Milí přátelé, v sobotu jsem se poměrně zblízka podíval na hranice svých možností. Ve chvíli, kdy píšu tento článek, zcela jasně vidím, jaké to je, když je člověku devadesát. Rovnou vám říkám – nemáme se moc na co těšit. Proto, prosím, omluvte případné chyby a překlepy. Nemůže za to moje nevzdělanost, ale stařecký třes, který jen velmi pomalu opouští mé včera ještě pružné, mladé tělo. Ale vezmu to od začátku…
Sázavský Samba maraton pro WorWaní začal už v pátek podvečer lehce alkoholickým soustředěním v Choceradech. Kromě Beziho se tady sešla celá kapela a fakt jsme si výborně zahráli. Dorazila i celá řada soutěžících borců, z nichž nás zaujali zejména dva chlapíci, kteří si přinesli pádla v podobných futrálech, v jakých my si nosíme kytary. V tu chvíli jsem poprvé zapochyboval, jestli jsem tu správně. Ale pak jsem si vzpomněl, jak Anička vykládala, že smíšená kategorie byla loni nejslabší – a uchlácholil své obavy dalším pivem. Ještě nějakou chvíli jsme hráli. Nedlouho před půlnocí nesoutěžní část WorWaních odfrčela na Brod a soutěžní zbytek se ještě v lokále připravoval na závod. My s Klárkou jsme šli zodpovědně spát.
Ráno jsem za naším stanem spatřil čtyři ležící postavy. Nějak mi tam chyběl pan X. Slunce mi vysvětlilo, že ho příprava na závod tak znavila, že mu při odchodu z krčmy vypověděly nohy a teď tam někde leží. No – neležel – v tu chvíli už obhlížel stánek s pivem a lačně větřil. V kempu vládl chaos. Někdo balil stany, někdo tahal lodě, někdo hovořil do kamery televize. V tom mumraji se ke mě přitočil Danny, útrp
ně se zadíval na moji turistickou pandu a vrazil mi do ruky pádlo zvící hliníkové lopaty na uhlí. Chvíli jsem na to civěl a pak jsem mu ho vrátil. Nějakou tu tunu už jsem taky v životě přeházel, ale že bych to musel dělat pět hodin v kuse, to fakt ne.
No a pak jsme se nashromáždili pod most (údajně 70 lodí – já to nepočítal) a vyrazili. Anička to měla prej odpočítat. Kája Dýdžej asi něco zrovna čaroval s bednama, protože se ozvalo jen takový ušláplý „tři“, ale stačilo to. Těch 70 lodí se najednou rozjelo. Snažili jsme se prorvat dopředu, abychom se nezamotali na jezu, kterej je od mostu asi 200 metrů. No – bohužel dalších asi 65 lodí to napadlo taky. Z toho blázince, kterej panoval kolem jsme se kupodivu vyhrabali celkem s přehledem a ostrým tempem mazali dál. Drželi jsme si, tuším, nějakou druhou pozici v naší kategorii, celkově tak pátou, šestou. Na dalším jezu jsme se na chvíli prorvali dokonce na první místo, ale pak jsme se u Zlenic zamotali do mělčin a ty dvě posádky, co jsme se s nima honili nám o dobrejch 200 metrů ujely. Do Kostelce jsme je už nedohnali, zato jsme se moc pěkně předháněli s Dejvem a Michalem, kteří se zčistajasna raketovým tempem vyloupli za náma a několikrát nás předjeli, aby po chvíli někde udělali nějakou botu a mohli nás honit znova.
Výběh na Kostelec se nám moc nepovedl. Klárka všechny pobavila svým čůracím číslem hned u cesty, jenomže nás u toho bohužel předběhla jedna smíšená posádka. Odjížděli jsme kousek za nima a říkali si, že je udoláme. Jenomže pak jsme projeli jez u Jawy nejblbějším možným způsobem a v Týnci nám už na ně chybělo nejmíň 300 metrů. Kupodivu se nám
ale jelo líp, než v první půlce závodu a pomalinku jsme je dotahovali. V Podělusech jsme najednou uviděli převrácenou sambu, na břehu Dejva a ve vodě Michala. Škoda – na Kostelci měli krásnej čas a jeli fakt pěkně. Myslím, že ve chvíli, kdy se práskli, mohli bejt maximálně kolem celkovýho pátýho místa. No – zamávali jsme jim a pokračovali ve stíhací jízdě. Na Brejlově nám do lodi chlejstlo docela dost vody, takže jsem chvilku pádloval sám a Klárka vylejvala. Ti před náma na tom asi byli podobně, protože se nevzdalovali. Postupně jsme se na ně zase lehce dotáhli, jenomže pak jsme nabrali na lesním jezu. Klárka začala vylejvat. Bohužel tak zuřivě, že při třetím nabrání vyhodila i naše vylejvadlo. A průser byl na světě. Klečeli jsme ve vodě a věděli, že když zastavíme a vylejem loď, třetí místo rozhodně nedáme. Nekonečně dlouho jsme řešili, čím tu vodu dostat ven. Ze zoufalství jsme ždímali trička, vylejvali botou, zkoušeli překousnout petflašku, až jsme nakonec vysypali loďáček a a ejhle – pár nabrání a loď byla prázdná. Podle kilometráže jsem spočítal, že jsme se takhle trápili víc jak kilometr – Klárka zkoušela všemožný vylejvací způsoby, já se štval jak kůň a rval loď dopředu, aby se nám ti dva před náma moc nevzdálili. A pak se na nás konečně usmálo štěstí. Na Žampachu si vybrali poměrně blbý místo na přetahování. My jsme si řekli, že prostě skočíme přímo do šlajsny, která se zdála suchá a přetáhnem tamtudy. No – teklo tam asi pět čísel vody a kupodivu nám to stačilo. Pod jezem jsme byli deset metrů za jejich zádí a během dalšího kilometru je dali. A začala příšerná honička. Dobu se drželi asi dvacet metrů za náma a lehounce ztráceli. Pak se ale nějak zmátořili a začali se na nás tlačit. Snažil jsem se jet co nejkratší cestou, protože jsme už fakt mleli z posledního. Natvrdo jsme se za nima hnali vlastně už od Týnce – a to nás stálo strašně moc sil. No – a v poslední peřejce jsme se chytili špičkou lodi do vracáku a to byl konec.
Jen jsme se bezmocně dívali, jak frčí proudnicí okolo nás a už jsme to prostě nerozjeli. Pak se údolí otevřelo a byli jsme v Pikovicích. 4. místo (celkové 9.), čas 5.10. Chvíli po nás dorazili Dejf s Michalem – mezi chlapama na 6., celkově na 11. místě – a překvapivě asi za tři čtvrtě hodiny dojeli Slunce s Karlosem – a obsadili ve svojí kategorii 17. místo (celkové jsem nikde neobjevil). Sluníčko si tuze pochvalovalo, že Karlos – jak byl úplně na kopr – necítil ani únavu, ani bolest a bejčil jak vzteklej. Akorát občas vypadl z lodi a tak. Dokonce ho u toho jednou natočila televize…
A to je vlastně všechno. Snad ještě, jak jsem na začátku mluvil o těch dvou podivnejch manících s pádlama v polstrovanejch futrálech, tak ti to samozřejmě vyhráli (čas 4.37). Jak trefně poznamenal Zbyňa, kterej dojel druhej, byla to úplně jiná kategorie. Nejspíš i jiná planeta 🙂
