Start naší velikonoční rakouské anabáze byl stanoven takto: pátek 22.4., 17.00, Dejvovic barák. Proto jsme se s Bábou, Karlosem a Sluncem sešli radši už v jednu, abychom nic neponechali náhodě a stačili všechno pořádně pošéfovat. Nákup byl především ve znamení pi(ti)va, protože o jídlo se postaral mistr řeznický, takže jsme v kufru vezli kýbl stejků a bednu plnou sklenic s gulášem.
Nákupní vozík plný piva v nejrůznějších podobách se nám pro naše auto zdál dostatečný, nicméně jsme ještě přibrzdili u Marušky asi pro hektolitr vína. Když se Bába s černou oktávkou vřítil na nádvoříčko u vinotéky, vítala nás Maruška slovy: „Vidíš, táto, já ti říkala, že to jede Rašilov!“ a začala šátrat pod pultem po dvoulitrovkách. Pak nás Saša odvezl k nám na Vlkovskou, načal si víno a čekali jsme na Pepina. V odpoledním parnu se nás zmocnila převeliká žízeň. V mírném časovém skluzu jsme konečně zamířili k Dejvovi. To už si někteří borci načínali sedmé pivo 🙂 Když jsme pak cestou stavěli v Humpolci, mysleli, že už jsme v Rakousku. Bohužel to nebyla pravda. Cestou se pak událo ještě mnoho, ale slíbili jsme si, že to nikdo nevynese. Slůňa to vydržel dokonce až do neděle…
…po mnoha strastech a dobrodružstvích jsme konečně dorazili do Kniewasu. Kemp už byl zavřenej, ale chlapík z nálevny nás nechal vyspat na plácku před hospodou. Plni dojmů z nebezpečné cesty, jsme ohřáli gulášek a pak se spokojeně zavrtali do pelíšků. Ráno jsme s hrůzou zjistili, že se někam ztratila větší část piva na další dva dny. Viník se našel brzy. Nemohl totiž vstát a slabě poskuhrávaje se povaloval v jeteli. Přáli jsme mu to. Došli jsme za kempařem a domluvili se s ním, kde nás nechá bydlet. Měl jenom jednu podmínku: nesmíme se vožrat a jezdit mu v kajaku po jezeře. Pivní démon zatím u aut pykal za svoji nestřídmost. Vzkřísili jsme ho a vyrazili na Teichl. Moc vody tam nebylo, ale krajina i počasí byly parádní. První myšák na sebe nedal dlouho čekat. Nedovedu si vysvětlit, jak se Dejvovi povedlo najít v Teichlu místo, kde bylo víc než 20 čísel hloubky. Mám dojem, že si tam tu krysí tůňku musel vykopat… Řeka teče většinou lesem mimo civilizaci. Cestou jsme propluli dvěma soutěskami a přenesli vysokej vakovej jez. Slibovaná WW2-3 to rozhodně nebyla, max. jednička, jedno místo byla možná dvojka – taková hezčí Doubrava s čistou vodou.
Dopluli jsme do kempu na soutoku, nažhavili gril a rozjeli gardenparty. Naše veselá společnost budila u kolemjdoucích rekreantů zaslouženou pozornost.Na silničce opodál pořád postávaly hloučky zevlounů, až jsme získali dojem, že kempař sedí za rohem v roští a prodává na nás vstupenky. Nevím v kolik jsme šli spát, pamatuju si, že jsme nakonec zůstali jen já, Karlos a Bába a Slunce nás s lahví Ballantýnky v rukou a andělským výrazem ve tváři lákalo na výlet do jiné dimenze…
Ráno bylo chladné a lehce zamračené. Kájův zachmuřený výraz nasvědčoval tomu, že v té jiné dimenzi nejspíš na 
skok byl. Pobalili jsme věci, nasedli do aut a vyrazili pokořit Steyr. Peřejka pod vodopádem vypadala slibně. Bohužel nebyla moc dlouhá, takže ji Karlos zkusil vylepšit parádní krysou. O kousek dál málem skóroval Dave Lumberjack, ale nakonec svými obřími pažemi přiměl řeku (teda vlastně balvan) k poslušnosti. To se úplně nepovedlo Michalovi, který bohužel takovou zvířecí sílu nemá, takže normálně vyplaval. Dál jsme pokračovali lehkou, víceméně jedničkovou vodou, k jezu. Přes korunu nic neteklo, do šupny jsme se dostávali rozjezdem a zhoupnutím (já se svojí muší váhou dokonce čtyřikrát). Přímo pod hrází jsme pak vysedli a líčili si svoje zážitky.Bohužel o tom nevěděl maník z budliny na jezu, kterej nám zřejmě chtěl umožnit důstojný odplutí a zničehonic nám přímo na hlavu pustil vodu. Ta se začala s hukotem valit přes korunu a my jen němě zírali. Ostrůvek, na kterém jsme měli vytahané lodě se ztratil. Než jsme to pochopili a zašprajdovali se, byla voda zase pryč a my se od jezu několik set metrů mlátili v šutrech.
Dál byla celkem příjemná, lehká voda, s jedním trojkovým místem – taková zubatá skalka v zúžený zatáčce. Většina to bez problému dala, Karlos a Dejf přenášeli a Michal pod tím plaval. Další kousek byl příjemně z kopečka, postupně stále mírnějšího, až jsme dopluli ke kamennému jezíku. Bylo pod ním krátké vývařiště. Pro pana X to znamenalo další přenášení. Pak už následovalo jen koryto pod mostem a za zatáčkou „Autobus“. Tam si Michal ještě jednou zaplaval. Zřejmě tušil, že už budem vystupovat. A taky že jo – za chvilku jsme byli v kempu. Řidiči převezli auta, my odšpuntovali petky s vínem a zahájili obvyklé přehazování peněz z hromádky na hromádku. Pak jsme navázali lodě a vyrazili do Čech. Vypadalo to, že budem doma docela brzo. Někteří plánovali na večer ještě poměrně dost složité činnosti. Bohužel několikahodinová soustavná konzumace vína během cesty domů měla nakonec ten výsledek, že nejtvrdší jádro naší veselé společnosti skončilo přes veškeré plány v knajpě, kde se buďto hrubě doožralo, nebo už jen apaticky zíralo do stolu 🙂 A tak skončila naše velkolepá cesta do Rakous. No a abych snad na nikoho nezapomněl – výletu se zúčastnily tyto kreatury:
kajaky: Aleš, Bába, Dáňa, Dejf, Karlos, Michal, Slunce
měchuřina: Jarda, Pavel
führeři: Čeledín, Pepin
