Matylda 2015 (sepsal a fotkami opatřil Slůňa)

Po velkém úspěchu předešlých ročníků se naše WorWaní partička rozhodla opět uskutečnit romantickou plavbu po některé z českých řek.

Tentokrát padl los na Vltavu. Někteří z nás tam byli naposledy před 10 lety.

Chtěli jsme si ověřit, co je pravda na zvěstech o zácpách na jezech, přeplněných kempech a narvaných hospodách.

Nejdříve bylo ale nutno opravit Matyldu. Na loňské plavbě utrpěla značné škody. Organizaci a realizaci opravy si vzal na starosti Pafka a Miras. Sehnali materiál (návleky na válce, popruhy a nové dřevěné příčníky atd.). Potom nahodili termín opravy. Na potvoru to byla hned další neděle po našem návratu z jarního Rakouska. Nesměle jsem doma nadhodil, že i z dalšího víkendu nebudu jeden den doma. Reakce Terezky byla: „Na to zapomeň, už ses narajzoval dost“. Říkal jsem si, že se určitě přeloží termín opravy. Nepřeložil. Nakonec Matyldu opravoval jen Pafka a Miras, protože ostatní členové dostali doma taky stopku. Pánové, omlouvám se za neúčast na opravě.

Konečně nastal den D našeho odjezdu. Poprvé se sešli všichni jezdci už na začátku výpravy a vydrželi až do konce.

Bylo nás šest: Bába, Pafka, Miras, Kaja, Dejv a Slůňa

Bába nás povyzvedal a plně naložený Šaran se hnul směr Vyšší Brod. Hned po dvou kilometrech jsme stavěli na pomoc dodávce s píchlým kolem. Pán nás prosil o klíč na kola. Servisní tým Dejv s Mirasem mu kolo bravurně vyměnili. Pocit vykonaného dobrého skutku nás hřál u srdce. Museli jsme si dát pivko na radost, a pak další a další.

Cesta příjemně ubíhala a najednou jsme byli ve Vyšším Brodě. Kemp byl narvanej k prasknutí. Hned jsme se pustili do stavby Matyldy. Díky Miráskově vzduchovému kompresoru se montáž značně zrychlila. Než jsme stačili vypít točené pivo z nedalekého kiosku, Matylda stála. Bába převezl Šarana na odstavné parkoviště a celá výprava se nalodila.

Z Vyšáku jsme odjížděli kolem 20h. Řeka byla úplně prázdná, ty lidi toho nakecaj, prej plná řeka a fronty na jezech???? Vody byl lehký nadstav, zrovna upouštěli Lipno. Ani jsme si nestačili vychutnat první lok tulamorky a už ty byl první jez. Matylda ho zdolala s prstem v nose. Kapela vyndala nástroje a za zvuku ryčné písně jsme frčeli dál. Řeka pěkně valila, a tak jsme se rychle přiblížili na dohled jezu Herbertov u sportovní peřeje. Karel (znalec Vltavy) zavelel „rozpádlovat a vedle tyčky doprava“!!! Nebyl jsem si úplně jist Kájovým rozkazem, viděl jsem šlajsnu vlevo. No kapitán je kapitán a musí se poslouchat. Plnou rychlostí jsme to nakouřili do dřevěné bariéry, která byla mezi tyčkou a břehem. Kapitán byl s velkou slávou degradován. Složitým manévrem jsme najeli nalevo. Tam šlajsna opravdu byla. Celá posádka byla rozrušena, a tak Bába musel otevřít další láhev tulamorky. Překážka byla zdolána a kapela opět spustila.

Cesta příjemně ubíhala. Jez v Rožumberku jsme zvládli bez potíží. Kolem kempu jsme projížděli už za soumraku. Potom padla tma. Svítit čelovkou bylo zbytečné. Stačilo se držet v prostředku řeky. Bylo dost vody, a tak nekoukaly kameny.

Na Miráska přišla dřímota a chvíli po něm i na Dejva. Zbytek posádky čuřil dál. Potom Pafka dostal hlad. Vylovil ze zásob šišku salámu. Začal obobrovávat šlupku zuby. Potom vzal nůž a břicho spícího Dejva mu posloužilo jako prkénko, na kterém salám nakrájel. Po Matyldě začala    kolovat kolečka salámu, bochník chleba (ten už se nakrájet nepodařilo, Dejv moc mlel břichem) a tulamorka na spláchnutí. Posíleni vydatným jídlem jsme pokračovali ve hře a zpěvu. Karel na zádi začal škytat a tvrdil, že už budeme ve Větřní (ještě jsme ani neprojeli Brannou). Bábovi se začal plést jazyk a když začal také škytat, usoudili jsme, že je čas přistát na spaní.

Na břehu se objevily silulety nějaké budovy. Hned jsme to zašlajfovali a chtěli vylézt na břeh. Výlez byl do prudké stráně. Většina posádky nebyla schopna tuto překážku zdolat. Vzbudil jsem Dejva (Miče Bjůkenena). Ten okamžitě pochopil vzniklou situaci (nasadil si červené trenýrky a začal zachraňovat). Utvořili jsme s Dejvem řetěz a tahali do kopce leklé worwaně a materiál. Invaze na břeh se zadařila, nikdo nám neupadl do vody. Voskvótovali jsme zápraží nedalekého kiosku. Bába chtěl ještě pít, ale Pafka prozřetelně schoval tulamorku tak, aby jí nikdo nenašel. Potom jsme všichni usnuli.

Ráno bylo pošmourné a chladné. Spali jsme u kiosku NA TROJCE. Byl zavřený. Posnídali jsme a opět se nalodili na Matyldu. Ujeli jsme asi 2 km a už jsme byli v Branné. I když jsme vyjížděli za kuropění (8h), kiosek u brodu už byl plnej. Dali jsme si pivo a kávu a honem naskočili na Matyldu, abychom těm davům ujeli.

Kapela vyndala nástroje, naladili jsme tulamorkou a frčeli. Asi po půl hodině nás dostihly první lodě. Několik nás předjelo. Jelikož to kapele šlapalo, začali s námi kolemjedoucí soulodit. Posílali nám do Matyldy různé láhve (rum, zelená, fernet atd.). Z Matyldy se stala plovoucí hospoda, která ucpala celou řeku. Předjet tuhle flotilu znamenalo proplížit se u břehu vrbičkama a kopřivama. Pořád mně chodili do rukou ze všech stran lahve. Namočil jsem jazyk a poslal dál. Všiml jsem si, že ostatní to dělají taky tak. Všichni, až na Káju. Kája poctivě ochutnal z každé nabídnuté lahve. Pak nám z ničeho nic upadl do řeky. Uplavalo mu pádlo a neoprenová bunda. Kolem plovoucí fanklub Matyldy si myslel, že je to legrace. Ujistili jsme je, že je to v pořádku, a že Kája bude ok. Na naši žádost nám vylovili Kájíka i všechny jeho věci. Kája se spokojeně stulil do klubíčka a usnul.

V tu chvíli jsme ho pro zbytek dne ztratili. Fyzicky byl přítomen, duševně ne. Usoudili jsme, že je nejvyšší čas zavřít hospodu u Matyldy. Kluci přestali hrát a fanklub se rozpustil. Začal volej před Větřním. Přepádlovali jsme ho, sjeli si retardéru a pokračovali v plavbě. Pomalu ale jistě jsme se blížili ke Krumlovu. Jez Spolí jsme si z legrace projeli pozadu (s Matyldou to ani nehlo). Pak následovali jezy Rechle a Plešivec. Na začátku Krumlova jsme si zastavili na sváču a pivko. Jen co jsme si v kiosku objednali, Kája nám opět usnul na stole, Pafka byl solidární a zdříml si vedle něho. Dali jsme si další pivo, ale to už nás Pafka honil zpět do Matyldy. Poslali jsme ho napřed. Jen co odešel, spustil se přívalový liják. Rádi jsme se u kiosku pod stříškou zdrželi. Pafka se pořád nevracel. Dejv se šel podívat, co s ním je. Našel ho, jak leze po čtyřech v řece a nadává. Chtěl si zavolat a jak měl mokré ruce, tak mu mobil spadnul do řeky. Už ho nenašel.

Déšť trochu ustal, a tak jsme se nalodili a pokračovali v jízdě. Jelikož jsme byli odporně suchý, naházeli jsme se do vody, což mělo za následek ztrátu Bábovy pokrývky hlavy (pouštní bouře) a ztrátu mého pirátského šátku. Na oběd jsme zastavili v Krumlově na nábřeží. Kája se probral, a tak jsme ho posadili ke stolu a objednali mu jídlo. Jídla se netknul, ale dožadoval se piva. Poté ho Bába odvedl na záchod. Když bral za kliku od wc, aby otevřel dveře, musel Káju na vteřinu pustit. Karel bez váhání upadl do klína staršímu holandskému páru a vylil jim pivo. To ho probralo, a tak se jim anglicky omluvil. Při zpáteční cestě jim ještě vynadala kuchařka, že jí zmáčeli celou chodbu (asi čekala, že každý vodák se při návštěvě jejich hospody převleče do suchého). Loučení s personálem hospody bylo dojemné. Servírka Káju hladila po hlavě a pan vrchní ho polácal po rameni a řekl „ nazdar, Karle“. Odjezd z hospody byl stylový. Všichni jsme z mola ladně naskočili na přistavenou Matyldu, jen Kája měl potíže. Zaujal na molu postoj atleta připravujícího se na skok do dálky. Lehce si přidřepl, zapružil koleny, mohutně se odrazil a skočil. Dopadl přesně mezi Matyldu a molo. Rozkrokem zůstal viset na laně, kterým byla Matylda uvázána u břehu. Bezmocně se tam mrskal, a tak jsme ho radši vytáhli. Doufám, že to nebude mít vliv na funkci angličtináře. Celá hospoda ho odměnila bouřlivým potleskem.

Kájíka jsme ubytovali na prostředku Matyldy a pokračovali v plavbě. Míjely nás cizí lodě a všechny se zajímaly, jak se Kájovi vede, jestli už je fit a kdy že udělá zase nějakou legraci.. Kája si během dne a půl dokázal získat srdce těch davů, které s námi sjížděli Vltavu.

Pomalu se začal blížit večer. Řeka se opět vyprázdnila. Dohodli jsme se, že přespíme opět mimo kemp. Projeli jsme kolem Zlaté Koruny. Kemp byl přeplněný a v hospodě to dunělo. Odolali jsme pokušení a jeli dál.

Zakempovali jsme až u kiosku (plackárně) kousek za Dívčími Kameny. Bylo zavřeno.

Kája si hned rozbalil pelíšek u maringotky a usnul. My ostatní jsme povečeřeli na lavičkách před maringotkou a šli si postavit stan. Vypadalo to totiž na déšť. Jen co jsme se nasoukali do spacáků, začalo lejt. Dejv šel mrknout na Káju. Přistihl ho jak píďalkuje ve spacáku pod šasí maringotky. Tam také v suchu přespal deštivou noc.

Ráno nás vytáhlo ze spacáku sluníčko. Posnídali jsme zbytek zásob a zapili to vínkem (nejsme prasata, abychom hned ráno do sebe lili alkohol!!!). Nalodili jsme se a frčeli dál. Zjistili jsme, že do Boršova nám zbývá 12km. To znamená, že na oběd by jsme tam dojeli. Rozpoutala se vášnivá debata, jestli by jsme neměli jet už dnes večer domů ke svým milovaným ženám a dětem. Nebo si užít ještě jeden večer spolu.

Půlka byla pro, půlka proti. Rozsekl to až Kája. Řekl, že když se žádá o dotace, musejí se vyčerpat všechny. Jinak se musí vrátit a příště se dostane o to míň. To moudrá řeč byla. Poplácali jsme ho po zádech a zastavili jsme hned v prvním kiosku na pivo. Tam jsme zkejsli asi 3 h. Jedinej Pafka nepil, obětoval se, že večer zajede pro auto do Vyšáku. Potom jsme s písní na rtech pokračovali dál. Zastavil nás až jez v Boršově u Zátkových těstáren. Jediný z celé trasy byl nesjízdný, a tak jsme ho museli chtě nechtě přetáhnout. Byla to fuška.

Hned pod jezem byl kemp a konec naší romantické plavby. Se slzou v oku jsme rozebrali Matyldu. Pafka zatím zavolal Honzíkovi Hladíkovi, který byl u Marušky v Budějicích. Poprosil ho, jestli by ho nepřevezl do Vyšáku pro Šarana. Pak jsme se přesunuli do nedaleké hospody. Naobjednali jsme si pivo a smažák s hranolkama. Když si chtěl objednat Pafka, přijel zrovna Honzík, naložil ho a odvezl pro auto. My jsme se zatím nacpávali baštou a pomalu nás začala přepadat únava. Po dojedení už někteří začali podřimovat a já se málem píchnul vidličkou se soustem do oka. Ani jsme nedopili a přesunuli se zpět do kempu. Tam jsme si rozbalili pelíšky a vytuhli. Pafka se vrátil asi za dvě hodiny a hledal nás po okolních hospodách. Byl hladovej a nadrženej na pivo. Nakonec nás našel spící. Chvíli se nás snažil vzbudit (bylo to marné). Naštvanej si lehl do spacáku a protestně vycucal všechna lízátka, které koupil pro Štěpánka.

Ráno jsme se rozhodli, že hned vyrazíme k domovu. Jídlo jsme neměli, a tak se jelo bez snídaně. Ani nám to moc nevadilo, stejně nám nebylo moc dobře po tom večerním smažáku. Jediný Pafka protestoval, jelikož večeři nestihl. Přehlasovali jsme ho a jelo se bez zastávky domů. Hladovej Pafka dokáže být pěkně nepříjemný. Ještěže mu zbylo poslední lízátko pro Štěpánka. Za hlasitého mlaskání ho protestně vycucal a pak už byl ok.

Možná dobře, že byl bez večeře, protože většina účastníků zájezdu trpěla po návratu střevními a žaludečními obtížemi. Vyhnulo se to jen Pafkovi a mně (já mám asi prasečí žaludek).

Takže, pánové, děkuji za víkend plný nevšedních zážitků. Ještěže je Matylda jen jednou za rok.

Trvá mně vždycky týden, než se dám do kupy.

Váš Slůňa

Pár povedených fotek z Matyldy najdete tady 🙂