WorWaní Mikuláš

Tak máme po Mikuláši. A asi by zasloužilo trochu o tom povyprávět, bo už to je taková letitá a hezká WorWaní tradice. Zajímavé je, že zatímco čerti a Mikuláš jsou za těch osm, devět let, co to děláme, víceméně pořád tak nějak stabilní, anděl nikdy nedá víc než dva roky. Vždycky otěhotní. Taky taková hezká tradice. To jsem zvědavej, jak to dopadne letos 🙂

Během několika předchozích let naše Mikulášská show sestávala především z bleskových přesunů od města ke vsi, ze čtvrti do čtvrti, od baráku k baráku, z úprků po schodech nahoru a dolů, panáků pitých v běhu a s jednou nohou v už jedoucím autě a různých drobných či větších faux-pas týkajících se jmen dětí, rodičů, hříchů a tak. Vono se není čemu divit – po čtyřech a půl hodinách běžeckého maratónu, nějakým tom panáčku a několika desítkách navštívených dětí se holt splete i Svatý Mikuláš. A nejenom on. Nezapomenu, jak mi kdysi Lucinka během nadělování pravila: „Tak pojď, anděli, půjdem“. To pak mrkaly na drát nejenom děcka. I mně tak trochu spadla čelist.

Člověk se kolikrát nestihl ani pořádně upravit a už stál někde v obejváku a dusil děti, že se lajdácky oblíkaj, neuklízej atd. atd. Přitom jsem často ještě v chodbě pošilhával po zrcadle, jestli nemám někde flek od sazí, jestli mám rovně fousy, nebo jestli se mi neláme čepice, aby pak zas čerti neměli kecy, že jsem vypadal jak Křemílek nebo permoník nebo tak něco podobně…

V tom fofru totiž člověku spousta věcí unikne. Co taky čekat, když to v autě vypadá tak, že Mikuláš se vzadu mačká na sedačce s dvěma čertama, další na ně čučí z kufru, kolem lítá krabice chlebíčků, vepředu anděl pocucává červený a v předklonu oblizuje čelní sklo, aby si nezlámal křídla, řidič, pan Marek, hlásí svoje obvyklá moudra a do toho ho Pafka popohání: „Dělej, táto, nestíháme“, případně řeší telefonicky s rodičema dalšího dítěte, že se asi zpozdíme, ať s ním trochu klepou, aby ještě nespalo… To se pak není se co divit, když člověk vyleze ven trochu zmuchlanej a nemůže se hned tak úplně zorientovat.

Letos jsme konečně uznali, že už to takhle dál nejde a zkrouhli počet kšeftů na zhruba polovinu. Fakt už to nebylo normální. A musím říct, že jsme dobře udělali. Na všechno bylo najednou dost času. Až nám to chvílema přišlo skoro divný. Přece jenom – za ty léta už má člověk ten cirkus zadřenej pod kůží: Fofrem do baráku, čerti snad radši ani ne, to by byla zdržovačka, básnička, šup, šup, nadílka, nashle za rok… před barákem rychlej panák, hup do nastartovanýho auta a frrrr na další dítě (celý tak 3-5 minut). A teď jsme dokonce sem tam chodili i pěšky a když se nám někde líbilo, tak jsme se tam prostě zdrželi. Teda – nevím, jestli ty lidi z toho byli úplně tak šťastný. Třeba Pavlíkovic Lenka, když jsme jí zhruba 3 hodiny potom, co jí bytem proletěl Bába s mísou sušenek a rozházel je všem pod nohy volali, pravila – ne zrovna nadšeně, že pořád ještě vytírá… Mimochodem – chvíli na to se mistr chystal předvést stejnej kousek u Jiráků s talířem nakrájenýho sýra a klobás. George měl naštěstí tak strašlivě úpěnlivej pohled, že toho Bábe radši nechal. No, nechtěl bych vidět, jak by to z toho chlupatýho koberce vyndávali, obzvlášť kdyby to Vašek přejel tím svým úděsným sedmimílovým kopytem. Ale myslím, že děcka byly z naší produkce dost nadšený.

No, prostě, byl to opět povedenej cirkus. Zakončili jsme tradičně u Hnáta, kde jsme si nadělili pár zasloužených plzní. Kamarádi, musím říct, že mě to zase bavilo 🙂