A je tu opět MATYLDA, aneb VOR 2014 (sepsal Pafka) – část první

ano je to tu zas VOR 2014, kde jeho zážitky měl býval (za čerstva a střízliva) zanést do worwaních análů bývalá brodská legenda KÁRL von Hradec (dnes náplava hradecká… asi jim tam plyne čas jinak, když na to neměl a nemá čas). Přez několikatero připo/upo-mínek, žádostí a tuším, že i proseb se bohužel nepodařilo z hradeckého pana podnikatele něco/nic z jeho análu vyklepat… nu, dokážu si představit, co by z něj mohlo maximálně vypadnout a to opravdu asi nikdo nechceme… nicméně „dějiny se opakují“… myslím, že jsem to již tak jednou činil za Barbuchu, takže vlastně nic nového…

Již nehodlám/e déle čekat a tak se pokusím posbírat pár záblesků v mé paměti (a na co si nevzpomenu, to se pokusím vymlátit z účastníků, kteří si snad také budou něco pamatovat – vím již nyní o dvou, po kterých to chtít nebudu, protože tam asi s námi fakt nebyli. Ten jeden je dlouholetý člen voru z řad seniorů = SLUNÍČKO, který měl dle jeho slov neodkladně rozjednaně-rozjetou záležitost pod krycím názvem „přijde mi elektrikář“ – dnes už je to provařená věc, kterou lze jednoduše nazvat „třetí těhotenství u Brožů“. No a ten druhý tam myslím na krátko fakt byl, ale ani z toho faktkrátka (noc + den) si skoro nic nepamatuje – říkají mu PRAŽÁK, ale čím to je, že byl mimo prostě do teď on sám neví a my to nevíme s ním)… on tvrdí, že ho prý jen bolela záda a hlava a hodně věcí měl na konci v dezolát stavu.

A nyní k jádru věci… takže tedy to se takhle náhle přihodilo, tenkráte v roce 2014. Léto tuším bylo, přesněji čtvrtek, ale až do neděle bylo krásné počasí, voda teplá, větry vanuly neustále (ty naše) a posádka nadržená (jakože na vor). Tedy nezbylo nic, než uskutečnit další ročník splutí naší legendární řeky Sázavy. Tentokráte se jednalo o hustý úsek od města Sázava (nástup pod jezem pod klášterem) do města Týnce nad Sázavou (nad jezem – tam kde je ráj vondater a kačen a bylo jich tam moc – na rozdíl se dřívím).

Z rodiště legend Havlíčkova Brodu vyráželo v 15:37h osazenstvo posádky černého trabanta – řidič mistr Mirásek (bez M/m-íry se prostě pít nedá), vybátej navigátor Já, remcající týpek na zadní sedačce Barbucha). Cesta byla suchá, místy mokrá… a až moc svižná a hlučná – řidič vyzkoušel snad vše, co se strabantem dá dělat, ale přežili jsme… v kempu v Sázavě jsme vypadli z dráboše přímo do kiosku, kde jsme vyzvedli točená piva a taky nějaké nezbytnosti k MATYLDĚ (díky Ježíšku na křížku) a taky piva. V rámci udržení si svého nou-hau jsme popojeli trochu níž pod jez přímo do řeky, kde jsme se jali stavět vor… nestojíme o čumili a radili, stačí totiž, když máme s sebou Bábu, ne? MATYLDA se nafoukla rychlo a skoro sama a postavila se vlastně taky úplně sama. Tímto díky Mirásku. Šlo mu to vlastně úplně samo, takže já se mohl brodit s drábošem v řece (bylo tam všude vody asi tak nad kotníky) a Bába chodil pro točené. Prostě idylka slunečného podvečera s očekáváním příjezdu bose z Hradce.

Nutná poznámka: myslím si, že to celé pozoroval Kárlos někde z křoví, páč se hyjena objevil přesně, když chudák Míra už pouze vor dotuňoval. Ale to křovíčko mu klidně odpustíme, pač v něm nebyl sám, ale s jeho zákonitou manželkou (jen jsme nepochopili, proč se tam vyloupli i nějaké děti z Prahe – asi rozhodčí, nebo folklor, či co).

Nebudu popisovat rutinu, že proběhlo seznámení s plavidlem, proškolení posádky, seznámení s trasou, modelové příklady teorie/praxe, řád a pravidla chování, zasedací pořádek a jeho možné modifikace, názorná instruktáž, sepsání předávacích protokolů, zápis do lodního deníku, BOZP, PO, ISO a nevím co ještě… prostě upadnutí na vor a jedem. Není nic nového, že jsme vyráželi, když se slunéčko dotékalo hladinky (jak řeky, tak promile). Ale pro nás je to něco tak krásného a dobrodružného – nastala neuvěřitelná pohoda, dostavila se nostalgie… všude mír, klid a kamarádi… klid, mír…

Jeli jsme, kecali, zpívali, hráli a doplňovali tekutiny dle Bába hesla „ani auto nejezdí bez benzínu“. Sem tam někdo pádloval, někdo krájel prošuto – většinou mistr Mirásek (jemuž tímto veliké díky za tuto neustálou činnost a vlastně za dělení se o tuto pochutinu, kterou obdržel od nějakých jeho kamarádů ke svým 30tinám holobrádek jeden… pravdou jest, že jsme s tím dopředu tak nějak kalkulovali, že se toho doma prostě přežere a snad se časem i rozdělí – k čemuž k naší spokojenosti konečně došlo… jo a taky tu byl důvod, že se tím jeho ořezávacím nástrojem všici ostatní akorát dokážou pořezat). No, tak tedy dále… a někdo jako gajdoval, někde jsme šli vedle voru, někde jeli a i někde stáli – většinou jen na krátký čas, než si toho někdo všiml… ale bylo nám to jedno, protože to byla prostě paráda…

A pak byla tma… tak jsme automaticky přepnuli na bezpečnější a opatrnější módrežim, páč frčet v noci po nezkrocené Sázavě není procházka růžovým sadem a tedy žádný humor! Tento módrežim má nastínim asi v této podobě… jsme kecali, zpívali a hráli a sem tam někdo pádloval, někdo gajdoval a páč lehce přituhlo, tak sem tam i nějaké to aditivum do PHM přilito bylo… joa na okrajování prošuta se muselo svítit! Nejsem si jist, ale asi jsme v ten čas = pozdější večeře v 10:13h snědli moji krabici rizota – poznámka, že bez jediné lžíce… (pohled ze shora by vypadal asi jako když čtyři štěňata lemtaj z jedné misky mléko s piškotama)… ještě, že to tak viděl jen měsíček svítící nám na cestu/necestu… čas plynul, jak ta voda (pomalu) a bylo to žůžo… a pak jsme někdy zastavili pod nějakým mostem, nějak vylezli a tam jsme ráno procitli.

Páteční ráno bylo dokonalé, protože jsem se probudil a do ruky mi boooží Kája okamžitě vlepil vychlazeného zeleného lahváčka – a nejenom mě. A taky teda jako bylo bezva, že jsme byli OK, nikdo/nic se nám nezatoulalo, všici hajali ve svých spacácích, jak králící vyrovnaní buček vedle bučka, joa taky dole u řeky pod mostem na nás pokukovala naše MATYLDA. Když jsme teda ve vyhřátých spacákách vyzunkli tu ranní kávičku a možná i snídaně tam proběhla, tak jsme začali poklízet náš bojinng (jsme zjistili, že někteří z nás neodpadli hnedle po nočním přistání, ale že holdovali všemuvši, co našli na dobrou noc a to že se hooodně protáhlo – jsou to borci, jinak tomu nelze jinak říci. A pak nápad, že zajdeme do nedaleké hospo pod nějakým lomem a tama dáme poradu, do dále. Tam někde blízko asi těžili šutr a jezdil tam takovej hustej pán s velkým ještě hustším náklaďákem, jak barák – si vzpomínám (a ten barák byl žlutý). Tak tama jsme na skok skejsli hodně dlouho a tam jsem před toaletama pouze objevil (nepotřeboval) tzv. blííítko – fakt hustohusté zařízení i s madlama. Jinak dobré to tama bylo na zahrádce – někomu tam táhlo, někomu míň – pěkně jsme se tam rozchytali. Kouzelné ráno a věru příjemné… a pak jsme někdy kolem 11:43 h vyrazili na vodu. Jeli jsme a jeli, koupali se (bylo přece léto, ale naše teploměry byly poněkud jiného názoru – nicméně krásné a poetické a také hygienické a promile zbavující). Bavili se, prostě bezstarostná jízda hadr.Pak se mi vybavuje, že jsem se probudil na opuštěném voru… někde kolem něco mlaskalo a sem tam se ozvalo cinknutí pivních sklenic. Protřu oko a mrkám z oka mého do očka vondatře tak na metr vzdálenost… dlouuuho se kochám vondatrou, jak si oloupává kukuřici a postupně ji slupne… zjišťuji, že je to nějaká známá firma ochočená a dokonce jedla i z ruky – nějaký odvážný maník z místního kiáče). Tam byl samozřejmě namočený zbytek posádky (díky kluci za dozor při vykonávání mého poo odpočinku – jsem holt zvyklý z domu. A ještě, že jsem tam zavítal, jelikož se mi dostalo dvou neobyčejných zážitků. Ten krásný byl v podobě domácí buchty na košt (borůvková) a bohužel ten nekrásný byl pohled, jak si Karlos s Bábou se šortneošema na půl žerdi hřejí holé zadky na lavicích, kde byly takové chlupatice (takže to bylo ve stylu „chlupatice na chlupatice“).

O několik hodin dále si vybavuju pozdvižení na téma „hele, támhle spadne balón“… fakt velký létací balon velký jak dva baráky (červený), ale bohužel nespadl. Pouze lehce dramaticky a pak trapně přistál. Nicméně to bylo fakt hustý a fakt blízko (něco jako když kluci při cestě do pravěku pozorovali souboj ještěrů)… až tak to bylo.

A pak bylo někdy skoro 20:55h a dojeli jsme někam, kde na nás najednou hystericky pokřikoval Dejf s Pražákem z nějakého šedého zapáchajícího břehu, nějakého kempu po levé straně před mostem (i jez tam byl – jsme pak zjistili). Tak jsme teda zastavili, aby jako neřekli. Oni se totiž tvářili, že je vše domluvené, že se k nám vetřou a jako, že o tom víme a blablabla… no, tak jsme je v tom nechali, asi by tam brečeli, kdybychom jim řekli, že nic nebude ať táhnou pakáž neznajíce data správného nalodění. Pak je také pravda, že jsme se museli hodně vítat, posilňovat a to dlouho, abychom to zkousli, ale co bychom pro kamarády neudělali. Došlo tedy opět k rutině nalodění, kterou jsem už popisoval, akorát, že už byla tma a nebylo tolika místa na voru – naštěstí náš zasedací pořádek i s touto variantou asi počítal, takže bylo všeho dost a začala být zasejc pohoda… ještě, že bylo to školení, uf.

Nu, odrazili jsme tedy od břehu. Bylo to famózní, pač nám tuším, že snad komplet kemp tleskající si rukama o vlastní čela dával najevo, jaký jsme to frajeři a kabrňáci. Svítili si na nás, takže někdy okolo 23:37h bylo najednou vidět jak ve dne. Myslím si, že jako děkovné gesto se i nějaký člen posádky odhodlal skočit do vody, ale to nevím přesně, jelikož nejen mě, ale všem kolem proudilo v těle takové množství adrenalinu, že to snad i je až moc… a byl pak ještě větší, pač tak za 100 až 107 metrů tam byl jez! Copak jez, to byl velejezák! Děsně široký a děsně dlouhý (až tak, že tam čelová svítilna nedošajnovala, pač měla asi vybité baterky. Tam si myslím, že Pražák snad poprvé poznal, co je to být otrokem a že vor není o tom si jen vozit česnečky. Prostě nastala doba, kdy je vše bráno do teplých, pěkně pomalu, žádný kvalt, tichoučko, koordinované pohyby, ohmatávání situace, někdo zapnul snad i sonar, lehké šoupání, ale i pořádný štrejch byl na místě, rozdýchávání a zabrání na povel, naskakování, vyskakování, změny poloh a pořadí, popovídání si o aktuálních pocitech, zjišťování, zda-li tam už jsme, budeme a ve finále mohutná extáze = být opět na tekoucí vodě… jestli jste si představovali něco jiného, tak jste pěkní úchyláci a vůbec nechápete, že se tu bavíme o vážné věci a zodpovědnosti – jsme přece jen ženáči… proto všichni teda až na Pražáka, jsme byli chráněni gumou.

…..pokračování příště…..