Tak jo, otvírám si další Tatru mócnu, kterou mi kluci přivezli z Polska a v tomto týdnu už podruhé sedám k sepsání článku z našeho putování po Hronu. Snad budu úspěšnější než včera. To jsem si dal dvě a nevím proč, ale vůbec jsem se na to nemohl soustředit 🙂
Vyrazili jsme v sobotu 14.7. poměrně brzo dopoledne s tím, že jako jediní nemáme slovenskou dálniční známku, takže si něco najedem, abychom ostatní stihli v Nemecké dřív, než budou totálně na kopr. Posádku našeho vozu jsem tvořil já, Klárka, Slůňa, Šimon a Jéňa. Cesta nám ubíhala poměrně rychle, bo Pavel Liškůj byl tentokrát celkem rozumnej a ani na nás nevytahoval blátivý polní cesty, jak má normálně ve zvyku. Takže – když jsme přijeli do Nemecké a rozhlíželi se po Bábovi lezoucím po čtyřech okolo hospody, zjistili jsme, že tady ještě nikdo není.
U stolečku způsobně seděli akorát Marky, Juro a Čobolka. Teprv asi po hodince se začali postupně trousit ostatní – a nakonec i ten Bába s Karlosem legračně povlávajícím z okýnka.Ten večer byl na programu seznamovací večírek. Vytahali jsme ná
stroje a dali se do hraní. Troufnu si tvrdit, že nám to asi šlo, páč se kolem nás nakupilo mraky lidí. Nejvtipnější postavičkou večera byla neodbytná Terezka z Teplic, která nám nejdřív procítěně hýkala hrdelními zvuky do našeho libozvučného vícehlasu – a poté, co ji Bába nevybíravými slovy vykázal, se – na opilce neobvykle hbitě – vyšplhala na střešní konstrukci místního přístřešku, kde se přímo nad našimi hlavami ležérně zavěsila na trámek a odmítala slézt. Od toho okamžiku už se nám tak dobře nehrálo, bo jsme co chvíli nervózně pokukovali vzhůru, neletí-li nám za krk Terezka, nebo tak něco, jak to občas z opilců lítá.
Protože celou noc lilo jak z konve a Hron pěkně nastoupal, domluvili jsme se s Gogem, správcem kempu a šéfem místní Dronťárny, že nám hodí lodě do Brezna. Slíbil nám, že naloží i naše vlastní lodě – a pak jsme zažívali chvíle hrůzy, když místo pěti vytáhl v Brezně z auta jen dvě. Nakonec se ale našlo všechno, jen Míra měl u pálavy díru v zadní palubě a do přední si musel udělat kolíček z kusu větve. Ještě že má s těma větvema tak bohatý zkušenosti. Vůbec bych se nebál přestat už konečně s tím trapným „Pražákem“ a začít s něčím vhodnějším. Napadá mě třeba MacGyver, nebo tak něco :-)Teklo to fakt pěkně, dokonce byly i dvě krysičky. Jen to blbý nebe pořád tmavlo a tmavlo. Když jsme projeli fabrikou v Podbrezové, už začínalo poprchávat. Část party pokračovala dál na Nemeckou, část se ubytovala v motorestu, kde měli dobrý pivo, výborně vařili a obsluha byla rychlá a příjemná. Jak jsme pozdějc zjistili, tohle na Slovensku není zas až tak úplně běžný. V neustávajícím dešti jsme pak dopádlovali do Nemecké. T
am samozřejmě pršet přestalo a dokonce se ukázalo i sluníčko. Bohužel Pafkova (nebo vlastně Mirasova) loď takovou náhlou změnu počasí nějak neustála a přebytek vzduchu elegantně řešila zhruba metrovou dírou ve válci.Ráno se nebe tvářilo, jako, že bude celkem i hezky. Převezli jsme auta do Šalkové, našli pod hrází hezkej plácek, zaparkovali u něj a mazali zpátky do Nemecké. Vody bylo dost, počasí vypadalo rozumně a tak jsme po asi hodinové zastávce na Mlynčoku celkem brzo dorazili na tábořiště. Přímo pod našima autama si postavil ležení povodí zájezd. To nás, vzhledem k tomu, že v Šalkové nebyla jinak ani noha, celkem namíchlo. Za Bábova vykřikování výrazů, které se stydím publikovat, jsme teda přeparkovali auta a začali spřádat plány. No, plán A moc nevyšel. Večer jsme si vydatně zahráli a zahulákali asi metr za jejich stanama – a druhej den mi pak nějaká paní dojatě a skoro se slzou v oku děkovala, že už dlouho nic tak pěknýho neslyšela…
To plán B vyšel o dost líp. Ráno jsme totiž přejeli na Rybárik a po domluvě s holčinou v kiosku postavili na nejhezčím místě kempu asi deset stanů. Mimochodem – jenom Vaškův stan sám zabral skoro čtvrtinu tý loučky. Večer nás pak těšil pohled na to, jak vylézají zklamaně z vody u našich již postavených příbytků a stěhujou se potupně k záchodům :-)V místním přístřešku jsme si pak výborně zahráli, dokonce se přidal i majitel kempu na djembe. Pod vlivem humpolecké dvanáctky jsme té noci zjistili, že k povodím instruktorům vlastně nechováme žádnou nenávist, takže jsme jim hned ráno vysvětlili plán C: Protože jsem měl z minulého týdne telefonní číslo na kempaře v Trnavé Hoře – a protože místní „kempík“ je fakt mikro, nelenil jsem a zamluvil ho už v pondělí celej pro nás. Kluci z toho vypadali trochu vyplašeně a musím říct, že ani já jsem na sebe nebyl zrovna dvakrát pyšnej. Ono tam totiž není moc kde jinde spát. V Hronské Dúbravě není lautr nic a na Šášov už Povoda nesmí právě kvůli mně a Tomášovi (nakonec prej spali v tej Dúbravě).
Ten den byl celej takovej nějakej roztahanej. Večer, až na pár výjimek, šli všichni hrozně brzo spát – dokonce i pan Bábe trochu slevil ze svého již několikadenního nepřetržitého alkoholového maratonu.Ráno bylo nádherně. Převezli jsme auta na Revište a protože tam vedla krásná silnice, byli jsme dost brzo zpátky. Čekal nás nejdelší úsek, asi 27 kiláků, ale počasí nám přálo a cesta hezky odsejpala. Ve Žiaru jsme naposledy zahlédli Povoďáky a od té chvíle jsme je už neviděli. Pomalinku jsme začínali dojíždět party, které nejely jako my z Brezna, ale odjížděly z Nemecké už v neděli.
Posledních pět kiláků nás pak honila opravdu impozantně vypadající bouřka, ale nakonec z ní kromě trochy rámusu zas tak moc nebylo. Jen kupa větví na Bábově autě, který stálo pod největším stromem v kempu.
Navečer jsme seděli v hospě a vypadalo to, že půjdem brzo spát. Kupodivu se z toho vyklubal největší mejdan zájezdu, kterej skončil až někde kolem druhé ráno tím, že se u nás zjevil chlapík s flaškou metaxy a během chvíle totálně zbořil celou kapelu.
To jsme ještě netušili, že to byl vlastně večírek na rozloučenou, protože když jsme dalšího dne odpoledne dojeli do Novej Baně, zjistilo se, že tam vlastně nikdo nechce spát. Tak jsme se všichni sbalili a vyrazili domů 🙂
