Sedim doma v pokoji a ještě ve mně doznívá předchozích pár dní. Už loni padlo rozhodnutí, že letošní velikonoční voda se odehraje ve Slovinsku na řekách Soča a Korytnica. Celej únor a půlku března jsme se sice strachovali jestli se náhodou nebudem brodit metrovýma závějema sněhu, ale letošní bláznivý počasí během 14ti dní rozpustilo nadprůměrnou sněhovou nadílku a naplnilo koryta Slovinských řek. Jednu chvíli bohužel až moc, takže čtrnáct dní před odjezdem jsme se zase báli, že to nebude sjízdný. Naštěstí 4 dny před odjezdem klesla voda na 138 cm a držela. Takže hurá je to cca 20 cm pod hranicí sjízdnosti. Vzhledem k tomu že Soču a Korytnicu známe z předloňského srpna kde jsme měli té vody o ¾ metru míň tušili jsme o něco divočejší a silnější vodu.
Po několika peripetiích s koupěma domu, rozvrtanejma zubama, opravenejma motorkama a nedoplatkama za plyn či co, vykrystalizovala skupina kajakářů sestávající se z Báby, Karlose, Monči, Bobyho, Jezuse, Aničky a mě. Na gumácích měli svůj vlastní program Denny a Kubajs s přítelkyněma a cestovala s námi i Iris, která vyměnila kajak za křídlo. A samozřejmě dvě nejdůležitější osoby zájezdu, řidiči, Mišál s Pavlem.
Odjíždíme ve čtvrtek 9.4.2009 z Brodu přes Rakousko a Itálii do Slovinska. Pro příště si musíme pamatovat že navigace píše sice 8 hodin ale je to reálně 11 a to i přes to, že naše alkoholické družstvo pod vlivem nadměrného množství vody v řece výrazně omezilo pitný režim, zásoby piva a jiných povzbudivých tekutin na nezbytné minimum a tím pádem se výrazně zmenšil počet čůrpauz. Dorážíme po třetí ráno narychlo stavíme stany a do hajan. Jezus s partičkou doráží o něco později, chvilku sice bojkotuje noc, ale za chvilku taky chrní.
Ráno se probouzíme do letního počasí. Je to úžasnej pohled. Praží slunce a nad čerstvě zelenou barvou rašících stromů jsou zasněžené štíty okolních hor. Po obligátní slanince s cibulí a kafíčku vyrážíme na horní Soču. Trochu s napětím očekávám, jak bude vypadat Bunkerschwall (asi první obtížnější místo letošního Slovinska). Zastavujem u řeky a už na první pohled je vidět spousta vody v řece. Peřej sice získala na rychlosti a síle, ale současně taky na přehlednosti. Jedeme ještě o kousek výš, převlékáme se a vyrážíme na zatím klidnou řeku. A je to tady stavíme nad Bunkerschwalem a jede první skupinka. Proskakuje všechno bez problémů a naše skupinka taky. Stojíme ve vracáku a na všech je znát, že to bylo super. Jedeme dál v určených skupinách a je tu druhé těžší místo. Zával je za téhle vody parádní peřejka se spoustou vln a válečků. Karlos si tady dal první krysu zájezdu, sjel peřej a dole ho poškádlil nějakej karfiolek. Jen moc nechápu proč nezdvihl, viď Karlos :o). Přijíždíme k soutěsce a jdeme prohlížet. Vstup do soutěsky je o moc lehčí než když je nízká voda. Žádnej válec, žádnej schod, jen pár pořádnejch karfiolů. Druhá peřej v soutěsce je pravej opak. Z pár metrů se natáhla na trojnásobek, výrazně zesílila a končí pěkným válcem. Boby a já jsme rozhodnutí jet. Jezus s Mončou ještě váhají. Naštěstí přijíždí partička, která nám ukáže všechny možné styly jízdy, v lodi, hlavou dolů, ve svíčce a dokonce kompletní proplavání soutěsky. Když to Boby dává bez větších problémů, rozhodujou se i Jezus a Monča. Všichni jedem v pohodě pokud nepočítám dva eskymáky Moniky, která se rozhodla na téhle akci zastoupit v eskymování Slůňu. Jsme tak nadšení, že Monika ještě v soutěsce radostí křičí „já jsem taková kráva, co tady dělám“ :o) Pod soutěskou si užíváme pohodové vody, nádhernýho počasí a úžasné krajiny. Končíme u soutoku s Korytnicí. Odpočíváme a sbíráme síly na odpolední Korytnici.
Mišál za pomoci Bobyho nachází soutok, nakládáme a hurá na Korytnicu. Víme, že to je nádhernej potok, jen ten sestup dolů. Kajak na záda a hurá do kaňonu. Když jsme dorazili dolů, místo potoku teče solidní řeka. Obhlížíme vstupní soutěsku, skáčeme do lodí a šup dolů. Boby zdvihá ještě před soutěskou, já trefuju skalku v soutěsce a Karlos s vítězoslavným úsměvem najíždí celé partě stopu. Srovnáme se ve vracáku a vyrážíme v domluveném pořadí. Parádní technická voda, se slušným spádem, minimem větších vracáků a kontinuálníma peřejema nadchne snad každého. U silničního mostu se zařízne ještě hlouběji do kaňonu, zúží a peřeje znatelně zesílí. Je to paráda nic zákeřného, jen rychlá, silná voda se spoustou vln a válečků. Ještě chvilku si užíváme a jsme na soutoku se Sočou. Pokračujem po Soče ještě 3 km do Čezsoči a užíváme si počasí, soulodí a občasných peřejek. Naložíme, převlíknem a hurá na baštu a doplnit tekutiny do kempu. Večírek s grilovačkou se moc neprotahuje a všichni řádně uondaní zalézáme do spacáčků.
Zase se probouzíme do standardně slunečného počasí. Dneska nás čeká střední Soča od mostu u Zagy až po začátek Sifonstrecke. Řeka je v těhle místech už opravdu velká a něco mezi 50 a 60 kubánci dělá i z banálních míst zajímavé svezení. Asi kilometr před začátkem obtížnějšího úseku se proud zrychluje, přibývá válců, vln a bublajících vracáků. Přijíždí za mnou Bába a říká, ale to už musíme bejt v kaňonu tohle tady minule nebylo. Je vidět, že sám tomu moc nevěří a tak ho uklidňuju: „Neboj Bábo kaňon teprve přijde a bude určitě parádní.“ Větu „toho se právě bojím“ sem tak trochu nepochopil :o). Když stojíme nad začátkem obtížného úseku, nepoznávám to tu. Pláž na které jsme minule stály tu není. Ubylo malých kamenů a ty velký dělaj bublající rozhraní vlny a válce. Je hodně znát tah masy vody a chvilka nepozornosti na zdánlivě klidné hladině končí vyleháváním, popřípadě eskymákem. Jedem a jsme u slalomky, kterou si chceme prohlídnout.
Díváme se na vodu plnou opravdu velkých válců a vln. Naštěstí jsou mezi jednotlivýma úsekama dostatečně velký klidný laguny. Jak se za chvilku ukáže, nejsou to tak úplně laguny, spíš hladká voda se slušným tahem dolů. Karlos se rozhoduje nejet a vypadá to, že i Bába je nalomenej. Když mu říkám nepruď vole a sedej do lodi nebudem tu na tebe čekat, se s ne úplně nadšeným výrazem šprajduje a mumlá něco o debilech. Ještěže mu není rozumět.
Stavíme v každém větším vracáku. Voda tady má opravdovou sílu a to co vypadalo jako normální válec nebo vlna je obrovský. Boby eskymuje, Monika najíždí jeden válec po zadu a Bába drží stopu co najíždím s milimetrovou přesností. Všechno je ale v pohodě a stojíme před poslední peřejí.
Boby ji prohlíží a říká: „ Začíná to několika šikmejma vlnoválcema a bacha pod nima je asi čtyřmetrovej pořádnej žrout, kterej musíme objet z leva“. Bába se zase ptá, jestli by nebylo lepší, kdyby se na tenhle úsek vykašlal. Boby s ledovým výrazem ve tváři větou ve smyslu tak tohle je nejblbější nápad co sem tady zatím slyšel, zamítá veškeré připomínky a jedem. Ten nájezd je fakt rozbitej ale megaválec míjím poměrně s jistotou. Otáčím se a do téhle chvíle milimetrově přesnej Bába to kouří přesně do válce. Cukání lodi, několik pokusů zdvihnout, katapult a čekám kde se vynoří. Řvu na Jezuse: „Házečku, Bába“. Honza bleskurychle vysedá s kajaku a už jí má v ruce. Je to všechno strašně rychlý. Laguna za válcem není laguna ale 50 metrů hodně rychle tekoucí vody, která navíc nenese. Přestože Bába zkouší plavat ke břehu nepřibližuje se ani o metr. V pravidelných intervalech mizí pod zdánlivě klidnou hladinou a hozenou házečku málem nechytá. Je už pár metrů od peřeje, kterou začíná hodně obávaná Sifonstrecke a já se modlím, ať ji drží pevně, a i když je v proudu na házečce pod vodou, nepouští. Jsem na téhle straně řeky jedinej v lodi a musel bych za nim vyrazit. Naštěstí leze na břeh. Koukám kde je Boby. Ten se snaží dotlačit Bábovu loď do vracáku, ale na poslední chvíli mu uteče do Sifonstrecke.
Uf sice nemáme loď, ale Bába je v pohodě, sice se trochu klepe, a odmítá dostat se na druhej břeh řeky na házečce nebo za kajakem. Nehrotíme to a necháme ho jít pěšky k mostu. Pro dobrej pocit organizujeme pokus o hledání kajaku. Karlose s Mončou veze Mišál asi 6 km dolu po proudu a půjdou směrem nahoru, Anička jim vyráží dolu po proudu naproti a Boby, Jezus a já musíme dostat jejich lodě nahoru na parkoviště. Je to pakárna, ale daří se. Posíláme Jezuse za Aničkou a s Bobym čekáme na Bábu. Je nám jasný, že naděje ji najít je v podstatě nulová. Ještě nahlašujem ztrátu lodi v místním vodáckým shopu a pomalu se chystáme hledání zrušit. Bába prochází během 15ti minut všema fázema deprese. Normálně to lidem trvá několik dní. :o) Dáváme mu do ruky pivo, druhý a třetí. Jen chlastej Pavlíku, máš nárok. Najednou zvoní telefon, Jezus šel fotit řeku a kouká jak se z pěny vynořil vak, hele je tam Bábova loď. Bereme hydro, házečky a mažeme po proudu. Jen aby se neuvolnila sama dřív než tam dorazíme.
Na místě zjišťujeme, že sama se rozhodně neuvolní. Spíš budeme mít kliku, když se k ní nějak dostanem. Já se navazuju dole na házečku a v docela pulzující laguně si řikám maximálně metr a dál nejdu. Kluci hází po lodi nejdřív klacky, pak klády a pořád nic. Naštěstí se uvolnila házečka, kterou Jezus vytáhl a pak už to jde rychle. Loď je venku a ani není pomačkaná. Kilo materiálu navíc udělalo svoje. Bába je už lehce pod vlivem a blekotá něco o tom, že jeho loď se jako jediná z worwaních podívala na Sifonstrecke z vody a je na něm poznat, že se mu fakt ulevilo. Oslavný večírek se kupodivu moc neprotahuje a před půlnoci všichni spíme.
Po ránu, jak taky jinak, odporně svítí sluníčko je teplo a na obloze ani mráček. Už je to počasí skoro nudný :o). Snídaně a hurá na vodu. Dneska nás čeká úsek co jsem ještě nejel a údajně to má být pěkná silná voda obtížnosti 3 až 4 s dvojkovým dojezdem. Když zastavíme na parkovišti vysoko nad řekou, i z téhle výšky jsou peřeje dole monumentální. Rychle do hydra a hurá dolu. No hurá …. Spíš to je utrpení 15 až 20 minut ve vedru směrem dolů je fakt únavnejch. Dole vydejcháme, přemluvíme Bábu že je kravina vláčet loď zpátky do kopce, když se může svézt po pěknej nezáludnejch peřejkách až k výstupu.
Moc mi sice nevěří, ale sedá do lodi a už vyrážíme. Hned první peřej je silná a dlouhá. Dole v euforii řvu na Bábu „pěkně jsme to nakouřili“. Nesdílí moje nadšení a říká „tohle je to nejtěžší co dneska jedem viď“ :o) Přikyvuju a řikám si asi ne :o). Následujou další a další. Připadá mi že jsou pořád delší a silnější. Boby eskymuje, Anička objímá šutřík, Monča kempuje ve válečku. V jednom vracáku Karlos stihne obligátní denní krysičku a já předvádím freestylové kousky v nejsilnější peřeji. Najednou se Soča zklidní na krásné dvojkové peřeje, všichni se radujem, děláme kraviny a obdivujem závěrečnou soutězku plnou karfiolů a vírů.
Teď zbejvá už jen zabalit najíst vyčurat a hurá na cestu do Čech. Byl to skvělej zájezd. Skvělá voda, úžasný počasí, dostatek adrenalinu, perfektní lidi. A co dodat? Snad jen díky Mišále a Pavle za to že jste nás celej víkend vozili od čerta k ďáblu a starali se o nás.
