Ve chvíli, kdy píšu tento článek, už mé roztrpčení nad vypečenými kamarády pomalu opadá a začínají převažovat vzpomínky na celkem pěknou vodu…
Mělo nás jet šest: Bezi, Adámek, Monča, Mates, Honza a já. Proto znělo docela logicky, že pro nás Honza dojede Čochtanem. Na poslední chvíli ale zjistil, že si zajede 200 kilometrů, tak to vzdal. Bezi hned vymyslel alternativní variantu – Mates nás sveze tatíkovou dodávkou. O několik hodin později další změna – dodávka nebude, jede se mým autem do Vilémova a tam pro nás zajede Honza. A aby toho nebylo málo, v neděli ráno, když už mám lodě na střeše a jedu do Čechovky pro Moniku, dozvídám se, že nebude ani Mates. Jeho kajak mi výsměšně trčí nad hlavou a já kleju jak pohan, protože to znamená jediné: Vejdem se do jednoho auta a to auto bude moje…
Monča na mě mžourá z okna a se slovy: „šla jsem spát před hodinou“ se šourá dolů. Poté, co ve Vilémově naložíme Beziho a Adama, se najednou vytasí s pikslou sangrie a v autě začíná regulérní pitka. I když chumelí, jedu hlava nehlava, aby se mi nestačili moc vožrat. Bezi totiž začíná pomalu čuchat, že mám někde v báglu placatku slivovice. Zaplaťpámbů ji nestihl najít…
V Sedlčanech u mostu postává Honza. Mraky čumilů sledují místní jez a jásají pokaždé, když někdo zaplave. Velikej potlesk sklízí zejména partička vožralů na neckách, která jez sjíždí pro obveselení publika znovu a znovu. Pokaždé skončí dole s neckama na hlavě…
Potok moc neteče a okolo je strašnej bordel. Přitom všude psali, jaká je to krásná krajinovka. Zatím je to spíš taková smetišťovka. Po několika kilometrech se okolí změní a i voda se trochu zrychlí. Peřejky jsou docela hezký, ale hodně mělký a slaboučký. Vždycky, když si člověk užuž myslí, že si zablbne ve vlnce nebo válečku, je tam někde šutr. Nakonec jsme přece jen jednu jakžtakž kloudnou vlnku našli, jenže to už nám zase kolemjedoucí vyhrožovali, že v Sedlčanech vypnuli vodu. A bylo fakt vidět, že voda pomalu mizí. Tak jsme na to radši šlápli a mazali klikatejma meandrama, kde to fakt moc neteklo, k cíli. V posledním jezíčku si Monča dobře narazila zadek o kamen a já nemohl s dřevěnejma nohama vylézt z lodi 🙂
Převlíkli jsme se a jeli do Sedlčan na jídlo. V hospodě čekal vypečenej Adámkův tcháneček a začal do kamarádů lámat panáčky. Honzíka to brzo přestalo bavit, sebral se a jel pryč. Já tam s nima musel sedět a poslouchat kecy, že jsem nějakej zpruzenej a podobně. Abych nebyl… Když jsem je konečně vykopal z hospody, pravil Adámkovo tcháneček, že přeci nepojedou domů jen tak nasucho. Já je mám odvézt k babičce, tam že dostanou lahev slivovice, ať máme po cestě veselo. Veselo fakt bylo… V půlce cesty domů najednou zvoní Adámkovi telefon. Manželka 🙂 „Prej jste jak pumy, dobytci!“ „Jak´s na to přišla?“ „Volal mi táta!!!“
…no, jak říkám, povedenej tcháneček! Dál už se nic zásadního, krom slivovico-filosofické disputace o tom, co očekáváme od vody, života, kamarádů, pana prezidenta a mimozemšťanů, nestalo. Všichni jsme se shodli na tom, že jet tak daleko kvůli pár kilometrům takhle lehký vody nestojí za to. 🙂
