Když jsem se před zhruba měsícem vracel z Povodího zájezdu na Salzu a Steyr, napadlo mě, že už to bude pomalu dva roky, kdy jsme během našeho prvního bujarého večírku v kempu na soutoku Steyru a Teichlu připadli na myšlenku vyvézt naše drahé ženy a přítelkyně na nenáročnou vodu do Rakous. S rukama ještě omrzlýma od ledové tříště, která tam onoho víkendu tekla v řekách místo vody a chodidly ožehlými od výfuku autobusu, u kterého jsme si rozehřívali nohy, abychom mohli zase chodit, jsem hned následujícího dne začal organizovat výpravu na horní Salzu a Teichl.
Nadchnout Dejva a Sluníčko bylo otázkou asi tří slov do telefonu. Klárka, Lea a Míra s Ditou se chytili taky dost rychle. Nejvíc práce dalo přesvědčování Šimonka, ale Sluníčko to zvládl s grácií sobě vlastní. A tak se v pátek 21.6. 2013 započala výprava nabitá od začátku až do konce nevšedními zážitky, překvapeními, dobrodružstvím a krásnou vodou.
Vyjeli jsme lehce před sedmou hodinou s tím, že bychom mohli být v Palfau kolem jedenácté. 8 lidí a 4 lodě se do dvou Roomsterů vešlo celkem snadno. Dejf nedal jinak, než že pojedu první. S navigací vybavenou nejnovějšími mapami jsem v tom neviděl problém. Po zkušenostech z minulého výletu, kdy jsem do Palfau dojel stezkami pro krávy a veprostřed temných hvozdů a horských luk s klením odháněl z cesty zajíce, sovy, kance a jednou dokonce i laň, jsem vyměnil toho pomatence Lišku za celkem solidně vypadajícího ostravského horníka a pro jistotu si navíc i vypsal jména některých obcí, přes které jsme měli jet. To aby mě navigace jen tak neoblafla. Kdesi poblíž Trocnova nám ale už začínalo být trochu divné, proč Ostravak tak vytrvale ignoruje odbočky na Halámky a Zwettl. No – byl v tom, chudák, nevinně. Když jsme vyráželi a Dejf už strašně nutně musel jet, vrazil jsem Klárce papír se souřadnicema, ať je zadá ona. Jenomže ten papír byl z peněženky nadvakrát přeloženej a jí nedošlo, že tam mám napsaný veškerý nástupy, výstupy, spaní a ještě další dvě řeky do rezervy, kdyby něco nešlo jet. Takže naťukala to jediný, co tam viděla a my vesele frčeli na nástup spodku Steyru pod hrází přehrady Steyrdurchbruch. Bylo to docela vtipný až na to, že nám dojezd v tu chvíli skočil z příjemných 140 kilometrů na skoro 190.
Pak už se naštěstí nic až tak dramatického nedělo. V modrém roomsteru se rozjela celkem zajímavá pařbička a při poslední čůrpauze už všichni docela slušně šišlali. V černém roomsteru mezitím probíhala vášnivá diskuze mezi Šimonkem a zbytkem posádky o tom, jestli je lepší pokračovat ještě osmdesát kilometrů do kempu, nebo se vracet těch 230 domů. Skončilo to až usnutím hlavního oponenta a následnou lehkou oslavou totálně vyčerpané protistrany. V Palfau jsme pak ve strachu z asi deseti kapek, které odkudsi přilétly, postavili stany a šli spát. Déšť se ale jaksi nekonal.
Ráno bylo docela pozitivní. Teda – kdybych nebyl línej si v noci nafouknout karimatku. Kdybych mohl otáčet hlavou, obdivoval bych, jak se přes vrcholky stromů na okolních Alpách a skrz poslední chuchvalce mraků prodírají první nesmělé paprsky slunce. Takhle jsem jen zhruba od 05:45 koumal, jak se zmotat, aby mě nebolelo to, či zase ono. Naštěstí asi po třičtvrtihodině vylezl i Dejf a navzájem jsme si přáli dobrého jitra tak hlučně, že se nám podařilo vzbudit i všechny ostatní. No – ono to zas tak moc nevadilo – zbořili jsme stany, něco skousli a lehce po osmé, dřív, než se kempař probudil, už po nás nebylo ani vidu ani slechu.
Na sobotu jsem naplánoval Klausschlucht, jeden z horních úseků Salzy – asi 12 kilometrů WW1-2. Z Palfau je to na nástup ještě asi 50 kilometrů, takže jsme se na vodu kvůli přejezdu a převozu aut dostali někdy kolem půl jedenácté. Vody nebylo extra moc, ale nebyla to ani šutrovačka. Na rozjetí a aby se holky nebály tak právě akorát. Soutěska byla naprosto dokonalá, počasí úžasný a navíc na řece nebyla ani noha. Na závěr jsme si přepádlovali malinkou romantickou přehrádku, na parkovišti ohřáli guláš a kolem druhé vyrazili na asi 100 kilometrů vzdálený Teichl.
Jak jsme se blížili ke Kniewasu, začalo se poměrně dost rychle kazit počasí.Když jsme přejížděli sedlo Hengstpass, začalo lejt tak brutálně, že jsme radši unuli ze silnice a zastavili u nějaký stodoly, protože nebylo skoro vidět. Po nějaký chvíli se začaly ozývat hrozný rány a kolem začaly lítat kusy ledu. V životě jsem neviděl kroupy velký jak holubí vejce a doufám, že už je zas jen tak neuvidím. Zajeli jsme pod stromy, ale moc to nepomáhalo. Hodili jsme si se Slůňou na hlavy helmy a natáhli přes auto celty. V tu ránu jsme byli mokrý na kůži. Pak už jsme jen bezmocně seděli, poslouchali ty strašný pecky do střechy, modlili se, aby nám to Roomstera úplně nerozsekalo a litovali Dejvovce a jejich ještě ani pořádně nezajetou funglovku. Po nějaký době (zdálo se to jak věčnost, ale asi to bylo jen pár minut) se krupobití změnilo v déšť a my mohli konečně z toho šílenýho místa vypadnout.
Pršet přestalo přesně ve chvíli, kdy jsme dorazili do kempu. Nervózně jsme prohlíželi auta a kupodivu na nich ten masakr žádné větší stopy nezanechal.Postavili jsme stany a to už skrz odcházející mraky vykukovalo sluníčko a pěkně hřálo. Zajeli jsme se podívat na vodopád Stromboding na nástupu Steyru a pak spustili grilovačku. Tady bych chtěl upozornit, že už dávno nejsme ta tlupa bohapustých alkoholiků, za kterou jsme občas mylně označováni. Naše večírky se poslední dobou nesou v poklidném intelektuálním duchu a ve znamení společné tvůrčí práce na poznenáhlu se rozrůstajícím literárně-dramatickém díle. A protože lví podíl na této náhlé přeměně zpustlé WorWaní tlupy ve skupinu jemných a citlivých intelektuálů má dozajista militantní hošík, jako ochutnávku z připravované WorWaní literární prvotiny přikládám dílko věnované právě jemu.
Díky, Michale!
Mexický masakr motorovou mačetou
Mrzký mamlas Militant mlsá maso. Mňam. Mouchy mlaskají mezi mršinami masakrovanými militantním maniakem. Masíruje mouchy mačetou. Masařky mrkají mulvami. Masox! „Miluju mrzačení much, mrouskání maček, morbidní mordy,“ mrmlá maniakální Militant.
Moralista Míra mluví: „Militante, mysli! Mouchy mají mozek. Musíš mouchy milovat!“
Míra má mocný modifikátor. Míří militantnímu mutantovi mezi močové měchýře. Militant mumlá modlitbičku. Marně. „Mlč, mizero!“ Mírův modifikátor morfuje Militanta. Máme militantní masařku!
Má mužný Míra mimo modifikátoru mlýnek? Má! Míra mele maso. Má morbidní marketingové myšlenky…
Místní mekáč má mega menu. Miliardy masožroutů milují Militant-burger. Machr Míra milionářem. Má mnoho mercedesů, motorek, mladých milenek, muzeum.
Moderní motto: Milujeme Michala!
Bonus:
Blbec Bába burcuje Bohdana. Bohdan bije Bábu basou. Bába brečí. Bééé!“ Blažek blije Božkov. Beránek bezbolestně bourá býka. Borec. Bezva bašta… Bezi brzy bude. Bože! Broďáci!
Dovětek:
Dejf dělá dřevo. Dita dráždí Dejva dlouhým dřevěným dudlíkem. „Drž!“ Dost dobrý! Dejvova drancovaná dutina dodělává. „Dost,“ drmolí Dejf. „Dostaneš do držky,“ diktuje Dita. „Děkuji, domino Dito.“
Drama dospělo do drastického konce: Kája konečně kaká. Koulí kulvy. Klárka křičí: „Karle, kalup, konej!“ Klozet kvílí. Křřřřuuup!!! Kardinální kláda. Kila kalů. Katastrofa. Konec Kájových kalhot, kapesního kulečníku, kudrnaté kštice.
Poetický workshop nad sklenkou vína a trochou té zeleně předčasně ukončila až náhle se spustivší bouřka. Uléhali jsme za vytrvalého a docela vydatného deště s tím, že jestli takhle bude i ráno, na vodu nepojedem…
Přestože jsem si tentokrát karimatku nafoukl, vzbudil jsem se ještě dřív než včera. Nad kopci se trhaly poslední zbytky mraků a za protější Alpou vyčuhovalo slunce. Na soutoku se v mlze pohupovaly lodičky rybářů a z jezera Elizabethsee, které je součástí kempu, stoupala pára. Nádhera.
Od včerejška, kdy nás déšť vyhnal od grilu, nám zbyla polovina stejků.Sluníčko je schovalo před zlotřilým a loupeživým raťafákem vedle nás sídlících hradeckých kajakářů na střechu mého auta. Vynikající nápad. Jak do toho celou noc pral déšť, navoskovala ta mastnota celej zadek Roomstra a spodní půlku Sluníčkový rakve 🙂 Rozpálili jsme uhlí, přičemž vrzavá pumpa, kterou jsem přikrmoval plamen, vzburcovala celou přilehlou část kempu. Míra se vytasil se svým zbrusu novým dělátorem z Lidlu, geniálním červeným fénem na foukání lodí. Tím rozžhavil uhlí i gril natolik, že stejky byly sice natošup, ale gril – poté, co jsme ho nechali za plotem vychladnout, nejspíš vlivem použitých kosmických technologií prostě bouchl.
Na vodu jsme nasedali pod mostem u Lengau něco lehce před jedenáctou. Teichl byl po nočním dešti malinko do hněda, měl docela dost vody a parádně mazal z kopce. Vůbec to nebyla ta řeka, kterou jsme jeli přede dvěma roky. Úplně nás to nadchlo. Nádherný počasí a 14 kilometrů krásný čistý dvojkový vody. Kdybychom nespěchali domů, vůbec bych neměl problém jet to ten den ještě jednou. Dvakrát jsme přenášeli – poprvé někde zhruba ve třetině cesty, kde byl uprostřed řeky ostrůvek a obě dvě ramena byla zanešená stromy – a podruhé velikánskej jez s elektrárničkou, jedinej, kterej na Teichlu je. Proti včerejší Salze, která byla zajímavá hlavně neuvěřitelnou krajinou, už tohle opravdu byla voda, občas jsme museli řešit, občas jsme museli i vylejvat. Jenom Míra v černých brýlích dával na Riu všechno s lehce znechuceným výrazem rutinéra 🙂
No – a najednou jsme byli na soutoku, trochu se museli poprat se Steyrem, kterej měl mrak vody a moc nás nechtěl pustit ke břehu – a pak už jen balení a tentokrát konečně bezproblémová cesta domů. Kamarádi, bylo to super a doufám, že podobný výlet brzy zopakujem.
