Jak jsme chtěli do Itálie a skončili úplně jinde – část druhá

Vůbec jsme netušili, co můžem od Lechu čekat. Jediné, na čem jsme se s Tomem shodli, bylo, že už po něm oba nějakou dobu po očku pokukujem a že to bude asi poměrně velká a dlouhá řeka, ale zřejmě žádná extra prasárna. Dohodli jsme se, že když se nám to bude líbit, můžem tu strávit i dva dny. Přejezd z Innu byl, co se pamatuju, asi tak na hodinku. Budu si muset dohledat jména vesnic, ve kterých jsme se pohybovali (teď se mi ale fakt nechce) – každopádně zhruba na konci pro nás vodácky zajímavého terénu Tom zamířil natvrdo s autem do lesa a za chvilku se před námi vyloupl parádní plácek přímo u řeky, na kterém bylo dokonce i velké ohniště. Nevím, jak to dělá, asi má nějakej radar, nebo co. Slovo dalo slovo, za chvíli už jsme byli zabydlení, v ohništi plápolal příjemný ohýnek, Tomáš se vytasil s kýblem výborně vonících stejků a my se nad pivem dali do probírání našich vodáckých zážitků. Kolem půlnoci jsme se spokojeně skulili do spacáků. Noc byla teplá a plná hvězd 🙂

Ráno nás přivítalo zvony z městečka na protějším břehu, které svolávaly k nedělní mši. Sluníčko se nám zavrtávalo do spacáků a naše Sluníčko už sedělo u rozfoukaného ohýnku. Krása. Zdlábli jsme snídani, pocucali kávičku a vyrazili nějakých +-50 kilometrů proti proudu podívat se na soutěsku Lechu. Někde pod ní jsme pak chtěli nastoupit. Směrem nahoru se kopce začaly pomalu sestupovat, údolí zavírat a samotná soutěska pak byla poměrně impozantní díra do země. Na jejím dně bouřila voda a nám na mostě se z toho tak trochu zvedal kufr. Dnešního rána Pafkovo sprinterská vášeň postihla i Prokopa. Zatímco si nad soutěskou ulevoval, my jsme objevili pořádnou kupu sněhu a vcelku slušně se zkoulovali.

Když jsme konečně všichni učinili zadost svým potřebám, vyrazili jsme hledat nějaké rozumné nástupní místo. Z prvního nás vykázali místňáci, o zatáčku dál už jsme se chytili, sházeli lodě, nafoukli, hydro oblékli, pivem kajaky vybavili a vyrazili vstříc budoucím dobrodružstvím.

Musím se přiznat, že jsem od Lechu čekal míň. Parádní, rychlá, silná a zajímavá voda nás, myslím, nadchla a překvapila úplně všechny. I krajina tady nahoře byla překrásná. Hory měly velké sněhové čepice, z některých svahů ještě vedly sněhové splazy až přímo do vody. Napadlo mě jeden sjet v kajaku, ale když jsem pak po něm lezl a viděl, jak jsem proti tomu titěrnej, rychle mě to zas přešlo 🙂 Řeka se ze začátku valila dost z kopce a při její mohutnosti voda vytvářela ve vracácích a zatáčkách docela záludná rozhraní a květáky. Já dokonce v jednom natřikrát zdvihal. Už jsem se tam viděl. Mám pocit, že jsme ujeli kolem dvaceti kilometrů, ale vůbec to netrvalo dlouho. Jen sluníčko se nám na chvíli schovalo a začalo foukat, takže se do nás trochu dala zima a my se pomalu začali poohlížet po Tomovi. Ten volal celej nešťastnej, že se nikde nemůže dostat k řece a pak jsme se nějakou chvíli trochu chaoticky naháněli. Mezitím se udělalo zase hezky a my se nakonec šťastně potkali u mostku na cyklostezce. Navigace zahlásila, že stojíme přímo na kešce a než Tomáš ohřál guláš, slovili jsme se Slůňou dokonce čtyři.

Dohodli jsme se, že voda je parádní a že budem zítra pokračovat ze stejného místa. Tom si vzal do hlavy, že objeví nějaké bydlení blíž k nástupu, ale tentokrát radar zklamal. Po několika neúspěšných pokusech jsme nakonec zamířili k našemu včerejšímu plácku s pláží a ohništěm. Dneska jsme měli spoustu času, takže jsme strávili příjemné odpoledne u piva, vínka, grilovačky a povídání. Protože na noc hlásili déšť, postavili jsme obří igelitovník. Většinu noci bylo ale nebe zase samá hvězda a zatáhlo se vlastně až k ránu, kdy asi na dvě hodinky sprchlo.

Zpod přístřešku jsme ale vylézali do zase už se usmívajícího dne, prosušili spacáky a celty na větvích, pochválili Prokopa, který, protože nemohl spát, došel do vesnice pro čerstvé housky, sbalili a vyrazili zase nahoru. Řeka dneska byla ještě zpočátku podobná tomu, co jsme jeli včera, ale postupně jsme se začínali zamotávat do systému štěrkových ploten, ostrůvků a říčních ramen rozlitých do šířky několika stovek metrů. Lech ale přitom pořád pěkně tekl. Někdy jsme jeli společně, někdy si hledali cestu na vlastní pěst. Chvílemi jsme zbylou část party ani neviděli, jak jsme byli od sebe daleko. A okolo pořád ta krásná, na vršcích ještě zasněžená krajina. Člověk nevěděl, na co má koukat dřív. Po několika kilometrech v tomhle bludišti jsme začali poznávat kopce, na které jsme dva dny koukali z našeho kempu. A opravdu – za chvíli už jsme uviděli pláž s přítokem, Tranzita a Tomáše točícího se kolem vařiče. Večer jsem z legrace nadhodil, že bych si dal segedín a on nám ho fakt vyčaroval!

Nadlábli jsme se, naložili a vyrazili na naši poslední štaci. Chtěli jsme znovu zkusit Ammer. Přejezd tentokrát byl malinko delší. Stavovali jsme se na Lechfallu – obrovitým umělým vodopádu na spodním Lechu. No, on je to vlastně takovej za normálních okolností skoro suchej jez – aspoň podle fotek, ale za téhle vody to bylo fakt něco impozantního. Z dálky jsme si prohlídli nejkrásnější německý zámek Neuschwanstein a pak už se Alpy začaly zmenšovat. Chlapci na zadním sedadle se nám do růžovoučka přiožrali a chvíli to docela reálně vypadalo, že s Tomem uzavřou kšeft a WorWaní budou mít klubovního koně. Hledání místa k noclehu nám tentokrát nešlo moc od ruky, takže jsme nakonec skončili, stejně jako první noci, na parkovišti u elektrárny na Ammeru. Z aut jsme udělali vozovou hradbu s malým pařícím nádvoříčkem a mejdan mohl začít. Moc fajn večer. Hezky jsme si zahudli a zabékali a příjemně se přiopili. Hrdinou večera byl Miras, který, poté, co mu pořád někdo bral z ruky tamburínu, vynalezl zcela nový hudební nástroj – rozpálený litinový gril, do kterého s výrazem šílence řezal dvěma klacky, jen to zvonilo. Produkce skončila až překocením grilu a vysypáním žhavého uhlí nám pod nohy.

Ráno bylo trochu pošmourné, ale to nás už nemohlo rozházet. Na parkoviště se začali sjíždět další vodáci, kteří taky zřejmě čekali na 1. květen. Vody v korytě bylo pomálu. Pořád jsme čekali, kdy se v elektrárně zvednou stavidla a Ammer se změní ve dravou horskou řeku, jak jsme to viděli před pěti dny, když jsme odtud odjížděli. Nic takového se ale nestalo. Bába vygůglil, že tenhle stav je nicméně ještě pořád lehce nad minimem, takže jsme už na nic nečekali a vyrazili. Byla tam moc hezká, soutěskoidní místa, kličkovaná, vodopády, skály. Ne nadarmo říkaj, že je to krajinově jedna z nejhezčích řek Německa. Jen té vody, kdyby bylo aspoň o fous víc. Ale myslím, že si všichni užili příjemné kochací vypádlování.

Tom na nás čekal na parkovišti na výstupu s bublajícím obědem. A tím bohužel naše pětidenní dobrodružství  skončilo. Poslední vázání vleku a přišmodrchávání dvoukoláku na vršek hromady, poslední pohled na řeku a pak už jen dlouhá cesta přes Mnichov do Čech. Kamarádi, bylo to zase parádní. Už se nemůžu dočkat, až zas na podzim vyrazíme. Třeba konečně klapne ta Itálie 🙂

Přehršel fotek z celého výletu najdete tady 🙂