Vážení přátelé, dovolte mi začít trochou poezie:
Když Kamenice zeptá se,
cos skrze zimu dělal,
„eskymovat učil se“
by Slůňa odpovídal.
Schopnosti nám prověřila,
to jí nelze upřít,
krysu třikrát zkusil jsem si,
páč jsem nechtěl umřít.
A když bylo po setmění,
lahvinky jsme objali,
někteří z nás, že Karlosi,
na tébich se vychcali.
Řekl bych, že tato „báseň“ zhruba popisuje klíčové události celého víkendu. Když Prďoch onahdá uváděl, že pojedeme na Kamenici, napadaly nás slova jako „blázen, nesmysl,“ a další které zde nemohu publikovat :o) Nicméně když se víkend přiblížil, nikdo již nepochyboval, že po rozpádlování na Doubravce jsme připraveni pustit se do souboje s Kamenicí. Nutno podotknout, že někteří z nás už s touto říčkou měli před dvěma rokama tu čest a jediné co si z ní pamatujeme je bílá pěna.
Vyrazili jsme z Brodu Mirasovo Espíčkem, které vezlo Pafku, Móňu a Daníka a mojí Oktávkou, která byla povýšena na dekadentní vůz a posádku tvořila dvojice pijanů Slůňa a Karlos. Když jsme ve Vilémově dělali zastávku pro Beziho, Karlos se Sluníčkem už lehce blekotal a jejich pohyby pomalu pozbývaly hbitosti. Cesta utíkala celkem svižně a byl čas i na zastávky, přibližně v intervalech každých cca 20 km :o)
Když jsme dojeli na místo, čekalo nás vřelé přivítání od Honzíka a Denyho, kteří nám na celý víkend zajistili luxusní ubytování v penzionu blízko Rokytnice. Po vyložení věcí jsme se přesunuli do sklepa, který v sobě skrýval krásné občerstvovací zařízení. Zde jsme se za účasti ovsa a špiritusu pomalu přestali bát a poměrně brzo jsme se odvedli do postelí.
Zde stojí za zmínku noční dobrodružství jednoho z WorWaních. Nerad bych toho hocha jmenoval, protože by tak mohla utrpět jeho učitelská čest v České Bělé a proto ho budeme nazývat třeba pan“X“.
Představte si, že spíte uvnitř v místnosti a najednou vás probudí zvuk deště. Po chvilce se zaposloucháte a uvědomíte si, že to není déšť bušící na okení římsu, ale pan „X“, který stojí ve dveřích pokoje a močí na koberec hned vedle gauče. Neuvěřitelné. Pan „X“ opět posunul hranice svých možností.
Ráno nás čekalo brzké vstávání, protože už v 8:30 jsme chtěli být na vodě aby nás nesmetly rafty a další závodníci. Alkohol testr vylosoval nejstřízlivější řidiče a tak jsme mohli vyrazit. Cesta byla ráno klidná, protože většina z nás nenacházela slov a Slůňa nemohl z důvodů „přepálení začátku“ otevřít pusu :o)
Na startu nás čekal Prďoch, který měl na starost bezpečné provezení jedné části WorWaních (Slůňu, Karlose, Honzíka, Denyho). Zaslechl jsem několik instrukcí které se mi zaryly do paměti. Jedna z nich byla: „Zapoměňte na to, že neumíte eskymovat. Na Kamenici se neplave.“ (bullshit) A další: „Není tam moc peřejí, jen pár, takových kontinuálních.“ :o) Druhou skupinku (mě, Móňu, Daníka) si vzal na starost Bezi.
Skočili jsme na vodu, rozpádlovali kocovinku získanou předchozího dne a vrhli se do prvních peřejí, jménem „Držkovské schody“ označené. Všichni ustáli bez větších problémů a tak se pokračovalo dál. Následovala „prádelna“, která po nějaké chvíli volně přešla v „Navarovskou soutěsku“. Zde už to taková pohodička nebyla. Někteří část prozdvihali (Monča), jiní chvilku zdvihali a pak plavali (Sluníčko) a někteří se se zdviháním ani neobtěžovali a rovnou plavali (Bába). Nicméně přeživši byli všichni. V tuto chvíli se k nám přiblížil Prďoch a pravil: „No eskymovat jste Slůňu naučili skvěle, tak ho ještě naučte ten zbytek.“
Tobogán byl takovou třešínkou na dortu, kde si zaplaval i Honzík, Karlos si ho dal pozadu, Monča a Deny ho prozdvihali a já se znova katapultoval :o) Ještě bych zmínil naše gumové kamarády (Mirásek a Pafka), kteří na chvilku zastavili průtok tobogánu nastavíce mu napříč celou svou loď.
Do jezu, který značí blížící se konec putování po Kamenici, jsme naskákali a to bylo to místo, kde jsem si dal svou toho dne třetí krysu. Odpoledne nás čekal zasloužilý odpočinek, spánek, oves, jablka, švestky, … no prostě spousta ovoce.
V neděli jsme se rozhodli pro horní úsek Kamenice. Ze silnice se dala část prohlédnout a tam bylo zaseto semínko pro rozhodnutí nasednout až pod těžším místem. Pud sebezáchovy a lásky k životu se probudil ve mně a v Daníkovi. Ostatní se hrdě rozhodli pro celý úsek. Převlíkli jsme se do hydra, já s Dáňou jsme převezli auta a šli s házečkama odjistit nejtěžší místa. Po chvilce se u mě objevila první skupinka pádlerů – Bezi, Karlos, Móňa, kteří kolem mne prosvištěli s křečovitým výrazem ve tvářích. Za chvilku je následovala druhá skupinka (Jesus a Deny), bohužel o člověka lehčí, protože Slůňa se rozhodl u Daníkova stanoviště pro nevídanou figuru zakončenou luxusním katapultem. Loď se mu snažili odlovit naši gumáci a za projevenou odvahu byli odměněni parádním práskem :o)
O kousek níž už jsme se ke kamarádům přidali a užívali si zbylý úsek. Příroda si tam na nás připravila menší překvapení v podobě padlých stromů, kde jsme museli předvádět svá umění v bazéně osvojená a podeskymovávat. Pak už nic – vysvlíct, pro auta a honem domů.
Shrnu-li to, Kamenice nám umožnila ochutnat její krásy a určitě nás utvrdila v tom, že nás může ještě hooooodně naučit. Jo a taky chci vrátit peníze za eskymování v bazénu, protože mi to bylo úplně na h…. :o)
