Minulý týden jsem doma úplně náhodně objevil dávno zapomenutý unikát – lodní deník Líného Hrocha, historicky prvního voru, co jsme kdy v Brodě postavili. Je to skoro 16 let starý a nedokončený (mně bylo tehdá 17), ale myslím, že je to docela zajímavý počtení. Původní text jsem nechal bez jakýchkoli úprav. Abyste věděli, co se tam vlastně dělo, vložil jsem do toho pár poznámek…
Dne 10. 7. L.P. 1995 jsme konečně vypluli z poslední výspy civilizace na břehu této řeky na výpravu za bohatstvím dálných zemí a za novými převratnými objevy. Plavby se zúčastnili nejukrutnější obyvatelé pirátského ostrova Tortugy: brunátný captain Jari, krutý otrokář Janéz, odborník přes rozličné jedy Sun a brutální masový vrah Don Danielson. Vyplutí provázely četné útrapy. Doprovodný koráb byl záhy potopen i s celou posádkou a nákladem. Zločinní pánové nepřející výpravě si mnuli ruce, ale Líný Hroch, byť jen s částí posádky, která se stačila ještě před útokem nalodit, plul po řece dál vstříc neznámu. Další část posádky musela jít několik kilometrů po břehu, než Líný Hroch zakotvil v zátoce, kde mohli konečně zbylí námořníci vystoupit na palubu.
Pluli jsme pod oblouky stromů, z lián na nás vřeštěly opice a skřehotali papoušci, květy roztodivných tvarů, barev i vůní se popínaly ze skal až dolů k vodě a mezi nimi se míhali obrovští barevní motýli. Občas jsme zahlédli chýše domorodců, někdy i celé vesnice. Několik divochů stálo ve vodě a lovilo ryby, na mělčinách se váleli hroši a divoká prasata a okolo lodi pluli jako klády nehybní krokodýli. Večer se pomalu blížil a z bažin se vyrojila mračna moskytů. Proto jsme zakotvili u opuštěné domorodé vesnice. Usínali jsme za zvuku tamtamů a doufali, že příští den bude dobré počasí k daleké plavbě.
/Jenom pro pořádek: Lodní kuchař a travič Sun bylo Sluníčko, krutý otrokář Janéz byl Mareček, Don Danielson jsem byl já a brunátný captain Jari byl fakt Jari. Doprovodný koráb byl Marečkovo nafukovací kajak. Nějak jsme ho na benzínce přefoukli a než jsme ho po Humpolecký donesli k řece, se strašnou ránou nám v oblaku bílého prášku bouchnul. Když jsme nasedli na Hrocha, zjistili jsme, že nás čtyři i s bagáží neunese. Jeli jsme s Jardou sami do Okrouhlice, Slunce s Marečkem šli na Slůňovic tatíkovi do JZD vyškemrat duši od kombajnu…/
Ráno nás zaskočil útok divochů. Po kruté bitce jsme se probili až k Hrochovi. Domorodci nedbali ztrát a slepě se vrhali znovu a znovu do boje. Zastavila je až střelba z lodního děla. Rychle jsme napnuli plachty a vypluli na řeku. V poledne jsme proplouvali obrovskou vesnicí. Domorodci zde byli přátelští a podařilo se nám od nich získat nějaké potraviny. Nedaleko za vsí se na břehu vyhřívali dva velcí podivní ptáci. Vypálili jsme po nich salvu z lodního děla. Jeden odlétl, ale druhý se začal zmateně motat. V několika minutách jsme ho ubili sekyrami.
S příznivým větrem v zádech jsme rychle pluli po proudu dolů a brzy jsme uslyšeli temný hukot vody ženoucí se přes skály. Hroch citelně zrychlil, aniž bychom proti tomu mohli cokoliv dělat a se svinutými plachtami se řítil i s námi na palubě do pekla skal, peřejí a zrádných vírů. Několik hodin jsme bojovali s běsnícím živlem. Vlny několik metrů vysoké si pohrávaly s lodí, bily s ní o skály a nám nezbývalo nic jiného, než se pevně držet, klít a modlit se. Po krutém boji nás konečně divoké vlny vyvrhly na břeh. Objevila se vesnice. Vlídní domorodci nás zvali do svých chýší. Snědé dívky přinesly měchy s lahodným nápojem a my, zmrzlí a promočení, se nedali dvakrát pobízet. Po těle se začalo rozlévat teplo a dosud nepoznané blaho. Po chvíli se nám začala motat hlava a chtělo se nám spát. Dívky nosily další měchy s pitím a my pili a pili a pili… Moc si nepamatuji, jak jsme pluli dál, jenom vím, že pořád někdo padal do vody a všude bylo plno moskytů. Upekli jsme barakudu chycenou ráno a spolu s podivným ptákem zabitým odpoledne jsme ji s chutí snědli.
/Spali jsme na zahrádce nějaké chaty. Ráno nás tam přepad majitel. Málem přejel Marečka, kterej se povaloval na cestě, vykopal nás ze spacáků a dal nám dvě minuty na ústup. Za Světlou se Jaroušovi povedlo napálit vzduchovkou do hlavy divokou kačenu. Já ji dodělal pádlem. Odpoledne jsme projeli Stvořidla, v kempu se lehce picli a pak popojeli ještě asi kilometr. Utábořili jsme se v lese, poručili Sluncovi, aby upekl kačenu a vyrazili zpátky do kempu pro pivo. Nějak jsme se tam zapomněli. Když jsme se konečně dopotáceli zpátky, Slůňa ještě pořád seděl u tý kačeny. Byl to nějakej starší kousek a chutnal jak podrážka. Řekli jsme, že to jíst nebudem. Slůňa dost prudil…/
Středa 12.7.
Probudili jsme se brzy a zjistili, že všude okolo jsou snad tisíce malých krvelačných bestií. Některé se nám dokonce přichytly na tělo a sály krev. Mnoho jsme jich pobili, ale bylo jich zde čím dál víc. Proto jsme rozvinuli plachty a rychle zmizeli. Jak jsme překotně prchali, ani jsme si nevšimli, že do podpalubí se valí velkým otvorem voda. Den se teprve probouzel a my konečně pluli po klidné vodě. Z mlhavého oparu nad řekou se nořily domorodé rybářské veslice zakotvené u břehů. Na stromech se nepohnul ani lístek a Líný Hroch se hoden svého jména pomalu sunul bezvětřím dopředu. Po nějaké době se na březích řeky začaly zjevovat první chatrče a za chvíli jsme už proplouvali úplným domorodým městem. Zdá se, že vliv evropské kultury už pronikl i sem, zřejmě díky návštěvám kupeckých karavan a objevitelských výprav. Koryto řeky zde bylo široké, proud slabý a pomalý. O kus dál jsme spatřili větší plachetnici – snad otrokářská loď. Věrni slibu, že budeme zkoumat a objevovat neznámé země a mimo to přivezeme do Evropy cennosti a poklady zde získané, zahákovali jsme onu loď a s šíleným řevem obsadili její palubu. Hrstka otrokářů se vůbec nebránila. Z jejich plachetnice jsme získali vodu, nějaké potraviny a bednu zlatých mincí. Pak jsme loď zapálili a nechali ji hořící uprostřed řeky.
Pluli jsme dál, ale zdálo se, že poněkud pomaleji než jindy. Loď neobvykle hluboko ponořená se ztěžka prodírala kupředu. Začali jsme větřit pohromu a šplouchání v podpalubí nás o tom jen ujistilo. Poklopem jsme spatřili, jak uvnitř plavou sudy a celý ostatní náklad. Posádky se začala zmocňovat panika, jen kormidelník chladnokrevně otočil kormidlem a obrátil loď přídí proti břehu. Ozvala se rána a pak drhnutí a všechno na palubě bylo obrovskou silou vymrštěno dopředu. To Líný Hroch najel na břeh. Celá příď teď trčela z vody a my viděli obrovskou díru, ze které se proudem valila voda. Naštěstí nám vlídní domorodci poskytli pomoc a tak jsme zanedlouho opět vypluli. Po našich zoufalých prosbách se zdvihl vítr a my pluli pod plnými plachtami celé odpoledne. K večeru jsme zakotvili u další domorodé osady.
/Ráno jsme si našli každej několik klíšťat. Já měl dokonce jedno v uchu. Fofrem jsme se sbalili a vypadli. Dopluli jsme do Ledče, kde jsme přepadli a vyplenili opuštěný molo, který se někde utrhlo a plulo si samo volně po řece. Zjistili jsme, že nám uchází největší duše. Jediný, co bylo po ruce, byla autoškola. Kupodivu nám to tam opravili. Večer jsme kotvili v Chřenovicích./
Čtvrtek 13.7.
Ráno po vyplutí jsme zjistili, že se v noci na lodi ukrylo několik domorodých žen, snad je tam přitáhl některý z námořníků. Divošky vypadaly neškodně a tak jsme je prozatím ponechali na palubě. Proud zde byl rychlý a Hroch pod plnými plachtami svižně plul kupředu. Námořníci se protahovali na slunci a libovali si v krásném počasí. Brzy ale bylo jasné, že taková idyla nemůže trvat věčně – na obzoru se objevil malý vodopád. Přirazili jsme ke břehu těsně nad ním a vynosili z lodi všechny cennosti. Průlezy do podpalubí jsme utěsnili plachtou a věci, které zůstali na lodi, pevně přivázali. Za záď jsme zahákli několik silných spletených lan, kterými posádka brzdila loď, odstrčili Hrocha do proudu a ponechali ho v rukách osudu. A ten, jak tolikrát, nás opět nezklamal. Lehce se přehoupl přes okraj skály, zabořil se přídí do zpěněných vln a v mračnech vodní tříště vplul do klidné vody poblíž vodopádu.
Námořníci na nic nečekali a rychle skočili do vody, aby se dostali na palubu lodi dřív, než ji proud odnese příliš daleko. Povedlo se! Nalodili jsme opět všechny věci a pluli dál. Po nějaké chvíli se zvedl silný vítr. Pod plnými plachtami se Líný Hroch dovedl hnát pekelně rychle a tak kormidelníkovi připravil opravdu horké chvilky. Ochladilo se a v dálce bylo slyšet hřmění. Domorodky stály v hloučku na zádi a o něčem vzrušeně debatovaly. Z jejich gestikulace jsme pochopili, že každoročně v těchto dnech přechází nad zemí krutý orkán. Opravdu to vypadalo, že se schyluje k velké bouři, ale naštěstí se mraky ztratily zrovna tak rychle, jak přišly. Nad kopci se opět objevilo slunce, řeka ožila veslicemi rybářů a nám všem se tak nějak ulevilo.
Udělalo se takové vedro, že ptáci usínali v letu a ryby zůstávaly ležet na hladině. Sbírali jsme je do košů a brzy jsme jich už měli tolik, že nebyly kam dávat. Ospalí ptáci nám vráželi do ráhnoví a padali přímo na palubu. Jeden obzvlášť velký přerazil vratiráhno a v pádu ještě stačil zdemolovat kormidelní budku. Kormidlo se roztančilo a uvolněné řetězy začaly likvidovat podpalubí. Neovladatelný Hroch několikrát narazil přídí do břehu, než uvízl v písčité zátočině. Vratiplachta vlála nad celou zádí jako závoj. Posádka se dala bez meškání do oprav a po dvou hodinách jsme mohli plout dál. V pobřežním porostu jsme spatřili dalšího obrovského ptáka. S nabitými děly na levoboku jsme se pomalu sunuli okolo. Na povel kapitána zazněla mohutná salva, křoví na břehu zmizelo a pták těžce vzlétl. Pálili jsme po něm z mušket, ale zanedlouho už byl z dostřelu.
V tu chvíli už jsme ale měli jiné starosti – hlídka z koše hlásila před námi mrak vodní tříště. Nikdo nepochyboval o tom, že se blížíme k vodopádu, jaký jsme dosud na naší plavbě neviděli. Vysoké skalnaté břehy nenabízely možnost k zakotvení a vyložení nákladu, jako jsme to udělali ráno, a tak jsme se rozhodli riskovat a najet s Hrochem přímo do vodopádu. Všechny věci na palubě i v podpalubí jsme pevně připoutali a dokonale ucpali všechny otvory. Pak jsme se zbytkem lan připoutali ke stěžňům. Jen domorodky chtěly zůstat volné. V tu chvíli kormidelník otočil Hrocha přímo proti vodopádu. S hrdě vlající vlajkou a třepotajícími se plachtami se škuner přehoupl přes skalní okraj a padal dolů, kde celý i s námi zmizel pod vodou, aby se po několika vteřinách opět vynořil, k naší nevýslovné radosti úplně bez poškození. Jen domorodky se příliš neradovaly. Při dopadu lodi na hladinu byly nárazem vymrštěny přes palubu a v mžiku sežrány krokodýly, kteří zde číhali na svoji kořist.
/…V Chřenovicích nás nečekaně přepadly Káč, Klárka a Irča, který se vracely odněkud z Moravy. Mareček v noci u nějakýho baráku ukradl obrovitou duši. Nazvali jsme ji Želva, zvětšili s ní vor a tak mohly holky jet ráno s náma. Cestou jsme sjeli jeden menší jez a k odpoledni se dohrabali do Horky. Tam se nám nechtělo Hrocha rozebírat, takže jsme ho prostě celýho hodili z jezu dolů. Holky odtud jely domů.
Spravili jsme potrhané oplachtění a po krátkém odpočinku pluli dál. Kapitán přikázal vyvalit soudky s rumem a pilo se a pilo… V tom jsme zpozorovali ve vodě po obou březích mohutná hejna velikých vodních ptáků. V opileckém rozjaření polovina posádky naskákala do člunů a vyzbrojena sekyrami plula k jednomu z hejn. Do toho pálil Hroch salvy ze všech děl. U břehu lodníci vyskákali z člunů a pustili se do ptáků, kteří zděšeně rejdili, ale nevzlétli. Tento lov skončil neúspěšně. Netušili jsme, že tito ptáci jsou pro zdejší obyvatele posvátní, ale když z buše přilétla sprška otrávených šípů a šťavnatých domorodých nadávek, nařídil kapitán zvednout kotvy. Předtím jsme ale do podrostu vypálili salvu kartáčových střel.
Od té chvíle se začaly až dlouho do noci ozývat po obou březích řeky tamtamy. Nebáli jsme se, protože jsme disponovali značnou palebnou silou. Nastal večer a z bažin se vyrojila snad ještě větší hejna moskytů než obvykle. Museli jsme zakotvit a nasbírat dřevo pro noční plavbu. V lese na nás zaútočilo několik divochů, ale hladce jsme si s nimi poradili. V kádích na lodních bocích jsme zapálili ohně a moskyti nám poté dali pokoj. Pomalu se stmívalo, na březích se začala objevovat oranžová světla rybářských ohňů, v řece se tu a tam mrskla ryba a sarančata a cikády začaly zpívat svoje písně. Jen tamtamy zněly dál. Hroch se v bezvětří pomalu sunul kupředu, vzduch se mísil s vůní pečených ryb. Do toho svítil Měsíc svým nažloutlým světlem. Snad nám přál šťastnou cestu. K půlnoci se z dálky začalo ozývat hučení, předzvěst dalšího vodopádu. Pomalu jsme dopluli až k němu, zakotvili, rozdělili hlídky a pod jejich ochranou spali nerušeně až do rána.
/Mírně podroušeni jsme dopluli do Zruče. Tam jsme zase zkoušeli lovit kačeny, ale nějakej maník nás pěkně sprdnul. Zatopili jsme si v hrnci, kterej jsme někde cestou našli a ve kterým se za normálních okolností chladily lahváče a Slunce nám opíkalo špek. Pozdě v noci jsme dojeli k jezu v Chábeřicích, usoudili, že dál to nepůjde a zalehli doprostřed kopřiv./
…Tady lodní deník Líného Hrocha končí. Z matných útržků paměti a mého starého cancáku jsem ještě sestavil zhruba toto: V pátek ráno jsme s Marečkem vyloupili nějakou zahradu. Ve skleníku měli bohužel hlídací vosu a ta si Marečka trochu podala. Cestou do Soběšína jsme přestáli pod nějakým mostem za Kácovem příšernou bouřku. Slůňa musel nutně na velkou. Bohužel si dřepnul rovnou pod odvodňovací rouru… V Soběšíně jsme se, co si tak vzpomínám, hrubě zpili. Ráno jsme dojeli do Šternberka. Tam jsme z Hrocha odstrojili duše a nechali ho chudáka pod mostem poblíž dnešní Honzíkovo chaloupky. Pak jsme odjeli vlakem na Stvořidla, kde jsme se nejspíš zase hrubě zpili. A tím skončila velkolepá objevitelská cesta škuneru Líný Hroch a jeho hrdinné posádky…
