Letošní srpen se opravdu povedl. Doma jsem se sice zrovna moc neohřál, zato jsem ale strávil dohromady tři týdny v Chorvatsku. Týden jsem se povaloval s rodinou, Bábovcema a Jelínkovcema u moře a čtrnáct dní jsem pak strávil na zájezdech ve službách Povody. A viděl jsem toho nemálo 🙂
První Povodí zájezd byl desetideňák s koupáním v moři. Jel jsem ho s Vílou, dopravu zajišťovala jedna vypečená firma odkudsi od Nymburka, takže jsem si mohl po nějaký době zase popovídat se zkurveným autobusákem. Do Chorvatska jsme dorazili skoro o celej den pozdějc než bylo v plánu. Nějak jsme prostě nevychytali to, že v Rakousku zrovna začínaly prázdniny a hraniční přechody byly brutálně ucpaný. Mnohahodinový popojíždění po pár metrech v pětatřicetistupňovým vedru v černým autobusu po rozpálený zacpaný dálnici bylo pro všechny fakt úchvatným zážitkem. Místo nad ránem jsme na první řeku, Mrežnici, dorazili k večeru a o nějakém splouvání se nedalo ani uvažovat. Museli jsme přespat v kempu na nástupu (takový to idylický místečko na konci horního a začátku spodního úseku). Na to, že kromě hezký krajinky tam už pak maj jen suchej hajzlík a studánku, si za to účtujou zdaleka nejdrsnější kempovný, co jsem kde v Chorvatsku viděl.
Spodek Mrežnice vlastně není spodek, ale prostředek, protože od Ratkova kempu ( to je takovej ten kšeftmen, co vyhlíží vodáky s tácem panáků a pak je za to kasíruje), se jezdí ještě jeden o něco delší úsek. Jsou tam bezva vysoký a někdy i docela záludný stupně. Co bylo děsivý – cedule s upozorněním na miny byly natlučený přímo na stromech na břehu a otočený do řeky, takže se člověk opravdu bál udělat krok z lodi. Na nástupu je zajímavý, že každýho v první chvíli napadne od soutoku s Tounjčicí vyrazit doleva. Vypadá to absolutně logicky. Ale jen do chvíle, než dojedete k prvnímu stupni. Takže: DOPRAVA!
Jinak – musel jsem si trochu poopravit názor na Ratka. Zas takovej vydřiduch to není – cenu nám dal velmi slušnou a ještě měl toho dne nějakou obdarovávací náladu, nebo co, protože nám pořád něco nosil. No – mně bohužel hlavně rakiji…
Na tomhle zájezdu jsem se těšil hlavně na Zrmanju. Je to trochu z ruky (z Mrežnice asi 160 kiláků), ale myslím, že to stojí za to. Už samotnej příjezd je impozantní. Sjíždíte se z kopců a pod sebou, kam až dohlédnete, vidíte jen zvlněnou vyschlou pláň porostlou takovým tím trnitým suchomilným roštím a rozdělenou kilometrama kamenných zídek. Uprostřed toho se táhne hluboká jizva a v tý teče řeka. Kemp na Zrmanje je celkem slušně vybavenej, ale hlavně neuvěřitelně levnej (mám za to, že se kempař musel minimálně o jednu noc seknout, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že jsem mu za tři noci platil ještě o něco míň, než za jednu na Mrežnici).
Zrmanja mě nezklamala. Je to sice jen poměrně krátkej kousek (tuším asi 12 kilometrů), ale, i když bylo dost sucho, ta řeka, aspoň zpočátku, tekla. Postupně se začaly objevovat stupínky a brzy i nejvyšší (nesjízdný) dvanáctimetrový vodopád. Okolní krajina je absolutně velkolepá. Ne náhodou se tady natáčel Vinnetou. Za slušný vody musí být Zrmanja dokonalá, takhle za sucha pro samby spíš hezká krajinovka s občasným přetahováním. Co mě otrávilo – splutí se platí (70 kuna za osobu) a – aspoň v tuhle dobu – hromady turistů. No, ale zase bylo docela zábavný pozorovat, jak je guidi házeli na těch jejich sit-on-topech jako brambory dolů z vodopádů.
Odtud jsme se vraceli do Slunje na Koranu.Ta byla totálně vyschlá. Soutěsku jsme si prošli víceméně pěšky a širokej úsek za městem s mrakem stupínků byl pro většinu posádek utrpením. Jeli jsme na dva dny. Spali jsme asi 6-7 kilometrů za městem u přístřešku, co tam mají místňáci na pařby. Vzpomněl jsem si, že jsme tam zjara viděli dodávku s loďma. Prošli jsme to a zjistili, že odtud vede cesta až k silnici. Jenom je to hroznej krpál. Každopádně, pokud je takhle bídnej stav vody, vyplatí se začínat tady. Ráno jsme pak sfoukli zbylých 20 kilometrů a vyrazili domů.
Moje další Povodí Chorvatsko byl čtyřdeňák na přelomu srpna a září. Jeli jsme dvěma dodávkama s Aničkou, Simbou, Řízkem a dvanácti lidma. Já se nejvíc těšil na Krku, kterou jsme měli začínat, kterou nikdo pořádně neznal – a která, k mému velkému překvapení, vůbec není v Chorvatsku, ale ve Slovinsku – asi 30 kilometrů za Ljublaní. (Krky jsou totiž jaksi dvě…)
Pozdě v noci jsme dojeli do městečka Žužemberk, kde je jakejsi obecní kempík, či pikniková loučka, či co, kde se dá spát a nic za to nechtěj. Je to přímo na výstupu Krky, takže jsme se ráno jen vyvezli kus nahoru a mohli jsme frčet. Vody nebylo úplně nejvíc, ale i tak jsme byli nadšení. Krka je plná opravdu zajímavých a místy i dost vysokých stupňů, poměrně hustě za sebou. Všechny se daly jet. Někam bych sambu opravdu nepustil, ale Anička byla skutečně nekompromisní 🙂 Když jsme lezli z vody, bylo už pomalu šero a my byli ztahaní jak koně.
Z Krky jsme se konečně přesunuli do Chorvatska – na Koranu. Nebylo to nijak extra daleko, asi 120 kilometrů (?), ale po noci za volantem a po dni v lodi opravdu žádnej med. Simba s Řízkem jeli před náma a chvílema jsem vážně uvažoval, proč vezou ty dva vozejky. Dojeli jsme ke Grandu ve Veljunu, dali dvě tři piva a skulili se přímo vedle vleku.
Koranu jsme si tentokrát zkrátili a jeli jen od toho přístřešku. Vody bylo ještě míň než před čtrnácti dny a já si jen s hrůzou představoval, jak by vypadal ten kus řeky ze Slunje. Proti Krce to byla celkem slabota, zachraňovala to jen krásná okolní krajina. Spali jsme zase u Grandu. Ráno se měla jet střední Mrežnica (nocleh u Ratka). Hlásili hodně mizerný počasí. Jedna holčina se dokonce vytasila ze zaručenou informací, že ve čtyři ráno má začít lejt. Zasmáli jsme se, polkli decentně několik litrů vína a usnuli klasicky poházení kolem vleku. Někdy nad ránem nás vzbudily první kapky. Mrkl jsem na hodiny. Bylo 4:06.
Během dopoledne jsme uvažovali, co a jak, protože to vypadalo, že do večera pršet nepřestane. Nakonec jsme sbalili stany a vyrazili do Slunje prohlídnout si mlynářskou vesničku Rastoke. V mým vetchým ponču fakt super zážitek. Lidi se mezitím rozhodovali, jestli půjdou na vodu. Nakonec se odvážili jenom dva kajakáři. Já se těšil na ten pětimetrovej vodopád, protože voda stoupala a určitě by stál za to, ale smůla – musel jsem k Ratkovi, protože tam jako jeden z mála trefím…
Ratko byl ochota sama. Když nás viděl, navařil kotel čaje z jakýhosi čarodějnýho bejlí (přežili jsme všichni), pustil lidi bydlet do baráku, roztopil nám krb a nás instruktory nechal spát ve VIP domečku. Když pak ještě zjistil, že jsem učitel (on je totiž taky učitel), úplně roztál a dokonce mi věnoval osobní lahev rakije.
Ráno bylo sice pošmourno, ale už nepršelo a my vyrazili na horní Mrežnici. Bylo tam tolik vody, že dvojitej stupeň na nástupu šel jet i na sambách. Skluzavka pod velkým vodopádem měla ideální vodu, blbli jsme tam snad hodinu. No – a kaňon, ten neměl chybu. Před výstupem se nám pak ještě většina lodí zmasakrovala při přejezdu kamenné plotny těsně nad kempem. Chacha – aspoň jsme je nakládali čistý 🙂
