Je půlka března, a přestože bílou barvu jsme v přírodě letos neviděli (teda snad kromě Karlose, kterej občas vídá bílý myšky :o) ) a já se chystám psát článek, o tom jak jsme zahájili letošní vodáckou sezónu, tak venku leží deset čísel čerstvého sněhu. Když jsme po posledním bazénu 2. března s Bábou, Jezusem a Aničkou rozhodli, že Stvořidla mají krásnejch 22 kubánců a že u toho mi rozhodně nemůžeme chybět, řádila venku zrovna Ema. Ale co, nám přece trocha větru, kterej trhá pádlo z ruky, trocha deště co během půl hodiny naplní nepřikrytej kajak vodou a nepřílišné vedro, které způsobí drkotání zubů už při nakládání lodí vůbec nevadí. Chvilku to vypadalo, že nás pojede víc, ale Slůňa začal na poslední chvíli s rozzářeným obličejem a se smutkem v hlase tvrdit, že Terce je nějak špatně. Monika se toho chytla a byla strašně nevyspalá a určitě by se jí špatně udělalo a Karlos nehledal žádné výmluvy a na rovinu řekl, že nepojede, protože jemu špatně je.
Když jsem se oblékal na vlakové zastávce ve Smrčný začalo bejt špatně i mě. Už na břehu se dala tušit povedená akce. Když jsem přišel ze zastávky (ostatní se oblékali samozřejmě venku) Anička s Jezusem zrovna řešili, kdo z nich nechal dole v autě kolíček na nos, kterej maj údajně dohromady. Nechávalo mě to chladným do té doby než se Anička nenápadně zeptala: „Bezi nepučíš mi svůj?“ Asi to bylo tím sluníčkem, ale slyším se jak říkám: „No jasně.“ To se mi snad zdá, to musí bejt nějakej omyl a už jsem ho sundával z helmy. Anička se vůbec stala hlavní postavou téhle vody. Budem zastavovat ve vracákách a užijem si to, ujišťovali jsme se při opatrném sešoupnutí do kalné vody. Tohle jsme si všichni mysleli, než nám Anička v první peřeji dala všem na frak a s výrazem rychlostního kánoisty úspěšně minula všechny vracáky :o). Na nevinou Jezusovu otázku, proč někde nezastavila s kamennou tváří odvětila, že nebylo kde, protože s dvoumetrovou lodí se do osmi metrovýho vracáku nemůže přeci vejít. Pak další peřejky, několik průtrží mračen a fofrem do suchého oblečení. Po cestě zpátky jsme konstatovali že bejt o dalších 20 kubánců navíc, měli by Stvořidla parádní vodu.
Myslím, že to byla středa (už jsem rozmrzl, takže to musela bejt středa), když mi volá Bába. „Ahoj miláčku nepojedem v sobotu na vodu, Stvořidla pořád tečou.“. Tak v sobotu zase postáváme ve Smrčný. Tentokrát se já, Bába, Monika, Slůňa a Karlos neklepeme zimou, protože je pěkně a chvilkama svítí i sluníčko. Musíme převážet auta, takže po převlečení vysíláme zvolené zástupce Bábu a Slůňu na okružní jízdu Vysočinou. Než se vrátí popijeme něco slivovičky na zahřátí poklábosíme a dohodneme strategii jízdy :o) Hodinka utekla jako voda a už se soukáme do lodí. Podle webu teče 15 kubánců tak jsme zvědaví jestli to bude rozdíl proti minulému týdnu.
Už v první peřeji je ten rozdíl poznat. Voda je mnohem zajímavější dá se perfektně kličkovat mezi šutrama a je spousta pěknej vracáků. Tentokrát jedeme všichni poctivě a nikdo nešidí. Na řece snad nezůstal jedinej vracák, do kterýho bychom nezajeli. Slunce s Monikou si sice chvilkama jezdí po zádech, ale jinak všichni s přehledem kopírují každou blbost, kterou jako první jezdec vymyslím. Ve druhé peřeji je pěknej váleček co docela drží. No vlastně Karlose držel tak dlouho, až se rozhodl předvést prvního letošního bojového eskymáka WorWaních. O sto metrů níž vymejšlím přejezd proudu v docela rozbitým místě. Převádím jak na to a Slůňa, muž bez bázně a hany přesně kopíruje můj nájezd. Bohužel (možná bohudík) ho kopíruje s přesně opačným náklonem. Věren své pověsti silového jezdce drtí helmou kameny na dně, pádlem se snaží vytvořit nový zlom mezikontinentálních desek, ale všechno marné. Za chviličku už si plave jak by řekl klasik ani prsa ani znak. Rychlá záchrana a hurá první letošní WorWaní krysa je na světě.
A pak je konec. Teda vlastně měl bejt konec. Jsme v kempu, ale Bábovo auto nikde. Dojíždí Slůňa a říká: „Netrefil jsem cestu tak jsem zaparkoval o sto metrů níž. Znáš to ne? Sluneční zátoka“. Jo znám, je to tři kiláky po voleji :o)))). Tak si ještě dáme kondiční trénink při, kterém Bába vymyslí večerní posezení na Bačkově jako závěr perfektní vody. Musím říct, že těch 15 kubánců je pěkný svezení.
No nic koukám zase ven a pořád tam je sníh. Snad do neděle roztaje a my si užijem na Mastníku. Ještě bych dodal, že za těch 100 metrů x 30 bych Slůňovi udělil taky první nominaci na počin roku. Netrefit cestu na řece, kterou mám za barákem, by si určitě minimálně nominaci zasloužilo. Co vy na to?
