Sobota ráno. Jako obvykle jedu pro Káju, kterej je tak natěšenej, že už běhá kolem baráku s cigárkem v puse a snaží se dostat kajak z garáže. To je u něj poměrně dost neobvyklý, protože, v kteroukoli denní dobu mu jindy volám, vždycky prudí, že jsem ho vzbudil! Já už mám kajak na střeše, tak ještě nakládáme Kájův a pak taky kajak toho jelita, který si ho nechalo projet voknem od auta… Co mu to v servisu opravili, nechává loď u Karlose a my se pak s ní musíme peklovat, za což ho neskonale milujem :-(!
Dojíždíme k Bezimu, dáváme kafe a zjišťujem, že Mates, kterej se zmrzačil na kole a měl jet jako řidič, nejede. Zaplavuje mě vlna štěstí. Budu moct řídit svoje vlastní auto a nebudu vůbec muset pít!
Po chvíli přijíždí Bába a machruje na nás novou služební oktávkou. Pěkná… To bude super, až mu ji zase políbí špička od kajaku! Vážem lodě na moje auto a vyrážíme na Pařížov. Cestou potkáváme Prďocha a Bobbyho. V Pařížově je konec světa. Mraky lidí, lodí a aut. Když do toho ještě přijedou dva autobusy nějakýho pražskýho vodáckýho oddílu, je to fakt mazec. Proto já a Bobby, když máme odvézt auta do Ronova, vyjíždíme každej na jinou stranu a čekáme na sebe na opačných koncích Pařížova. Kupodivu jsme nakonec oba dojeli na stejný místo, akorát každej po jiný silnici…
Nakonec se ale šťastně dostáváme zpátky do Pařížova a konečně sedáme na vodu. Příjemný peřejky, krásná krajinka a super počasí. S „pálavou“ ideální řeka na rodinný výlet… V pohodičce a družném rozhovoru dojíždíme do Mladotic, kde čeká peřej Martin (pozn.: peřej Martin je dlouhá horkotěžko 30 metrů). Kouká z ní šutr. Když jsem si sjížděl Martina podruhé, tak jsem ho samozřejmě (blbec) trefil. Naštěstí nás alternativních frajerů, kteří sjíždějí peřeje elegantně hlavou dolů tam bylo víc, takže moje ubohoučká krysa rozhodně nebyla zlatým hřebem programu. Navíc byla hned vzápětí zastíněna záchrannou akcí dvou hromotluckých hasičů. Svalovci rvali na házečce ven z vody dědu, pod kterým se potopila rozeschlá laminátka tak vehementně, že ho div nepřetrhli. Asi po deseti minutách, kdy už stařík měřil snad o metr víc přišli na to, že měl kolem celý lodi šprajdu za kterou chudák drží někde pod kamenem…
Pak už čekal jen kousek cesty se dvěma jezy a parking na konci Ronova. Hoši si sedli k pivu a klobásce a já uháněl pro auto. Se slzou v oku jsem opět dojatě děkoval nebesům, že můžu řídit a nemusím do sebe ládovat to odporné kalorické svinstvo…