Dunajec aneb cesta do země Tatry Mócne

Omlouvám se, že letošní události beru tak nějak na přeskáčku. Shledal jsem, že lepší bude nejdřív sepsat zážitky, které si dosud jakžtakž pamatuju, abych se k těm již dávno zapomenutým mohl za dlouhých zimních večerů při sklence vína vracet a pomalu je rekonstruovat. Červencové Polsko budiž jedním z nich…

Jitka naplánovala na začátek prázdnin tradiční vodáckou akci, na které WorWaní už léta působí jako instruktoři. Letos se to ale tak trochu zvrtlo. Loni jsme poznali Dunajec a Poprad a vrátili jsme se tak plní zážitků, že Jitka rozhodla, že to musí vidět taky. Jenomže cesta do Polska se lidem zdála moc daleko a moc drahá, takže ubývali a ubývali až jich nakonec zbylo i s námi instruktory jen 17. Proto jsme opustili variantu autobus a na poslední chvíli vymysleli variantu 2 dodávky. Trochu nás to mrzelo, protože to znamenalo, že dva z nás budou každej den řídit, ale co se dalo dělat…

V sobotu 3. července dopoledne jsme vyrazili na zhruba šestisetkilometrovou cestu do Polska. Cesty jsem se nebál, neboť můj vůz řídil sám ředitel zeměkoule (já směl jen vybírat hudbu), ale o druhé auto jsme měli trochu strach. Řidič Karlos se sice tvářil neuvěřitelně odhodlaně, ale vedle něj povlával závozník Bába s petkou vína, který strašlivě rychle mizelo. Kupodivu jsme ale pozdě odpoledne celkem v pohodě dojeli až do Sromowců. Dali jsme si baštu a nedočkavě vyrazili trochu se poveselit pod místní slunečníky, kde se na nás už nedočkavě usmívalo Tyskie. Od této chvíle si toho již pamatuji nemnoho. Matně mi v hlavě vyvstává příjezd Káji DJ, hromotluckého šohaje od Ivančic, jinak instruktora jisté CK Povoda, jeho raketová opice a pak blábolivé projevy Káji z HB, rovněž instruktora CK Povoda (jéžišikriste, to musí bejt spolek :-). Pak už bylo asi ráno, nebo co…

Druhý den dopoledne jsme vyjeli nad přehradu do Nového Targu. Já a Pafka jsme řídili a fakt jsme se těšili, že až převezem auta, vytelíme se někde na sluníčku, dáme dva, tři lahváčky, celej den proflákáme a až k večeru přijedou, v klidu je odvezem do kempu. Když jsme dopili druhé pivko, zničehožnic píše Bába, že zažili nějakou masakrózní plavanici a teď že jsou asi 4 kiláky od nás. Celkem v nás hrklo. Hned jsem mu psal zpátky, že máme trochu problém – ať to zdržujou, jak můžou. Hm… …takže přijeli asi za půl hodiny (to se hned poznaj kamarádi…). Nějakou chvilku jsme, pravda, ještě šmodrchali lodě a tak, ale stejně bych si na sebe asi nevsadil… Večer se zase semlel poměrně solidní mejdánek. Ten večer se v hospodě rozbila pípa, takže jsme museli sáhnout do vlastních zásob. Vzpomínám si, že jsme seděli na barelech před autama, my s Bábou hráli a pozorovali, jak dokola pořád putujou nějaký flašky. Když se nám z toho začala motat hlava, uložili jsme Karlose a šli spát. V noci začalo lejt. Karel nás urážel hrubými slovy a odmítal zalézt do auta, tak jsme ho jen přehodili plachtou od stanu a nechali ho jeho osudu.

Ráno už sice nelilo, ale počasí se moc vlídně netvářilo. I tak jsem se na vodu těšil, protože se měly jet Pieniny a ty já loni strávil v autě. Karlos s Bábou se zase těšili do Kroscienka na Tatru Mócnu. Cesta plynula při občasném hltu pivka příjemně. Kolem poledne jsme byli v Červeném Kláštore. Nebe se vyčistilo a krásně svítilo sluníčko. Úplná nádhera. Okolo parádní skály, voda jako kafíčko, romantika. Plynule jsme s Pafkou přešli z pivka na vínko. V bříšku se nám udělalo teplíčko a v hlavě se rozhostil klid a mír. Libovali jsme si, že s takovouhle nám Bába s Karlem nemůžou zas tak moc utéct. To jsme se ale pekelně spletli.

Po příjezdu do Kroscienka nás na břehu nikdo nevítal. Od opodál stojících dodávek se ozývalo bujaré hulákání. Mejdan byl v plném proudu. Kolem aut se různě roztroušeni váleli Karlos, Bába, Kája DJ, flašky od Tatry, flašky od zelený, panáky, zelí, utopenci a jeden instruktor od CK Honza. Už jsme si moc nepopovídali. Dál to radši nebudu popisovat, protože by se slabším náturám mohlo udělat nevolno. (Na požádání ale mohu předvést celkem obsáhlý filmový materiál, který se nám onoho večera podařil natočit)

Ráno bylo bez mráčku a na plánu byl pěší výšlap. S Karlosem jsme se dohodli, že zůstanem v Kroscienku a protože jsme měli oba kajaky, že pocvičíme na místní slalomce. Přitočil se k nám DJ a pravil, že poveze jeho partě lodě do Kláštora, jestli nechcem jet s ním. Zopakování Pienin se nám celkem zamlouvalo. Bylo fakt nádherně. V Kláštoře jsme si dali pár piveček a dychtivě vyrazili za krásami přírody. Najednou se hrubě zatáhlo a začalo chlejstat. My ale nepropadli panice. Měli jsme v podpalubí kartónek kozlíků a těmi jsme chmury ze zkaženého počasí rychle zahnali. V povznesené náladě jsme se projeli téměř liduprázdnými Pieninami a hurá do Kroscienka. Protože se ten den už sluníčko neukázalo, poprchalo a byla zima, rozhodli jsme se, že si svaříme vínko. Měli jsme ho po autě poschovávanejch zhruba 30 litrů. Takže zatímco ostatní se krčili v altánku u ničemnýho čadivýho ohýnku a co chvíli somrovali na Pafkovi, aby jim ho šel znova rozfoukat, u nás v přístřešku mezi dodávkama bylo krásně suchoučko, teplíčko, voněla tam skořice a za chvíli jsme všichni pěkně blekotali. I Jirákovi 🙂

Z Kroscienka jsme s Pafkou převáželi auta. To mě ani moc nemrzelo, protože, co tak pamatuju, až taková sláva ten úsek není. Zato se končí v areálu slalomového kanálu v Zabrzezi, takže jsme se těšili, že si schrupnem a pak půjdem jezdit. Dojeli jsme do kempu, dali si po Tatřičce a usoudili, že je moc vošklivě a že radši počkáme na ostatní a půjdem až odpoledne. Z Kroscienka to sem není daleko, takže dorazili poměrně brzy. Vyrazili jsme se posilnit na benzínku. Po třetím pivku se už na kanál nikomu nechtělo. To jsem měl tušit. Rozlítil jsem se, všechny je sprdnul, sbalil Pafku a šli jsme na vodu. Počasí celkem na nic, ale jinak moc příjemný poježdění. K večeru se udělalo pěkně. Rozhodli jsme se, že posedíme venku pod korunami bříz a svaříme vínko. Bohužel část party se pod místním zatuchlým přístřeškem opět pokoušela z mokrého dřeva vydolovat nějakej ten oheň, takže naši poklidnou filosofickou debatu rušil smrad a chrchlání odvedle.

Ráno bylo jak malovaný. Malí slalomářci, kteří zde měli soustředění, od nějakých sedmi hodin supěli kolem kanálu a pak, asi aby nám zpestřili snídani, za zuřivého řevu trenérů celkem vydatně krysili. Sklouzli jsme si kanál (na konci čekal maník s kasírtaškou a docela Jitce pustil žilou) a vyrazili do Nového Sacze. Bylo krásně, jenom fučel protivnej studenej vítr. Před Saczem je hodně nepříjemnej jez plnej kamení a železa. Strávili jsme tam přenášením poměrně dost času. Jinak nás naprosto uchvátil charakter řeky. Na dohled od Sacze se koryto rozleje do velkých lagun a rybníků, ze kterých vždycky vede několik možných výjezdů, podle stavu vody buď sjízdných, nebo taky ne. V Saczi jsme navázali lodě a přesunuli se do kempu poblíž soutoku Dunajce a Popradu. Bylo tam liduprázdno, jenom v altánku měla grilovačku parta Poláků. Během odpoledne se poměrně slušně upravili a tak, když jsme večer s Bábou vytáhli kytary, že si zahrajem, vytasili se s flaškou vodky a začali nás nalejvat. Komplet všechny i s Jitkou. Pak nás učili nějakej polskej národní song a hrozně se divili, že to neznáme. Tušim, že o bylo něco o lese a nějakým psovi, ale nevim, ten večer se mi nějak motá.

Ráno měl Karlos oči jak angorák a tvrdil, že to je alergie. No – budiž. Nikomu se nám na vodu už moc nechtělo, tak to vyhráli Pafka s Bábou. Vyvezli jsme je nahoru na Poprad, zajeli si na oběd a pak se váleli a pospávali v kempu. Plavci se objevili k odpolednímu. Bába měl oči navrch hlavy a mlel cosi o čtyřkovým průseru, hrdinství, adrenalinu, házečkách a tak. Čert ví, co kde viděl, z nesouvislého blábolení jsme pochopili, že asi někam namotal loď a chvilku ji nemohl sundat z šutru…

No – a pak už jsme se jen pobalili, skočili do aut a vyrazili do Čech. Bába si asi pod dojmem ze svého plaveckého zážitku trochu pletl Té čtyřku s vlekem s okruhovým speciálem, ale kupodivu se nikomu nic nestalo a poměrně rozumně jsme dorazili do Brodu. Pak už jen noční rozloučení na benzínce a hurá do pelechu.