Tyrolsko 2015

Tak jsem zjistil, že se nějak začínají hromadit akce, které si zaslouží zaznamenání. Spočítal jsem, že by to vydalo asi tak na pět článků. Nuže, Mílo, třes se. Titul „Redaktor roku“ je v ohrožení 🙂

Vezmu to radši pozpátku, tedy od toho, co si ještě celkem dobře pamatuju. Dál už si budu jenom bohapustě vymýšlet…

Na prodloužený poslední zářijový víkend jsme si naplánovali cestu do Rakous. Až do poslední chvíle ale nebylo pořádně jasné, kam vlastně pojedeme, protože vodní stavy všech řek, které jsme měli v merku, byly prostě k pláči. No, já vlastně tak trochu zaplakal i doopravdy, bo jsem měl od soustavného hypnotizování monitoru a snahy myšlenkami ovlivnit grafy vodočtů, oči jak angorák a hlavu jak škopek. Přátelé, nefunguje to…

Naštěstí ještě existoval krizový plán – Tyrolsko. Na tři dny je to sice skoro daleko, ale taky jsme mohli skončit na Vltavě a to by bylo výrazně horší. Navíc část z nás v Tyrolích ještě nebyla a ti, co už měli tu čest, zde zanechali různé dluhy, jako třeba útěk z řeky s naraženou řití, nebo evakuaci z lodi se šprajdou napíchnutou na pádle. A protože všichni téměř dokonale ovládáme umění zkracování dlouhých cest metodou zvanou teleport, nebylo vlastně nakonec proč se tak dlouhé cesty bát.

V pátek 25. září jsme se tedy sešli tradičně před naším barákem na Vlkovské. Nepochybuju o tom, že sousedům při spatření neobvykle velkého vozidla za záclonami zasvítily oči v očekávání velkolepé a nápadité show. A ano, cirkus WorWaní ani tentokrát nezklamal. Vázání lodí na střechu Povodího Tranzita se neobešlo bez nervydrásajících momentů, dramatických scének a ukázek akrobacie téměř popírající fyzikální zákony. Po poměrně dlouhém a vyčerpávajícím vystoupení jsme nakonec všechny lodě dostali úspěšně nahoru, odhlasovali, že vozit do Rakouska žebřík je blbost, a za lehkého popraskávání petflašek vyrazili za dobrodružstvím.

Cesta probíhala vesele. Užívali jsme si toho, že nás všech sedm sedí v jednom autě a rozjeli mejdánek. Poměrně brzy jsme si ale všimli, že Dejvova lahev popraskává nějak víc. Asi žízeň. V Budějicích nás příkrými slovy nařkl z abstinence, zamával na nás prázdnou petkou a odporoučel se do věčných lovišť. Takhle velkolepě pojatým teleportem vyrazil dech i Karlovi…

My pozůstalí jsme pokračovali v lehkém popíjení a po drobném faux pas na německých hranicích, kdy pan Bábe tak trochu nepochopil, že ten policajt chce doklady a ne flašku s vínem, jsme nakonec kolem třetí ráno dorazili do Haimingu. Tam jsme se vysypali z auta a přepadl nás po té dlouhé cestě přeukrutný hlad. Karlos nám předvedl vymazlený estrádní kousek. Původně celkem nezáživné krájení salámu povýšil následným divoce extatickým rozporcováním vlastního loďáku v číslo, při kterém nezůstalo jedno oko suché. Ovace, které si vysloužil, byly tak bouřlivé, že se zřejmě vzbudila i přilehlá část kempu, neboť se najednou ze tmy vynořil kommandant Lassard (říkáme tak místnímu kempařovi) a pohnutým hlasem pravil, ať si jedem řvát někam jinam. Uchlácholili jsme ho, vzali Kájovi nůž a šli spát.

Na to, jak pozdě jsme uléhali, vstali jsme poměrně brzo. Uvařili jsme kafíčko, porovnali pomačkané obličejíčky a pomalu se chystali na vodu. Přitočil se k nám Lassard a kupodivu nebyl vůbec naštvanej. Ukázal nám na konci kempu místo, kde můžem bydlet a čuřit, jak se nám zlíbí. To znělo rozumně. Poděkovali jsme mu, zamávali a vyrazili na vodu.

Na sobotu jsme si naplánovali rozpádlování na Imster Schluchtu. Mílovo navigace se asi nudila, a tak se rozhodla trochu si nás povodit. Nejdřív se jí tuze zalíbilo na dálnici a odmítala nás z ní pustit. Když jsme přejeli nástupní místo skoro o deset kilometrů, urazila se a z ničeho nic nás najednou z autostrády nahnala na cyklostezku se zákazem vjezdu. Nakonec jsme se nějak promotali zpátky a našli obvyklé nástupní místo pod mostem. Chvíli to vypadalo, že ten den na vodu vyrazila půlka Rakouska a okolní Evropy, ale na řece se to najednou nějak poztrácelo a my si jeli úplně sami. A bylo to příjemné svezení. Vody bylo tak akorát, krásný vlny houpačky, prostě užívačka. Já si pod soutokem s Ötzem mrskl eskymáčka, bo jsem se otočil po ostatních v domnění, že už jsem na poslední vlně peřeje a vona tam jaksi byla ještě jedna… Jinak žádný drámo. Dejf si splatil svůj první tyrolskej dluh, ten strašlivě brutální válec žrout hned za nástupem, kterej kromě něj nikdo nikdy neviděl 🙂

Po dojezdu do Haimingu jsme se stavili v kempu, ohřáli guláge a pak vyrazili nahoru na Ötz, abychom se trochu pobáli pohledem na Wellerbrücke a prošli si to, co pojedem v pondělí. To by jeden nevěřil, kolik magůrků se snažilo rozsekat si tam zobáky a do zblbnutí piglovalo trať před nadcházejícími závody. Trochu jsme se u toho zasekli, ale aspoň jsme si udělali hlad na Slůňovo famózní stejky. Protože jsme byli ztahaní jak psi, šli jsme ten večer celkem brzo spát. Jenom Bába se, tuším, ještě chvíli pokoušel o nějakou akci 🙂

Ráno bylo studeno a mlhavo. Celkem rychle jsme se posbírali a vyrazili na vodu. Omrkli jsme nejdřív Trisannu, ale k rozumnému stavu jí chybělo tak deset čísel. Zajeli jsme tedy k Sanně. Taky na tom nebyla s vodou zrovna slavně, ale jet se dala v pohodě. Krásná, rychlá, čistá, pěkně z kopce, prostě parádní řeka. Pianser Schwall jsme si předtím prohlídli, takže jsme ani nezastavovali. Přišlo mi to zase úplně převoraný. A ani náhodou se to nepodobalo čtyřce. Ale svezení to bylo moc hezký. Dokonce tak, že jsme se vyvezli znova nahoru a sjeli si ji ještě jednou, tentokrát už bez Karlose. Neplaval nikdo, já a Slůňa jsme si střihli po eskymákovi. A Dejf si tady splatil další dluh – prokletí rozšlehané rici. Koneckonců Karlos splácel taky. Co pamatuju, posledně tady dvakrát zaplaval 🙂

Tentokrát, i když jsme jeli Sannu dvakrát, jsme se dokodrcali do kempu poměrně brzo. Protože nám zbývalo na každého ještě nejmíň kilo masa a hektolitr piva, pustili jsme se bez zbytečných cirátů do mejdanu. Bába na oslavu dnešního úspěšného dne upekl pivní dort, pěkně jsme si zahráli a zahulákali a v Mílovo grilu postupně spálili poměrně velkou část zbořeného plotu (nebo co to vlastně bylo), kterej ležel nedaleko. V příjemné náladě jsme vprostřed noci zalezli do spacáků.

Ráno jsme zjistili, že hydro, poházené na živém plotě všude okolo, přes noc jaksi zešedivělo a dá se celkem dobře tvarovat do libovolných sochařských kreací. Celkem k smíchu, než člověku dojde, že do toho bude muset vlézt… No nic, pobalili jsme se, rozloučili s Lassardem a vyrazili na Ötz. Když jsme tak stáli v té kose nahoře u slalomky, nějak jsem usoudil, že se mi ji tentokrát moc nechce jet. Míla měl úplně stejnej názor, Dejf by si to taky asi odpustil, Karlos prohlásil, že ho dneska na vodu nikdo nedostane, Bábe začal marodit se zádíčkama, jenom Slunce furt muroval, že by jel až odshora. Dejf najednou energicky prohlásil, že jede s ním . My s Mílou jsme procedili mezi zuby ohavnou kletbu, hodili lodě na ramena a odnesli je všichni čtyři nahoru. První jeli Slunce s Dejvem. Úvodní váleček projel Slůňa s elegancí juchajícího tankeru, nicméně pokračoval bez zaváhání dál a nejblbější pasáž, kde kvůli mizernému vodnímu stavu čučelo šutrů až běda, dal docela na jistotu. To Dejf začal daleko stylovějc. Bohužel mu to vydrželo jen do druhého válečku, kde předvedl několik božích figur (v životě by mě nenapadlo Raptora řadit mezi rodeovky), pak poslal loď napřed a vyložil se na kameni uprostřed řeky. Když se dostatečně pokoukal, hupsnul do vody a po dvou, třech tempech byl na břehu. My upalovali dolů a pomáhali Slůňovi lovit opuštěnej kajak.

Po téhle show jsme si s Michalem zase odnesli lodě pod slalomku a když se Dejf trochu sebral, vyrazili jsme dolů. Voda byla parádní a myslím, že jsme si to užili. Na Ötzu už jsme žádnou další cirkusovou scénku zaplaťpánbů nepředvedli a v pohodě dojeli až do Innu. Tam nás překvapil docela silnej vítr, kterej z některých vln vyráběl zvláštní záludnosti, který se pohybovaly řekou naprosto nepředvídatelným směrem. Chudáka Dejva to rozkoplo tak, že si zaplaval ještě jednou. Naštěstí si k tomu vybral tentokrát celkem rozumný místo. Za chvilku už jsme pak viděli na břehu Bábeho s Karlem a rozpracovanou lahvinkou zelený – a to byl vlastně konec našeho pádlování. Naposledy jsme se ještě přežrali masem, zabalili, navázali a hurá domů 🙂

…a jenom pro pořádek:

Jelo nás sedm – Tom (řidič), Dejf, Militant, Karlos, Bábe, Slůňa a Dáňa

Krysařil Dejf 2x, eskymovalo Slunce1x a Dáňa 2x

Bábemu s Karlosem jsme odhlasovali kontumační krysy za vynechání Ötzu 🙂