I když to při plánování vypadalo na hojnou účast, většina se v poslední chvíli rozhodla raději navštívit všem dobře známou Salzu namísto poznávání nové krajiny ve Švýcarsku. Z worwaních zbyli jen Bezi a Monča a jejich sestavu jsme doplnili já a Aleš. Dohromady posádka akorát tak do jednoho auta. Bohužel pár dní před odjezdem auto přestalo jezdit a tak se muselo shánět něco náhradního… Situaci vyřešilo vypůjčení mikrobusu, což bylo možná lepší než odjet beziho autem. (Ne že bych měl něco proti Beziho autu, ale opravdu si neumím představit, jak by se tam všecky ty věci vešly.)
Ohledně odjezdu bylo řečeno že v 16:00 odjíždíme z Brodu. Posunul jsem si proto směnu, odbyl oběd a málem uhnal auto abych zjistil, že ještě ve čtvrt tam nikdo není. Chvíli před půl pak dorazil Aleš. Rychle jsme se seznámili a abychom tam nečekali jen tak na sucho vytáhnul termosku s chlazeným pivem…
…Po vypití většiny piva z termosky se objevili i ostatní: Bezi, Monča, mikrobus a Mišál za volantem. Rychle jsme naložili moje a Alešovy věci a potom i ten bordel co byl schovanej u Monči v garáži a vyrazili si vyměnit franky. V Kauflandu jsme potkali rakouskou výpravu která právě dokončila nákup a chystala se vyčkávat Karlosův příjezd. Čekali asi ještě dlouho, protože jen co náš mikrobus vjel na dálnici. Objevil se Karlos před námi s valníkem samb vracejíc se z Moravy.
Po celou cestu panovala na palubě pohoda doprovázena lehkým popíjením lihových nápojů, kterou se asi ve dvě hodiny ráno podařilo ještě umocnit grilovačkou na německém odpočívadle (pochválen budiž plynový grilík). Do kempu jsme po krátkém bloudění dorazili kolem páté ráno a protože závora už byla zavřená a parkoviště kamenité, ustlali jsme si na trávníčku nad plynovou nádrží hned za cedulkou zákaz kempování. Tuším, že si někdo před spaním i zapálil, ale rána jsme se ve zdraví všichni dožili.
Po probuzení a snídani na grilu nás přišel navštívit majitel kempu a i přes to, že se mu asi partička českých vodáků moc nezamlouvala, nechal nás se ubytovat. Postavili jsme stany, vyložili jídlo a vyjíždíme na vodu. Protože se nám nechtělo utrácet za dálniční známku, zvolili jsme raději cestu po horských silničkách, čehož nakonec nikdo nelitoval, protože výhled na krajinu stál opravdu za to. Když už jsme byli dostatečně vynadívaní na krásy zdejší přírody, zastavujeme u elektrárny pod kterou má být nástupní místo, se slovy že ještě nejsme rozježdění přenášíme těžší peřejku na začátku a nasedáme do lodí. Neuplynulo ani pět minut a se všichni houpáme na vlnách Hinterrheinu. (teda kromě Mišála, který zůstal za volantem, neboť mu kajak k srdci příliš nepřirostl) Řeka sice má sílu, ale je to taková pohodová opalovačka na rozpádlování. Nahodíme rekreační tempo a každou chvíli stavíme na kamenitých plážích a svačíme. Monča při každé zastávce navíc nabere nějaké kameny, aby šla lépe ke dnu. První (a jedinou) záludnější peřej po prohlídce všichni uznali až moc záludnou a tak přenášíme. Objevuje se u ní i Mišál, pořídí pár fotek a pochlubí se houbařským úlovkem v Čechách nevídaným. Znovu jsme nasedli a stejně pohodově, bez jediné krysy či eskymáka, dojeli i zbytek řeky až k soutoku s Vorderrheinem. Na soutoku,tím jak se sešly dvě velké řeky vznikají víry a tak si ještě chvíli pojezdíme než skončíme.
Jsouc unaveni po krátkém včerejším spánku a několika hodinách pádlování, nezabýváme se dalším programem, uchýlíme se do kempu, dáme si sprchu a jdeme jíst a pít.
Večer pak typicky začne debata o tom, že se přenášet nemuselo a že se to dalo jet — samozřejmě, vždyť na souši a s flaškou v ruce přece každý jezdí pětky s prstem v nose.
Druhý den se povedl stejně jako ten první. Ráno nikdo netrpí bolestmi hlavy ani žaludečními potížemi, sluníčko svítí, ptáci zpívají…. a my vyrážíme zase k vodě. Po cestě se co chvíli zastavujeme na vyhlídkách kolem silnice, kocháme se krajinou a prohlížíme Vorderrhein v údolí pod námi. Dokonale se tady projevil jev zvaný autobusový efekt – voda vypadala klidně až stojatě. Na nasedačce už to vypadá trochu jinak, vlnky a vracáky vypovídají o tom že nás čeká pěkné poježdění.
Ještě sklidíme místní kukuřičné pole aby večer bylo co na gril a honem do hydra. Na vodě je krásně. Řeka každou chvíli někam zatáčí, občas se rozdělí a zase spojí. Jezdíme z vracáku do vracáku a surfujeme na vlnkách. Monča tuším zkoušela i loopa a i na moji krysičku došlo. Jen na chvilku se ohlídnu za sebe a nevidím tak pořádnou díru přede mnou. Po otočení zpátky už je pozdě něco dělat, takže tam jen padnu jako pytel hoven. (promiňte ten výraz, ale nic výstižnějšího mě nenapadlo). Vypadalo to slibně, vyjíždím celkem bez úhony jen špicí k nebi, ale válec se rozhodl, že si ještě trochu pohraje. Ještě se zádí pod vodou mě otáčí a bere si pro změnu příď. Po tomto neohrabaném cartwheelu následuje něco jako praní prádla. Nevím, jestli to připomínalo víc valchu nebo automatickou pračku, ale zbavilo mě to posledního kousku morálu. Rozplavba naštěstí není dlouhá, pádlo chytám hned za válcem a plavu s jeho pomocí ke břehu, kde už čekala i loď, kterou mi ostatní okamžitě odlovili. Potom už nás čeká jen katarakt ww5 (který i přes cedule nad řekou nikde nebyl) a jedna těžší peřej. Tu po prohlídce všichni zdárně sjíždíme a nafotíme. Času zbylo ještě hodně a tak dalším programem je návštěva propasti Viamala Schlucht. Je to úzká dost hluboká průrva na jejímž dně teče blankytně modrá říčka. Parádní kousek země.
Třetí den a Landquart stojí za to. Konečně pořádná řeka která valí od začátku až do konce a nezastavuje. Snažíme se držet odstupy a zastavovat před každým horším místem popsaným v kilometráži. I přes to že jsme opatrní se ale nakonec malá chybička vloudí. Zastavujeme u mostu jak se píše v kilometráži a prohlížíme. Všichni se divíme proč je dvojková šutrovačka označená jako nebezpečné místo, nasedáme a jedem. V první zatáčce už je jasno. 
Řeka se zužuje z původnich deseti asi na dva metry, obtížnost stoupá ke čtyřce a není kde zastavit. Nakonec tam všichni napadali a jen zázrakem se to obešlo bez krys a eskymáků. Od té doby si dáváme větší pozor, aby se nic podobného neopakovalo, já i tak asi třikrát eskymuju. Příští zastávka je u dalšího zůžení. Nakonec se rozhodne jet jenom Bezi . Aleš jde jistit, Monča s Mišálem fotit a já hledat místo kde se my přenášející nalodíme. Když to Bezi projede jako by nic, dáváme si pauzu a pokračujeme dál. Jedeme ještě asi hodinu. Nikdo už nemůže, takže projedeme poslední dva válečky a vylézáme po svahu k silnici. Po procházce se ukáže, že jsme skončili asi jen 500 metrů před plánovaným koncem a aby toho nebylo málo tak Monča ještě málem způsobí dopravní nehodu tím, jak se začne převlékat u silnice.
Vracíme se do kempu, kde potkáváme zájezd české cestovky. Guide nám sice moc sympatický nepřipadá, ale nakonec se dozvíme, že mají v plánu řeku Glenner o které jsme si mysleli, že nemá vodu a protože cestovka by přece netáhla klienty na suchou řeku, rozhodujeme se tam vyrazit taky.
Po třech vodnatkách je tahle technická říčka docela změna. Bezi a Monča zvyklí na málo vody a samý kameny z Korsiky si to pochvalují a Aleš taky vypadá spokojeně. Jen já z toho nemám ten pravý požitek. Únava po včerejšku se na mě podepsala a kajak mě vůbec neposlouchá, takže to je spíš boj o život než poježdění. Začátek je poměrně výživný. První skok přenášíme, zatáčku kousek za ním projíždím jen se štěstím, Aleš docela bojuje, Bezi s Mončou projíždějí jakoby nic. Hned za zatáčkou následuje asi nejtěžší místo, kombinace tří válečků. Samozřejmě problémy mám zase jen já, už druhý z válců mě otočí a do třetího už padám pozadu, naštěstí napodruhé zdvihám a odjíždím. Zbytek řeky už není těžký a užívám si ho i já, navíc máme postaráno i o zábavu v podobě zasekávajících se pálav před námi. Ještě na závěr seskočit asi metr a půl vysoký jez a máme za sebou poslední vodu.
Za sebe musím říct, že se zájezd vydařil a doufám, že se ve společnosti WorWaních ještě někam podívám.
