, nač si jen vzpomenete. Nejdřív jsme to vůbec nemohli najít. Po asi kilometrové cestě mezi poli (už jsme začínali lehce nervóznět) se z roští vylouplo pár shnilých karavanů a rezavá cedule „Tábořiště Vrcovice“. Nikde ani živáčka. Jeli jsme dál mezi kopřivami, kostrami karavanů a stavebních buněk, až jsme narazili na plácek, kde stálo pár aut a obsazených bydlíků. Rozhlíželi jsme se, kde necháme auta, když tu se odkudsi vynořil chlapík v umouněných montérkách a houkl na nás co tady jako pohledáváme a proč nám (cituji) „ty čchůůůráci neřekli, že lodě se vracej až u druhýho jezu“ (konec citátu)… Pak mávl rukou směrem k hrbolatému plácku ve svahu, kde ležely v řádcích čerstvě posečené metrové kopřivy a pravil, že si tam můžem postavit stany. Ale běda, jestli tam budem dělat oheň. Vždycky si prej vo ty šutry z ohniště rozšvihá sekačku. Byl jsem v pokušení mu poradit, aby teda ty kopřivy sekl častějc než jednou za půl roku, že v tom ty šutry pak budou vidět, ale radši jsem to spolkl.
No, co si budem povídat, úplně nás nepřesvědčil. Popojeli jsme tedy ještě dál a narazili na hospodu. Před ní bylo evidentně nevyužité travnaté hřiště. Slečna z výčepu nám sdělila, že se u hospody můžem ubytovat, na hřišti ale ne, bo patří povodí. Ale nad hospodou je prej sokolská ubytovna a tu můžem využít. No… vyvrácené dveře, hora bordelu a vrak dodávky, které se odtamtud na nás smály, nás taky zrovna extra nenadchly. Každopádně jsme tam nechali auta a jeli zpátky do Putimi. Mně už to bylo celkem jedno, měli jsme s rodinou v plánu stejně vyrazit domů. Ostatní nakonec vymysleli, že se ještě ten večer přesunou na Zvíkov.
Během dne se trochu kazilo počasí a začalo foukat. Samozřejmě přímo proti nám. Na nekonečným (byť krajinově nádherným) voleji před Pískem jsme se docela vyvztekali. Když nás pak ještě dost nevybíravě odpálkovali z hospody (jak nás proboha vůbec napadlo, že by o půl druhý odpoledne ještě mohli vařit), byl jsem už zralej dát někomu pár facek. Nakonec to zachránil vynikající oběd na ostrově kdesi uprostřed města. Počasí se nakonec taky umoudřilo a řeka za Pískem chvílema i celkem slušně tekla.
My jsme pak ve Vrcovicích naložili auto a vyrazili společně s Jurou a Markétou domů. Zbytek se vypravil na Zvíkov. Co jsem se tak doslechl, došlo tam mezi nima k nějaký šarvátce. Snad se prej mávalo i šavlí 🙂
…jo – a ještě dodatek. Ve Štěkni jsem našel tenhle nůž. Doteďka jsem nepřišel na to, čí je. Tipuju, že bude někoho z těch, kdo odjížděli v úterý večer. Očekáváme, že majitel se dostaví s lahvinkou něčeho dobrého do bříška, bo WorWaní alkoholický archiv se po nedávné voroplavbě jaksi podivuhodně ztratil 🙂
HOWGH
