Pokračování našeho velkolepého a vzrušujícího dobrodružství po přesunu z Karpat na Slovensko.
Od ztráty lodí už naše další jízda úplně postrádala jakýkoli náznak bujarosti. Neměli jsme lodě ani šéfa zájezdu, Karlovi bylo blbě a my s plechovkou piva v ruce apaticky čučeli na filmy nebo do deštěm zacákaného okýnka. Opodál řečnil Jéňa nějaký rozumy a nám se honily hlavou ty nejčernější myšlenky. Na hranicích jsme se Slůňou za posledních pár drobáků koupili trochu vína s naivní myšlenkou, že bychom je snad mohli dovézt domů holkám. Vtom se k nám ale přitočil Bába a sladkým hlasem pravil, jestli bychom nemohli aspoň trochu ochutnat. Když ochutnal dvě flašky, vzdali jsme to a tu třetí mu radši dali taky.
Nad ránem jsme dorazili do Nemecké. Někdo stavěl stany, my usoudili, že zítra bude taky den a ustlali si přímo pod přístřeškem hospody. Hned za kuropění se tam zjevila nějaká zběsilá vodačka a durdila se, cože se to tam válí za vobejdy. Váleli jsme se tam ještě další tři dny, takže už pak všem přišlo úplně normální, že v hospodě nejen spíme, ale že si tam i vaříme a sušíme věci…
Ráno se ozval Honza a řekl nám, že Kubajs ještě nedorazil, takže, jestli chceme na vodu, ať si půjčíme lodě od Dronťáků, že nám Gogo (místní správce) udělá cenu. Gogo byl rozumnej, takže jsme po poledni vyrazili se zelenýma vydrama z Brezna. Protože můj kajak zůstal taky v Rumunsku, dělal jsem zadáka Bábovi. Bylo docela pěkně a cesta za decentního popíjení celkem příjemně ubíhala. Bohužel – osud nám nastražil do cesty léčku v podobě dvou rychle po sobě jdoucích hospod. Z té druhé jsme odjížděli již poměrně silně podroušeni. Jelikož ani zásoby v podpalubí ještě zdaleka nebyly u konce, dojížděli jsme do Nemecké za bujarého prozpěvování a pokřikování. Náhle jsem měl pocit, že zvládnu všechno. Že vydra je vlastně jen takovej větší kajak. Moje blesková zatáčka smykem do vracáku u kempu byla tak vražedná, že smetla Bábu z paluby a já sám ho obloukem následoval. Krysa jak vyšitá. To ale zdaleka ještě nebyl ten nejpovedenější kousek onoho večera. Po nějaké chvíli, když už jsme seděli v hospodě a vařili si jídlo, kolem potichoučku procupitali Karlos a Marky a nesli loď. Tvářili se tajemně a nic nechtěli říct. Po pár panáčcích se jim ale rozvázaly jazyky a vylezlo z nich, že nějak nezvládli zastavit a přejeli kemp o dobrejch 300 metrů. Karlos pak hrdinně prosekával pádlem roští na břehu, zatímco hihňající se Marky upadávala do kopřiv (říkal Karel…). Už za šera dorazili Honzík, Ála a Kubajs a dovezli trosky vleku a lodě. Přímo v našem domečku se zase schumelil poměrně vydatný mejdan…
Ráno bylo studené a sychravé, pro někoho i bolavé. Přesto jsme pojali nápad, že vyrazíme až nahoru do Hel´py, že to snad za větší vody někdo občas jezdí. Honza ta místa vůbec neznal, my měli pocit, že jsme to odtamtud kdysi jeli s Prďochem. To se nám asi něco zdálo. Nástupní místo nám vůbec nic neříkalo. Hron tady měl na šířku tak 4 metry. Jinak samý zatáčky, roští, odpadky, větve, nebo rovnou celý stromy. Nějakých 200 metrů pod nástupem nám přitekl náhon, ale řeka se ani tak moc nezvětšila, jako spíš vydatně zrychlila. Až na ty odpadky vůkol, to tady vypadalo jako v džungli. Trochu bych to přirovnal k Staré řece, ale o dost užší, s dost velkým spádem a nečekanou rychlostí. Zkrátka ideální prostředí pro krysí chumelenici…
První varování, že to asi nebude úplně zadarmo, přišlo záhy. Jel jsem první na kajaku, za mnou Honza s Álou a pak ostatní. Najednou se mi přímo před obličejem zjevil mostek. Nebyl snad ani metr nad hladinou. Taktak jsem se skrčil a zařval na Honzu. Ten i s Álou okamžitě lehl do lodě a projeli. Já už upaloval po břehu zpátky a řval na ostatní. Naštěstí všichni zareagovali včas a dali to. Dál už jsme jeli fakt opatrně. Přesto nebyla nouze o dramatické momenty, lovení lidí a lodí, krev, nervy, déšť a dokonce i slzy. Zkrátka expedice jak má být. Když už se zdálo, že si samby i posádky sáhly na samé dno, vystudovali jsme, že nás čeká poměrně dlouhej úsek řeky v navigaci s řadou různě vysokých stupňů. Na začátku se naštěstí všem povedlo zastavit. Nevěděli jsme, kolik stupňů bude za takové vody koukat a co bude pod nima, takže jsme šli prohlížet. Skoro po kilometru jsme usoudili, že už to dál nemá cenu a dohodli se, že sjedem to, co jsme viděli a pak pořešíme, co dál. Jel jsem první, za mnou Honza a Slunce. Sjeli jsme několik stupňů (pěkně zalejvaly) a pak vidíme most. Tam to celý mělo končit. Namířil jsem si to k betonovým schůdkům a vylezl i s kajakem přímo doprostřed cikánský vesnice. Hned se kolem seběhla horda usmolenců a očumovala. Kluci zatím zastavili pod mostem na druhým břehu. Pak začaly odshora postupně přijíždět ostatní lodi a Honza je dirigoval do vracáku za mostem. Cikáni se přesunuli k nim. Odjezd ale proběhl celkem v klidu, akorát někdo (tušim Karlos) dostal klackem po řepě. Bylo jich ale víc, takže jsme ho radši nebránili.
Od toho místa už řeka postupně zvolňovala, posádky uklidňovaly pocuchané nervy alkoholem, dokonce jsme zažili i dva voleje před jezem. Poslední jez před Breznem jsem si trochu vylepšil. „Přeci to nebudu přenášet, jako vy, moulové“, zahlásil jsem na kluky, skočil dírou v koruně (přeci jsem ho viděl z autobusu a nic pod ním nebylo) … a vletěl po hubě přímo do solidního čtyřkovýho kotlíku. Chvíli jsem si připadal jak v pračce a pak mě to nějak vypláchlo, kupodivu hlavou nahoru. Když jsem se vzpamatoval a otočil, viděl jsem, jak kamarádi projíždějí pohodovou šlajsnou asi tak čtyři metry ode mě. Tak tý jsem si fakt nevšiml 🙁
Řeka přes noc hrubě nastoupala a změnila barvu do žlutohněda. Ráno bylo chvílema i pěkně a Hron se valil podél kempu a nesl s sebou všechno, co se válelo po březích. Dronťáci zavřeli půjčovnu. My jsme do toho vypluli. Solidní vodnatka, tah jako blázen. Nikomu se v tom nechtělo plavat, takže tentokrát se žádné skopičiny nekonaly. Jenom jednou jsme slušně zapanikařili – v místě, kde podle Honzy normálně je „takovej směšnej stupínek, kterej teď nejspíš bude zalitej“ Dokonce jsme už ani nejeli první, povídali jsme si někde uprostřed konvoje. Najednou jsme uviděli, jak se za zatáčkou zdvihaj třímetrový vlny. „Kurva!“, zařval Honza, „zastavte!“ Všichni, kdo byli před náma se začali zběsile chytat všeho, co bylo po ruce, jenomže v tu chvíli už na to bylo pozdě. Proto najížděli do toho běsu bokem, pozadu, někteří se v panice už cvakli předem a celý si to proplavali, a my na kajakách pak honili potopené lodě. Ti co jeli za náma, to srdnatě nakouřili špicí (co taky mohli dělat) a celkem se ctí to dali. Dvě samby jsme lovili snad kilometr, než se nám je povedlo došťouchat ke břehu.
Před jezem v Šalkové jsme zastavili fakt s respektem. Vypadal hrozně. Parkovala tady skupinka pálav a barak. Když jsme je viděli odrážet, nepochopili jsme, kterej blázen jim ty lodě půjčil a jak se na nich mohli beze ztrát dostat až sem. Chvilku to vypadalo, že se jich půlka utopí, ještě než se dostanou do proudu. Počkali jsme, až zmizí tak daleko, aby nám nemohli ublížit, a pak jsme pokračovali do Banské Bystrice. Tam už čekal „zkurvenej autobusák“ se svým smrdutým busem. Koupili jsme si od něj toho jeho hnusnýho, předraženýho gambáče, převlíkli se, uvelebili na páchnoucích sedačkách a odrazili k domovu…
