Od našeho návratu z Jizery uplynul už nějaký ten pátek a já usoudil, že je pomalu načase podat o tom nějaké svědectví. Začínám na sobě totiž pozorovat neblahé následky týdnu stráveného na Vltavě s Karlosem a partou Bojkovičáků, dvoudenních rakijových lázní v Ratkově etno-kůče na Mrežnici a následné několikamnohalitrové degustace orechovače v kempu na Zrmanje. Pracovně jsem si toto období nazval „Vymítání mozkových buněk“. Výsledkem této terapie je totiž cosi, co se začíná silně podobat Alzheimerově chorobě, takže těch svých pár chatrných vzpomínek sepíšu radši zavčas. Taky bych to mohl zapomenout nadobro 🙂
Na Jizeru jsme vyrazili v několika vlnách. My, kteří se nebojíme trochy té fyzické námahy, jsme vyjeli z Brodu už v pátek navečer a sešli se v kempu v Jinolicích přímo pod Prachovskými skalami. Naše rodinka dorazila o fous později, takže Dejf už stihl všechno zjistit a zorganizovat a v mírném poklusu nás naváděl mezi stany a chatkami na plácek, kde už se zabydleli společně se Sztachovci. Za šera ještě dorazili Jiřík se Šárkou.
Ráno nás vzbudilo sluníčko. Dejf vylovil navigaci, nabulíkoval dětem cosi o pokladech a pak už jsme chutě vyrazili do prvního krpálu. Byl to tuze příjemnej den. Běhali jsme po skalách, hledali kešky, děti to všechno dávaly bez protestů, odpoledne jsme naskákali do rybníka a nakonec vyrazili ještě na Trosky. Tam nás zastihl Sluníčkovo a Bábovo telefonát, že na Paraplíčku, kde jsme měli začínat Jizeru, jsou dvoudenní kajakářské závody. A sakra. Odveleli jsme kluky do Malé Skály, jenže za chvíli volali znovu, že místní kemp je narvanej až běda. Nakonec Bábe s výřečností sobě vlastní zařídil nocleh přímo pod sloupy místního lanového centra. Mělo to jen dvě nevýhody: Do osmi do rána jsme museli vypadnout (no co – stejně vstávám po šestý…) a (to bylo asi horší) co chvíli jsme museli bleskově zalehnout, když nám těsně nad hlavou svištěl maník na lanovce.Během večera postupně dorazili vlastně skoro všichni. Hemžilo se tam snad dvacet dětí a bylo veselo…
Na řeku jsme nasedli těsně pod Paraplíčkem. Bylo tam tolik kajakářů, že skoro nebylo vidět vodu. 
Benďákům z toho samou hrůzou prdla loď. Ze začátku to vypadalo, že ty řeči, jak je Jizera vyschlá, byly trochu mimo, ale čím blíž jsme se dostávali k Malé Skále, tím to bylo horší. V Železném Brodě Mič vymyslel super hru. Jmenovalo se to, tuším „Čumíme jak hovada z jezu“. Nahnal všechny pod přepad a tam jsme se museli, předstírajíce nadšení, asi dvě hodiny fotit. Fakt nevim, co z toho má.
Kemp v Malé Skále se během dne vyprázdnil. Protože jsme nechtěli absolvovat další hasičské cvičení v podobě balení věcí před osmou ráno, usadili jsme se tentokrát tam. V příjemném pozdním odpoledni jsme spustili hraní pro děti. Sešli se tam svišti snad z celého kempu a náramně se bavili. Když jsme je pak odveleli do spacáků a našli si stranou všech stanů plácek, kde nebudem rušit, přišel k nám kempař a pravil, že tady se hrát nesmí. A bylo…
Ráno bylo tak nějak všelijak a my vyrazili na Zrcadlovou kozu. Zajímavý byl tentokrát především převoz aut. Nemusíme totiž jezdit pohromadě, máme přece navigace. Jenom nechápu, jak mohly stejný souřadnice zavést nás přímo před hospodu a Sluníčko s Bábou k rozhledně na nějakým kopci. Asi chyba v Matrixu.
Těch pár kilometrů po vodě uteklo jak nic. Když jsme vylezli na břeh, spatřili jsme, jak po louce čapím krokem přechází Miras a v patách mu klopýtá Mojmírek. Dejf vymyslel stopovačku pro děcka. Jen tak mimochodem byla po cestě zase keška. Večer jsme si konečně opravdu pořádně zahráli, škoda, že už tady nebyl Pafka s trumpetou. Zakončovali jsme – já na cajonu, Zlatník s kytarou a zpěvák Míra Krejčí 🙂
Po nočním dešti nás čekala vymetená obloha, teplíčko a nejmíň 30 čísel vody navíc. Řeka svižně tekla, potkali jsme spoustu krásných vlnek a peřejek a brzo odpoledne dorazili k pískovnám, kde jsme měli spát. Všichni naskákali do rybníka teplýho opravdu jak to kafe. Děcka jsme nakonec vylákali ven až na ohýnek a buřty. Pomalinku nás začalo ubývat, večer jsme si u ohýnku příjemně popovídali a lehounce cinklí šli spát. V noci mi někdo začal rumplovat spacákem a když jsem vytáhl špunty z uší (vozím je všude tam, kde se objeví Dejf), zjistil jsem, že náš Kuba bleje jak šakal. Horem dolem. Noc stála za starou bačkoru. Ráno jsme se sbalili a co nejrychlejš mazali dom.
Jenom na okraj – naše rodinka si v tom nakonec pěkně pochodila celá, snad jen já dodneška nevím, jestli mi o tři dny pozdějc na Vltavě nebylo zle spíš z uvítacího kola s Bojkovicema. Docela bych tomu věřil. Karlos vám může vyprávět. Já moc ne. To ten Alzheimer…
P.S. – pokud by byl někdo ochoten a schopen doplnit sem zbytek Jizery, bylo by to super 🙂
Rád bych doplnil, že na Zrcadlové koze jsem zřejmě pod vlivem silného emociálního prožitku (zda dojetí či soucitu si již bohužel nepamatuji) musel všechny muzikanty vyjma zpěváka na závěr “opašákovat”. :-))
Rovněž bych rád uvedl, že i nejmenší worwaní účastníci této expedice nesli tuto výpravu statečněji než někteří rádoby dospělí, tudíž nás rozhodně čekají světlé zítřky.. :-))
Taky bych jel hned zas… 🙂
Krásný, jel bych zas 🙂