Nedávno jsem potřeboval tak trochu vykydat počítač a zničehonic jsem tam objevil složku s fotkama, které nám udělal Čeledín kteréhosi jarního (nebo letního?) dne na Stvořidlech. Fakt povedený, dokonce to chvílema vypadá, jako když jedeme divokou vodu. A mě tak napadlo, co vlastně o těch Stvořidlech, kromě toho, že nám tečou za barákem, víme?
Asi na žádné jiné vodě jsme tolikrát nebyli. Kdykoli začne pršet nebo tát, vždycky se najde nějakej maniak (většinou je to Bába), kterej začne se Stvořidlama votravovat. Většinou se pár zoufalců chytí a jede se. Tím pádem to tady známe prakticky za jakéhokoliv vodního stavu a v kterémkoliv měsíci – leden či únor nevyjímaje. Scénář je víceméně vždycky stejnej. Dva dny prší a celkem určitě každou chvíli zazvoní telefon: „Ty vole, ve Světlý je 25 kubánců! Nepojedem?“ Letos na jaře mě Bába trochu zděsil, protože jevil tendence jet to při zhruba 100 kubících. Magor. A to jsem měl dojem, že se Bába má celkem dost rád…
V kilometráži píšou o obtížnosti peřejí do WW2+ . Na internetu – na stránkách cestovek najdete dokonce i WW4 (!). Věřím, že to za určitých podmínek na Stvořidlech může nastat (třeba při těch 100 kubáncích), ale to tam pak asi klienti cestovek nemaj co dělat.
O vzniku Stvořidel existují dvě verze. Ta první, suše vědecká praví cosi o čtvrtohorách a o postupném působení proudící vody na neprostupný žulogranitový masiv Melechova. (fuj, to je věta! …zkuste si to říct rychle)
Ta druhá verze je mnohem lepší. To žil kdysi dávno na Rejčkově neuvěřitelně línej sedlák. Sedlačina ho moc nebavila, radši se vyvaloval někde na mezi a lemcal z pleskačky. Jednou si cvakl asi trošku víc a jak se rozpálil, poslal všecku práci k čertu. Potom usnul. Když se probudil, nestačil se divit. Pole bylo zorané a před ním si oklepává hlínu z kopyta čert. A hned tahá ze šosu smlouvu na deset let. Sedlákovi se zdálo, že deset let je celkem rozumná lhůta, tak si nakonec plácli. Od té chvíle si sedlák žil jako v bavlnce. Jenomže než se nadál, bylo deset let pryč. Sedlák zjistil, že se mu do pekla zas až tak moc nechce. A jak v něm najednou byla malá dušička, práskl se manželce. Ta se s tím moc nemazala a rovnou celej barák vykropila svěcenou vodou. A to na čerta fakt platilo. Když zjistil, že na sedláka nemůže, začal příšerně řádit. Pak se rozhodl, že mu teda aspoň pořádně zplundruje pole. Zaletěl k Žebrákovu do lomu a nasbíral si tam pořádnej pytel kamení (pozn. – tady se jednotlivé verze lehce liší) a za á: …mu nějak selhala navigace, nebo bylo blbě vidět, nebo co, takže to omylem nasypal za Smrčnou do řeky, – nebo za bé: …s tolika tunama na hřbetě přeci jenom nebyl tak rychlej, jak čekal, takže než doletěl na Rejčkov, začalo svítat, zakokrhal kohout, čert ztratil sílu a opět – nasypal to za Smrčnou do řeky. Nebo to mohlo bejt ještě nějak podobně. O tom, co se stalo potom existujou opět dvě verze. Podle první se čert dovlekl do pekla sedřenej jak mezek. Když ho tam jakžtakž dali dohromady, zapřisáhl se, že podruhý už se s těma šutrama takovej kus tahat nebude, za to, že mu ten blbej sedlák nestojí. Luciper sice chvíli kušnil, ale když viděl, že čert sotva leze, dal mu nakonec pokoj. Podle druhý verze měl čert takovej strach vrátit se do pekla, že se nejdřív stavil v nedaleké hospodě a dal si tam pár panáčků na kuráž. Jenomže se mu to nějak vymklo a zrubal se tam jak Pámbů, vlastně jak ďábel káže. O tom, co se stalo poté, co se dopotácel do pekla, přerazil se o pekelnej trůn a spletl si Lucipera s věšákem na kabáty, už ale tahle verze nic neříká. Nejspíš to ale nebylo nic moc pěknýho…
Jo – a ještě jedna věc. Největší kámen na Stvořidlech se podle téhle historky jmenuje Čertův kámen. Údajně je pod ním brána do pekla. Vtip je v tom, že nikdo neví, kterej to je. Asi ňákej sifon…
Věřte si tomu nebo ne. Každopádně je škoda, že mu ty šutry vyšly jenom na ten malej kousek do Stvořidelskýho kempu a ne třeba až do Ledče. Takže až příště někdo uvidíte letět nad řekou čerta s pytlem, zkuste na něj zakokrhat, třeba něco shodí. Ale pozor! Taky by to nemuselo bejt kamení 🙂
