Díky mojí „genialitě“ a taky kvůli tomu, že jsem na worwaní stránky nenapsala zatím ani čárku, dostala jsem rozkazem to napravit (od Beziho a Dáňy). Jako pracující student a trénující kajakář mám problém si najít chvilku mezi zkouškami, eskymováním a čepováním ovsa na to, abych načmárala článek. Proto budu muset s lítostí obětovat dvě přednášky filozofie. A fakt mě to mrzí:o))
Vypadá to dost šíleně, ale opravdu jsme se rozhodli tahat celou zimu kajaky namísto zaneřáděných českých vod do krytého bazénu. Prvním krokem k tomu, aby nás do bazénu pustili, byly psí oči asi někde u vedení, druhým potom důkladná hygiena. Teda my jsme se pro sychr raději umyli už doma, ale žádný z nás asi nemá dost velkou vanu ještě pro kajak. Dostali jsme do jedné ruky hadici a do druhé dezinfekci a s vervou se do toho pustili. Jaké pak to bylo překvapení, když se na hladině bazénu postupně začali objevovat USO (unidentifiable swiming objects). Slůňa se aktivně snažil zachránit situaci. Začal nenápadně klacky a lupeny z vody lovit a plavčíkem nezpozorován je nacpal někomu do ručníku. Plavčíka naštěstí Slůňa nezaujal natolik jako eskymování. Než jsem se nadála, seděl v Beziho lodi a o cosi se pokoušel. Když jsem se otočila, viděla jsem už jen dno Beziho lodi a rozvířenou vodu okolo. Všichni jsme napjatě čekali co bude. Po chvíli jsme začali polemizovat o tom, jestli mu někdo stihl vysvětlit, jak se krysí. Ačkoli jsme se shodli na tom, že ne, nikdo nestresoval. Naštěstí pro nás se sípající plavčík vynořil vedle lodi a pro jistotu ji vrátil.
Teď něco k výcviku kajakářských lam (já, Slůňa a později Pavla a ředitel zeměkoule). Slůňa byl v pohodě. Ten zvedal už před tím na řece. Se mnou to ale bylo horší. Na řece jsem úspěšně krysila a na bazéně to nebylo o moc lepší. V praxi to vypadalo asi tak. Slůňu všichni chválili a v mém případě si museli v duchu myslet, co to je za blbce, že už dávno není schopná srovnat si pádlo. Bezi se ujal role trenéra, ale brzy toho zajisté litoval. Snažil se mi vysvětlit, že eskymování vůbec není o síle v pažích, ale o síle ducha. Přišlo mi to jako pěkná blbost, když mě po každém bazéně bolely všechny svaly a i ty, o kterých nevím, že mám. Takže zatímco všichni trénovali nějaký rodeový figury, já se plácala u kraje bazénu a škubala boky. Když se přidala Pavla v Pafkou, tak jsem sice už nebyla jediná kdo nezvedá, ale morál mi to rozhodně nezvedlo. Nezabraly ani rady Honzíka a Aničky. Pak jsem si všimla, že Karlos při eskymování nemá pádlo přesně podél lodi, ale že si ho opírá o bok. Takže když se Bezi vytočil natolik, že mě nechal, ať si dělám co chci, tak jsem to zkusila. Poprvé jsem zvedla do půlky. Kyslíku ale bylo dost, tak jsem to zkusila podruhé. A pak to vyšlo. Za mnou se ozval Beziho radostný pokřik. Asi měl radost, že ode mě bude mít na chvilku pokoj. Od té doby zvedáme všichni, takže už nejsme žádný kajakářský lamy.
Když už bylo natrénováno, bylo potřeba vymyslet něco, abychom si to co nejvíce užili. Vyplodila jsem tedy geniální nápad. V dobré víře jsem koupila jednorázový foťák abychom si mohli udělat nějaké podvodovodní fotografie. Bohužel bylo moc málo světla na to, aby fotky k něčemu vypadali. Pafka mi na to řekl, že to byly zbytečně vyhozený peníze. Já si to nemyslím, protože jsme se u toho dost dobře bavili. Nejdřív bylo nutné přijít na to, jak se ta věc vlastně používá, protože výrobci nějak zapomněli přibalit návod. Druhým problémem bylo, jak udržet fotografa pod vodou dostatečně dlouho. Kámen přivázaný k noze byl zavržen, tak jsme se dohodli, že jeden bude fotit a druhý ho pod tu vodu přitlačí. Role fotografa se ujal jako vždy Dáňa. Klárka mu skočila za krk a všichni pod vodou pózovali co to šlo. Potom jsem začala fotit já. Bezi mě se škodolibým úsměvem topil. Skoro jsem se bála, že za to, jak se se mnou mořil, mě tam nechá vydusit pořádně dlouho. Nakonec mu asi došlo, že by se pak musel potopit aspoň pro ten foťák, tak mě nechal vyplavat. Když jsem fotky nechala vyvolat, tak jsem zjistila, že bude asi lepší, když nás přijde nafotit někdo s digitálním foťákem. Proto za všechny děkuju Vitoušovejm, že se nebáli a do té změti pádel se vrhli na nafotili nějaký fotečky.
Když jsme u toho děkování, tak si myslím, že je na místě poděkovat taky zaměstnancům a vedení krytého bazénu Kotlina za to, že nás do bazénu vůbec pustili a umožnili nám tak připravovat se na krysí sezónu. Za sebe taky všem, co se se mnou mořili, když se mě snažili něco naučit. A taky těm, co vždycky přivezli kajaky. Karlosovi za to, že jsme u něj mohli uskladnit lodě. A taky mamince, tatínkovi, paní učitelce, všem mým známým ….. a to by asi stačilo.
Tak teď už je čas vyzkoušet naše nově nabyté dovednosti někde na pořádný vodě. Uvidíme jestli nám to půjde stejně dobře na WW jako na bazéně.
Krysám v roce 2008 zdar!!!!
Výčet zranění při zimní přípravě (většinou mnou zapříčiněných):
Bába – dostal ode mě pádlem do hlavy
Dáňa – praštil se do hlavy o moje pádlo
Karlos – praštil se vlastním pádlem do hlavy
Já – praštila jsem se do hlavy o vlastní loď
Bezi – vyškubal si z hlavy asi 5O% vlasů
Slůňa – hlavou mu blesklo, jestli jsem vůbec normální, když jsem ho přejela svojí lodí
Pavla – spadla jí na hlavu bouda pro telata, proto jednou neeskymovala (a za to fakt nemůžu)
Pavka – toho čeká rána do hlavy, jestli ještě chvilku bude prudit kvůli mým plavkám
