ano je to tu zas VOR 2014, kde jeho zážitky měl býval (za čerstva a střízliva) zanést do worwaních análů bývalá brodská legenda KÁRL von Hradec (dnes náplava hradecká… asi jim tam plyne čas jinak, když na to neměl a nemá čas). Přez několikatero připo/upo-mínek, žádostí a tuším, že i proseb se bohužel nepodařilo z hradeckého pana podnikatele něco/nic z jeho análu vyklepat… nu, dokážu si představit, co by z něj mohlo maximálně vypadnout a to opravdu asi nikdo nechceme… nicméně „dějiny se opakují“… myslím, že jsem to již tak jednou činil za Barbuchu, takže vlastně nic nového…
Již nehodlám/e déle čekat a tak se pokusím posbírat pár záblesků v mé paměti (a na co si nevzpomenu, to se pokusím vymlátit z účastníků, kteří si snad také budou něco pamatovat – vím již nyní o dvou, po kterých to chtít nebudu, protože tam asi s námi fakt nebyli. Ten jeden je dlouholetý člen voru z řad seniorů = SLUNÍČKO, který měl dle jeho slov neodkladně rozjednaně-rozjetou záležitost pod krycím názvem „přijde mi elektrikář“ – dnes už je to provařená věc, kterou lze jednoduše nazvat „třetí těhotenství u Brožů“. No a ten druhý tam myslím na krátko fakt byl, ale ani z toho faktkrátka (noc + den) si skoro nic nepamatuje – říkají mu PRAŽÁK, ale čím to je, že byl mimo prostě do teď on sám neví a my to nevíme s ním)… on tvrdí, že ho prý jen bolela záda a hlava a hodně věcí měl na konci v dezolát stavu.
A nyní k jádru věci… takže tedy to se takhle náhle přihodilo, tenkráte v roce 2014. Léto tuším bylo, přesněji čtvrtek, ale až do neděle bylo krásné počasí, voda teplá, větry vanuly neustále (ty naše) a posádka nadržená (jakože na vor). Tedy nezbylo nic, než uskutečnit další ročník splutí naší legendární řeky Sázavy. Tentokráte se jednalo o hustý úsek od města Sázava (nástup pod jezem pod klášterem) do města Týnce nad Sázavou (nad jezem – tam kde je ráj vondater a kačen a bylo jich tam moc – na rozdíl se dřívím).
Z rodiště legend Havlíčkova Brodu vyráželo v 15:37h osazenstvo posádky černého trabanta – řidič mistr Mirásek (bez M/m-íry se prostě pít nedá), vybátej navigátor Já, remcající týpek na zadní sedačce Barbucha). Cesta byla suchá, místy mokrá… a až moc svižná a hlučná – řidič vyzkoušel snad vše, co se strabantem dá dělat, ale přežili jsme… v kempu v Sázavě jsme vypadli z dráboše přímo do kiosku, kde jsme vyzvedli točená piva a taky nějaké nezbytnosti k MATYLDĚ (díky Ježíšku na křížku) a taky piva. V rámci udržení si svého nou-hau jsme popojeli trochu níž pod jez přímo do řeky, kde jsme se jali stavět vor… nestojíme o čumili a radili, stačí totiž, když máme s sebou Bábu, ne? MATYLDA se nafoukla rychlo a skoro sama a postavila se vlastně taky úplně sama. Tímto díky Mirásku. Šlo mu to vlastně úplně samo, takže já se mohl brodit s drábošem v řece (bylo tam všude vody asi tak nad kotníky) a Bába chodil pro točené. Prostě idylka slunečného podvečera s očekáváním příjezdu bose z Hradce.
Nutná poznámka: myslím si, že to celé pozoroval Kárlos někde z křoví, páč se hyjena objevil přesně, když chudák Míra už pouze vor dotuňoval. Ale to křovíčko mu klidně odpustíme, pač v něm nebyl sám, ale s jeho zákonitou manželkou (jen jsme nepochopili, proč se tam vyloupli i nějaké děti z Prahe – asi rozhodčí, nebo folklor, či co).
Nebudu popisovat rutinu, že proběhlo seznámení s plavidlem, proškolení posádky, seznámení s trasou, modelové příklady teorie/praxe, řád a pravidla chování, zasedací pořádek a jeho možné modifikace, názorná instruktáž, sepsání předávacích protokolů, zápis do lodního deníku, BOZP, PO, ISO a nevím co ještě… prostě upadnutí na vor a jedem. Není nic nového, že jsme vyráželi, když se slunéčko dotékalo hladinky (jak řeky, tak promile). Ale pro nás je to něco tak krásného a dobrodružného – nastala neuvěřitelná pohoda, dostavila se nostalgie… všude mír, klid a kamarádi… klid, mír…
Jeli jsme, kecali, zpívali, hráli a doplňovali tekutiny dle Bába hesla „ani auto nejezdí bez benzínu“. Sem tam někdo pádloval, někdo krájel prošuto – většinou mistr Mirásek (jemuž tímto veliké díky za tuto neustálou činnost a vlastně za dělení se o tuto pochutinu, kterou obdržel od nějakých jeho kamarádů ke svým 30tinám holobrádek jeden… pravdou jest, že jsme s tím dopředu tak nějak kalkulovali, že se toho doma prostě přežere a snad se časem i rozdělí – k čemuž k naší spokojenosti konečně došlo… jo a taky tu byl důvod, že se tím jeho ořezávacím nástrojem všici ostatní akorát dokážou pořezat). No, tak tedy dále… a někdo jako gajdoval, někde jsme šli vedle voru, někde jeli a i někde stáli – většinou jen na krátký čas, než si toho někdo všiml… ale bylo nám to jedno, protože to byla prostě paráda…
A pak byla tma… tak jsme automaticky přepnuli na bezpečnější a opatrnější módrežim, páč frčet v noci po nezkrocené Sázavě není procházka růžovým sadem a tedy žádný humor! Tento módrežim má nastínim asi v této podobě… jsme kecali, zpívali a hráli a sem tam někdo pádloval, někdo gajdoval a páč lehce přituhlo, tak sem tam i nějaké to aditivum do PHM přilito bylo… joa na okrajování prošuta se muselo svítit! Nejsem si jist, ale asi jsme v ten čas = pozdější večeře v 10:13h snědli moji krabici rizota – poznámka, že bez jediné lžíce… (pohled ze shora by vypadal asi jako když čtyři štěňata lemtaj z jedné misky mléko s piškotama)… ještě, že to tak viděl jen měsíček svítící nám na cestu/necestu… čas plynul, jak ta voda (pomalu) a bylo to žůžo… a pak jsme někdy zastavili pod nějakým mostem, nějak vylezli a tam jsme ráno procitli.
Páteční ráno bylo dokonalé, protože jsem se probudil a do ruky mi boooží Kája okamžitě vlepil vychlazeného zeleného lahváčka – a nejenom mě. A taky teda jako bylo bezva, že jsme byli OK, nikdo/nic se nám nezatoulalo, všici hajali ve svých spacácích, jak králící vyrovnaní buček vedle bučka, joa taky dole u řeky pod mostem na nás pokukovala naše MATYLDA. Když jsme teda ve vyhřátých spacákách vyzunkli tu ranní kávičku a možná i snídaně tam proběhla, tak jsme začali poklízet náš bojinng (jsme zjistili, že někteří z nás neodpadli hnedle po nočním přistání, ale že holdovali všemuvši, co našli na dobrou noc a to že se hooodně protáhlo – jsou to borci, jinak tomu nelze jinak říci. A pak nápad, že zajdeme do nedaleké hospo pod nějakým lomem a tama dáme poradu, do dále. Tam někde blízko asi těžili šutr a jezdil tam takovej hustej pán s velkým ještě hustším náklaďákem, jak barák – si vzpomínám (a ten barák byl žlutý). Tak tama jsme na skok skejsli hodně dlouho a tam jsem před toaletama pouze objevil (nepotřeboval) tzv. blííítko – fakt hustohusté zařízení i s madlama. Jinak dobré to tama bylo na zahrádce – někomu tam táhlo, někomu míň – pěkně jsme se tam rozchytali. Kouzelné ráno a věru příjemné… a pak jsme někdy kolem 11:43 h vyrazili na vodu. Jeli jsme a jeli, koupali se (bylo přece léto, ale naše teploměry byly poněkud jiného názoru – nicméně krásné a poetické a také hygienické a promile zbavující). Bavili se, prostě bezstarostná jízda hadr.Pak se mi vybavuje, že jsem se probudil na opuštěném voru… někde kolem něco mlaskalo a sem tam se ozvalo cinknutí pivních sklenic. Protřu oko a mrkám z oka mého do očka vondatře tak na metr vzdálenost… dlouuuho se kochám vondatrou, jak si oloupává kukuřici a postupně ji slupne… zjišťuji, že je to nějaká známá firma ochočená a dokonce jedla i z ruky – nějaký odvážný maník z místního kiáče). Tam byl samozřejmě namočený zbytek posádky (díky kluci za dozor při vykonávání mého poo odpočinku – jsem holt zvyklý z domu. A ještě, že jsem tam zavítal, jelikož se mi dostalo dvou neobyčejných zážitků. Ten krásný byl v podobě domácí buchty na košt (borůvková) a bohužel ten nekrásný byl pohled, jak si Karlos s Bábou se šortneošema na půl žerdi hřejí holé zadky na lavicích, kde byly takové chlupatice (takže to bylo ve stylu „chlupatice na chlupatice“).
O několik hodin dále si vybavuju pozdvižení na téma „hele, támhle spadne balón“… fakt velký létací balon velký jak dva baráky (červený), ale bohužel nespadl. Pouze lehce dramaticky a pak trapně přistál. Nicméně to bylo fakt hustý a fakt blízko (něco jako když kluci při cestě do pravěku pozorovali souboj ještěrů)… až tak to bylo.
A pak bylo někdy skoro 20:55h a dojeli jsme někam, kde na nás najednou hystericky pokřikoval Dejf s Pražákem z nějakého šedého zapáchajícího břehu, nějakého kempu po levé straně před mostem (i jez tam byl – jsme pak zjistili). Tak jsme teda zastavili, aby jako neřekli. Oni se totiž tvářili, že je vše domluvené, že se k nám vetřou a jako, že o tom víme a blablabla… no, tak jsme je v tom nechali, asi by tam brečeli, kdybychom jim řekli, že nic nebude ať táhnou pakáž neznajíce data správného nalodění. Pak je také pravda, že jsme se museli hodně vítat, posilňovat a to dlouho, abychom to zkousli, ale co bychom pro kamarády neudělali. Došlo tedy opět k rutině nalodění, kterou jsem už popisoval, akorát, že už byla tma a nebylo tolika místa na voru – naštěstí náš zasedací pořádek i s touto variantou asi počítal, takže bylo všeho dost a začala být zasejc pohoda… ještě, že bylo to školení, uf.
Nu, odrazili jsme tedy od břehu. Bylo to famózní, pač nám tuším, že snad komplet kemp tleskající si rukama o vlastní čela dával najevo, jaký jsme to frajeři a kabrňáci. Svítili si na nás, takže někdy okolo 23:37h bylo najednou vidět jak ve dne. Myslím si, že jako děkovné gesto se i nějaký člen posádky odhodlal skočit do vody, ale to nevím přesně, jelikož nejen mě, ale všem kolem proudilo v těle takové množství adrenalinu, že to snad i je až moc… a byl pak ještě větší, pač tak za 100 až 107 metrů tam byl jez! Copak jez, to byl velejezák! Děsně široký a děsně dlouhý (až tak, že tam čelová svítilna nedošajnovala, pač měla asi vybité baterky. Tam si myslím, že Pražák snad poprvé poznal, co je to být otrokem a že vor není o tom si jen vozit česnečky. Prostě nastala doba, kdy je vše bráno do teplých, pěkně pomalu, žádný kvalt, tichoučko, koordinované pohyby, ohmatávání situace, někdo zapnul snad i sonar, lehké šoupání, ale i pořádný štrejch byl na místě, rozdýchávání a zabrání na povel, naskakování, vyskakování, změny poloh a pořadí, popovídání si o aktuálních pocitech, zjišťování, zda-li tam už jsme, budeme a ve finále mohutná extáze = být opět na tekoucí vodě… jestli jste si představovali něco jiného, tak jste pěkní úchyláci a vůbec nechápete, že se tu bavíme o vážné věci a zodpovědnosti – jsme přece jen ženáči… proto všichni teda až na Pražáka, jsme byli chráněni gumou.
…..pokračování příště…..
Jo, kamarade, ja tam byl ale stejne kdyz to ctu tak si pripadam ze jsem tam snad ani nebyl… 🙂
Pafko, luxusni poctenicko, sice musim obcas neco prelousknout vicekrat, ale stoji to za to 🙂
No, to muselo bejt něco. Těším se na pokračování. Já se snad budu muset přestat vymlouvat a jet s váma konečně už taky 🙂