Je 4. ledna večer, já sedím u okna, dívám se, jak ulicí poletuje sníh a přemýšlím, že zítra nebo pozítří vytáhnu běžky. No – asi se nedalo čekat, že budeme zase jezdit celou zimu na vodu tak jako vloni. Tak nám nejspíš zbývá těšit se jednou za čtrnáct dní na hodinku eskymování v bazénu a na jaro, kdy pro nás Bezi chystá běsy jako Kamenici, Jizeru, Labe a další hrůzy…
Co mě ale přimělo sednout k počítači a začít smolit tenhle článek byly staré fotky. Před pár dny jsem se hrabal v knihovně a prohlížel stará alba a najednou jsem v nich objevil pár obrázků, které mi připomněly památnou průkopnickou akci, kterou jsme podnikli o velikonocích kteréhosi roku (nejspíš 2004, ale krk bych za to rozhodně nedal). Protože se ze skupinky dobrodruhů, kteří se této památné vodácké akce zúčastnili, později vyvinuli dnešní WorWaní, myslím, že určitě stojí za to, aby neupadla v zapomnění. Protože jsem už však starší pán, těsně před důchodem, a paměť mi již neslouží tak, jako dřív, prosím všechny pamětníky o shovívavost k případným chybám…
Toho roku padlo rozhodnutí strávit Velikonoce na vodě. Protože všude ležely mraky tajícího sněhu, teklo kdeco. My se rozhodli pro dva úseky Sázavy – ten nejhornější – Staré Hamry – Ronov na pálavách a ten nejspodnější – Týnec – Pikovice na raftu. Dva dny před akcí byl na Sázavě vyhlášen povodňový stav. Protože to bylo ještě v dřevních dobách naší vodácké party, divokou vodu v té době jezdil jenom dnes již třaslavý a blekotavý stařík Bezi. Ti mladší z nás za sebou ještě tahali na provázku kačenku a rodiče jim tehdy zakázali s námi jet (viď Pafko). No a my, co jsme slíbili, že pojedem a na první den zamluvili v Bisportu raft, jsme v hrůze poslouchali Beziho nadšené řeči, jak voda pořád stoupá, jak to bude super atd. atd. a tiše se křižovali. Pak nám vysvitlo světélko naděje – volal chlapík z Bisportu, že kvůli povodním nepůjčují lodě. Naoko zklamaně jsem to oznámil Bezimu, který promptně zatelefonoval do Týnce, vysvětlil jim, že jsme parta profesionálů s vlastní výbavou (Wiki Slatiňany :-o) …a oni nám tu loď půjčili…
Takže jsme o dva dny později naklapali do sídla Bisportu v Týnci v této sestavě: já s Klárkou, Karlos, Slunce, na slovo vzatý vodák Mareček, jeho – tehdy přítelkyně (dnes manželka) Móňa, která prý už taky někdy byla na vodě (tušimže Berounka, nebo tak něco…) a Bezi s kajakem. Pravda je, že jsme na vodě neměli žádný problém, když pominu to, že nám Slunce dvakrát zůstalo v lodi držet jen za jednu nohu a že se nám jednou kousl předek raftu ve válečku, kterej nás nechtěl pustit, což chtěla Móňa řešit dnes již památnou hláškou: „Pojďte z toho ven! Pojďte z toho ven!“ Troufám si tvrdit, že se to obešlo bez ztrát na životech zejména proto, že bylo tolik vody, že každej, kdo byl schopnej udržet loď špicí dolů po proudu, se nemohl vysypat…
Den nato jsme naložili pálavy a vyrazili nahoru do Hamrů. Tady je Sázava široká i za povodní jen pár metrů (dneska to vidím jako takovej mírnější a lehčí Vavřinečák), ale my z toho měli oči na vrch hlavy. Týnec – Pikovice jsme aspoň znali, ale tady nikdo netušil, do čeho to vlastně jedem a co nás čeká za nejbližší zatáčkou. Loďstvo a posádky – já s Klárkou a Karlos s Bábou na pálavách. Míra s Mílou na zavřený deblici, Bezi s kajakem. Řeka byla vylitá tak, že stromy stály ve vodě, byla zima a děsivou atmosféru dokresloval sníh na březích. Občas jsme v něm, když jsme museli ven z lodi, běhali až po kolena. Celkem v pohodě jsme projeli jeden jez a mířili k dalšímu, kterej ale, ač se to podle kilometráže nezdálo, se objevil nečekaně brzy. A protože nám tehdá nějaká organizace a taktika jízdy nic neříkala (vlastně nic moc neříká dodnes…), předvedli jsme tady naprosto nevídaný tyjátr. První loď, která k jezu přijela byli Míla s Mírou. Protože ostatním o kus ujeli, zastavili v zatáčce asi tak tři metry od přepadu, zapíchli machrovsky pádla do závěje na břehu a kochali se. Pak jsme přijeli my a taktak se jich stačili chytit. V tu chvíli se ze zatáčky vyřítili Karlos s Bábou a rozstřelili nás jak koule na kulečníku. Padli jsme bez přípravy do jezu, za kterým následovala zhruba stometrová peřej končící skálou. Za námi tam skočili Míla s Mírou. Pádla měli stále v závěji na břehu, takže neměli sebemenší šanci to ustát. Ve vteřině plavali kolem nás a my se pokoušeli je pochytat a zastavit. To se nám povedlo jen tak, že jsme naprali špici lodi na břeh a ručkovali po větvích. Bezi to normálně sjel a mával na nás z druhého břehu, ať běžíme nahoru. Tam viseli Karlos s Bábou ve vratech náhonu nějaký elektrárničky či čeho, Karlos se vší silou držel stavidla a Bába plandal pod jakousi lávkou a s děsem v očích si prohlížel festovní hřebíky, který z ní dole trčely. Jak Kájovy docházely síly, pomalu se pouštěl a Bábu ty hřebíky už skoro šimraly za ušima. My se k nim ze druhého břehu nemohli nijak dostat. Na poslední chvíli přiběhl odspoda Bezi a společnýma silama se jim s Karlosem podařilo loď z náhonu vytáhnout a zachránit Bábovi kůži. Pak jsme pomocí dvou házeček přetáhli na naši stranu ty dvě pádla a radši odtud rychle odpluli…
Míla, která strávila ten den ve vodě poměrně dost času (práskli se s Mírou ještě o jakejsi mostek – a mám za to, že na stejném místě plavali i Karlos s Bábou, ale nechci kecat), nám začala pěkně promodrávat. Nepomáhala ani kořalka. Zaplaťpámbu se objevilo sluníčko a začalo nás přes neoprény trochu hřát. Taky voda už byla poklidnější, jenom jsme dost často vyskakovali na břeh kvůli množství stromů, které byly v řece napadané. To už se ale blížil Ronov a s ním i konec naší plavby. Vylezli jsme u krásného kamenného mostu, nikdo se nezranil ani neutopil, Míra vysomroval v blízkém statku lahváče, takže nakonec byla i pohodička…
…Tak jsem si pěkně zavzpomínal, dokonce i nějakou tu slzu jsem u toho zamáčkl. Asi se ještě někdy v těch fotkách pohrabu, to by v tom byl čert, abych ještě něco zajímavýho nenašel…
