Milí kamarádi! Když jsme se vraceli do Čech, shodli jsme se na tom, že článek z poslední letošní vody napíšu já, páč si toho nejvíc pamatuju. No – docela dlouho jsem se odhodlával a říkal si: „To je nějaký divný, musím asi ještě všechny ty zážitky pořádně vstřebat!“ Ale nějak to nepřišlo. Naštěstí se ve chvílích vyjímečné duchapřítomnosti nafotilo pár fotek a natočilo nějaký video, takže se mi podařilo tak nějak zhruba poskládat, kde jsme vlastně byli a co jsme tam dělali. Tak tady to máte…
Vyrazili jsme kterýsi pátek (asi k večeru, protože do pěti bych měl učit) a mám dojem, že nás bylo akorát na dvě plný auta. V jednom musel bejt určitě Bába, protože to bylo jeho auto. Určitě tam byli taky Karel a Pafka. Vzpomínám si, že s náma jeli zpátky. Řidič byl Mišál – to si pamatuju, páč na ty jeho hrozný švestkový pseudopiva se totiž nedá zapomenout. Bylo tam i Slunce – to druhý auto bylo prej jeho (ale nevim, nevim – jeli jsme s tím takovou chvilku, že jsem si ho tak nějak ani pořádně neprohlíd). Posádku si ale si vybavuju poměrně přesně – Já, Míra, Jarda, Hanka a řidič Jiřík.
Jiřina po pár kilometrech voddělal brzdy, takže jsme skončili na benzínce kdesi u Třebíče (?) a čekali na náhradní vozidlo. To nám zařídil Jardovo brácha. Než přijel, rozpoutal se na benzíně celkem slušnej mejdan. V kameře jsem našel, že jsme si kopali hrncem na guláš a Slunce u toho hystericky křičelo…
Pak jsme naprogramovali navigace a konečně vyrazili. Po deseti kilometrech jsme neměli ani páru, kam zmizelo to druhý auto a do Palfau jsme nakonec dorazili po strastiplné cestě lemované vomítacími přestávkami v rozmezí asi čtvrt hodiny – akorát my odshora a kluci zdola. Matně si vzpomínám, že jsme leželi v kufru od oktávky a blekotali, Karel se válel v trávě, zelenej Slůňa spal přehozenej přes přední sedadlo a Jarda reagoval jen na světlo a to ještě až po chvíli. Ale nedochovaly se žádný věrohodný záznamy, takže se mi to možná jen zdálo…
Ráno nebylo až tak hrozný, jak jsme čekali (Jarda zvládal slabikovat, Slůňa byl jen šedej a Karlos chodil po dvou), takže jsme se sbalili a vyrazili do Wildalpenu. V řece bylo pramálo vody. Kájovi to bylo tak líto, že se do ní dokonce poblil, aby jí bylo víc… Nicméně jet se to dalo. V kameře jsem našel filmeček z prvního válce. Za tohohle stavu typickej šestkovej průser. Myslím, že naše figury tomu celkem odpovídaj. Nechápu, že jsme všichni dojeli až do Palfau.
První krysičku předvedl samozřejmě Míra hned v tom úvodním gigamegaválci, ale s nasazením vlastních životů jsme ho z toho běsu dostali. Mimochodem: Mírovo majstrštyk, kdy si pravačkou zacpe nos a levačkou, křečovitě držící pádlo, zběsile mlátí kolem sebe, a pak to ještě vydává za pokus o eskymáka, by zasloužil Oskara.
Další sérii krys předvedl Jarda, kterýho Pafka se slovy „Vem to za mě, dneska nějak nejsem ve formě“ nacpal, hyena jedna, ještě celýho zelenýho do kajaku, skočil do Baraky a odfrčel pryč. Bohužel po prvních dvou krysách se Jarda zakous, -a že to prostě dá, takže jsme každejch 200 metrů lovili buď jeho, nebo Míru 🙁 Jednu krysičku si dalo i Slunce, ale v tý, myslim asi sedmimetrový vlně, by krysil kdekdo. Určitě i Bezi…
Na dohled od Palfau ještě Míra předvedl sérii dvou nervydrásajících představení pro přihlížející rakouské raftaře. Jeho záchranu z toho příšernýho víru, kterej se tam zničehonic roztočil, málem zaplatili svými životy i tři cizí kajakáři… No, Salza byla ten víkend prostě nějak těžší, řekl bych asi tak pětka s pár šestkovejma práskama.
Když jsme se vydejchali z těch příšernejch nervů a záplavy adrenalinu, naskákali jsme do aut a vyrazili na Schwarzu. Cestou pršelo, takže to vypadalo, že nám říčka, která od čtvrtka stoupala, ještě trochu povyleze. Přejezd byl jen něco málo přes 100 kiláků. Parkovali jsme na tábořišti pro horolezce, který nám doporučil Jari (horolezci asi rádi přespávaj na hřbitově). Malej plácek u silnice, kde se mezi mrakem kamení krčilo pár větrem pobořenejch stanů. Noc byla mizerná. Začalo lejt a příšerně fučet. Navíc se ve čtyři ráno Pafka rozhodl celýmu kempu vyjádřit svoje pocity. Divim se, že ho horolezci něčím neztloukli, protože já k tomu neměl daleko…
Ta podivná řeka si navzdory všemu očekávání přes noc klesla a všichni začali prudit, že fučí, prší, že maj mokrý hydro a že nepojedou. V tu chvíli jsem měl Pafku na rozdíl od noci rád, protože jako jedinej chtěl se mnou jít do toho. Dohodli jsme se, že sklouznem jen nejzajímavější kousek – hádám to tak na sedm kiláků. Jeli jsme proti proudu, až jsme našli místo, kde se dalo pohodlně slézt s loďma k řece. Najednou se rozhodli i všichni ostatní kromě Karla, takže jsme se v dešti na silnici navlíkli do mokrejch hadrů, hupsli do lodí a jeli. V tu chvíli se rozsvítilo sluníčko a přestalo i fučet a my jeli naprosto nádhernou řeku, která jakoby tekla několikakilometrovou soutěskou vápencovejch skal. K dokonalosti jí chybělo už jen 15 čísel vody :-). I tak to bylo naprosto geniální, nenudil jsem se snad ani chviličku – v každý zatáčce zajímavá peřejka s poměrně velkým spádem, za ní chvilka klidu a další peřejka. Zhruba uprostřed soutěska „die Freiheit“ – kraťounká, ale celkem nečekaná. Stačil jsem na Míru, kterej jel za mnou, zařvat jen: „Ty vole, to bude asi vono!“, pár hupsanců, zatáčka a byl jsem dole. Míra se tak vyděsil, že vyjel s kajakem na břeh a v podstatě si to přenesl. Akorát z toho kajaku nestačil vylízt, tak nevim, jak to nazvat…
Jinak – a teď zcela objektivně – ten kousek, co jsme jeli bude za optimálního stavu vody tak WW2-3. Asi nemá smysl jezdit to nad tím a pod tím, protože tam bude obtížnost ještě nižší. Krajina naprosto nádherná.
Vylezli jsme v místě, kde se řeka rozlila do šířky – u silnice tam bylo takový parkovišťátko (z vody ale není vidět), navázali lodě a hurá domů. Do Čech to bylo kousek a doma jsme byli i poté, co jsme si ve Znojmě vařili na parkovišti guláš, někdy mezi pátou, šestou.
Tak, kamarádi – to je taková hrubá rekonstrukce – a jestli si někdo pamatujete ještě něco jiného, můžete samozřejmě doplnit chybějící momenty v komentářích 🙂
