V ten samý víkend, co pan Bezi s bandou estrogenu splavoval Sázavu, jsem se s partou plzeňských alkoholiků a jedním šohajem ze Slovenska, jménem Palko, který trávil v čechách víkend v rámci programu „pomoc státům východní Evropy“, vydal na sjezd další z našich krásných řek – Vltavy. Tuto řeku jsme už sjížděli několikrát – vždy však na otevřených lodích. Byl jsem toho nározu, že tuto řeku znám a tudíž jsem necítil před vyplutím žádný stres. A to byla chyba….
Se všemi nástrahami, číhajícími v každém kiosku a dále na raftech, k jejichž označení bych použil opět slovo kiosek, bych pro tuto řeku zavedl zcela nové označení obtížnosti pro ubohého kajakáře. Něco jako BW (rozumněj „blackout water“ = voda plná výpadků) alespoň stupně 3.
Rád bych zde popsal celé tři dny strávené na řece, ale okolnosti mi to nedovolí. Ptal jsem se ostatních a žádal je o pomoc, ale ačkoliv na tom byli o poznání líp než já, odmítli mi doplnit chybějící informace. Patrně ze závisti.
Začali jsme jak jinak než ve Vyšáku. Večerní přípravy před ranním vyplutím jsme se zhostili s nasazením nám vlastním. Jeden hodný kamarád z naší party dokonce přivedl našemu Palkovi krajanku – prý aby se cítil jako doma a využil všech služeb, které jeho program nabízel. Bohužel než se Palo rozhoupal, hodný kamarád využil temných křídel noci a připravil chudáka holku o národní čistotu a možná i hrdost. Ráno jsme se probudili a po převozu aut (převáželi jsme s Palkem a opicema) jsme vyrazili na vodu.
A tady to všechno začalo. Hrdý na to, že umím eskymáka na klidné vodě, jsem se nenechal od ostatních lodí moc hecovat a předvedl jsem jich hned několik. Odměnou mi byla řada doušků kvalitních lihovin od kolemstojících raftů. Výsledek byl takový, že se ve mně chvilku ozýval jakýsi ponižující pocit, že jsem cvičená opička předvádějící kejkle za odměnu, ale za několik kilometrů a dalších asi 15 eskymáků jsem se prodával už i sám.
Při zastávce ve třetím kiosku si mě dokonce předplatili a pak už nevim… Ráno mi tvrdili, že jsem byl moc roztomilý – snažil jsem se pádlovat, dělal jsem eskymáky a každému vysvětloval, že jsem „semínko od lodi, tak ať si mě vážej a pořádně mě zalejvaj“.
Druhý den začal podobnou procedurou, jako ten předchozí. Posnídali jsme Ibalginy, já si dal ještě na chuť Endiaron a jali jsme se převézt auta. A pak zase na vodu. Náš cíl byl Český Krumlov, kde zrovna probíhaly jakési středověké slavnosti. Moc jsem se na ně těšil. Další den ráno jsem litoval, že někdo z nás neměl foťák, abych měl alespoň nějaké vzpomínky. Celý den utekl velmi rychle. Vzpomínám si, že chvilku i pršelo. V Krumlově v kempu mi nějaká vodačka přišla vrátit mou vodáckou bundu (???) a s lahví čiré tekutiny v ruce mi vyjadřovala své díky. Pak jsme vyrazili do vsi. Na místě jsme zjistili, že se platí vstupné – 150 za hlavu. Neplatí prý pouze ti, kteří jsou dobově oblečeni. Z naši bandy jsme nakonec zbyli jenom 4, kteří se chtěli dostat dovnitř. Když jsem se uviděl ve výloze obchodu, neodolal jsem pokušení, půjčil jsem si od jednoho kamaráda plstěný klobouk a po lehkém posilnění pěnivým mokem jsem se snažil projít v převlečení za žebráka. Bohužel mě prozradily manžestrové kalhoty, u kterých na dvou místech opadla špína a prosvítala látka. Nakonec jsme je přesvědčili o našem studentském původu a dostali se dovnitř na studentské lupeny. Tam jsme si našli hezkou knajpu, zaposlouchali se do středověké hudby plynoucí z podia a dali si po kalíšku. Pak už zase nevim. Ohňostroj byl prý velkolepý a byl jsem z něj dojatý. Ale věřte ožralému slovákovi :o)
Třetí den byl kopií těch předchozích. Ráno Ibalgin, Endiaron, přidali jsme k tomu ještě něco na žaludek a převezli auta. Cílová zastávka byla Zlatá Koruna. Jediný rozdíl od těch dvou předešlých dní tkvěl v tom, že jsem byl zhoštěn úkolu odvézt všechny ve zdraví do Plzně a tudíž mi byly ten den zapovězeny jakékoliv tekutiny obsahující alkohol. Abych byl upřímný, možná mi to ani nevadilo. Využil jsem krásného počasí k předvádění svých již nacvičených kejklí a bavil tím kolemploucí. Odměnou mi byl dívčí kurz pedagožek z Pardubic, kterýžto mě adoptoval za svého a násilím mě nutil zbavit se své plzeňské flotily, která, posilněna zbytky zásob, pokřikovala neslušné výrazy. Nechápu, jak může někdo na vodě tak chlastat. Je to nezodpovědné a chvílemi až ponižující.
Do Zlaté Koruny jsme dorazili kolem šesté večerní. Bývalí kamarádi :o) odevzdali půjčené lodě, rozloučili jsme se s Palkem, naskákali do aut a se slzami v očích se snažili vzpomenout, kde to vlastně jsme a co jsme to předchozí tři dny vlastně dělali.
