Kamarádi, tentokrát zasedám k sesmolení článku z našeho každoročního vodáckého výletu radši hned po návratu. O víkendu jsme totiž zkoušeli dohledat povídání z jarní vody proběhnuvší nějaké 3 roky zpátky – a zjistili jsme, že jsem to nejspíš tak dlouho odkládal, až jsem to vůbec nenapsal. A to by tentokrát byla opravdu škoda.
Datum odjezdu letos připadl na úterý 7.5. večer, takže nám nadcházející státní svátek, 2 dny dovolené a víkend slibovaly celých 5 dní pádlování. To už jsme si mohli dovolit poohlédnout se i po nějaké vzdálenější destinaci. Původní plán počítal s Tyrolskem, protože před lety nás naprosto nadchla řeka Lech, na které se dá strávit i víc dní. Cestu tam i zpátky jsme si chtěli rozdělit splutím nějaké sympatické – a ideálně – pro nás dosud neznámé řeky po trase.
Necelý týden před odjezdem ale začaly předpovědi počasí prorokovat pro Tyroly deštivo a zimu. Nakonec jsme se tedy rozhodli pro teplejší variantu a zamířili, s drobným mezipřistáním na rakouské řece Möll, do severní Itálie.
Vyrazili jsme poměrně pozdě. Já se utrhl ze školy až v sedm večer. Kluci už od půl šesté hráli u nás před domem tetris snažíce se naložit všechny hračky pro 7 lidí, 4 kajaky, Baraku, 2 pivní sety, hasičský hangár ze Santa Cruz, 272 piv, jídlo pro obec zhruba velikosti Chotěboře na 14 dní (Tom to asi nepatrně předimenzoval) – a navrch ještě těch zmiňovaných 7 lidí + 2 kytary – do Mišálovo Jumpyho a Miráskovo káry. Nevěřil bych, ale nakonec se povedlo. V pošmourném, ubrečeném večeru jsme zamířili do kempu Campanula na břehu řeky Möll.
V autě bylo veselo. Vzadu se k sobě tulili Bábe s Miráskem, vprostřed jsme já a Dejf statečně čelili Tomovo neodbytné petflašce s vínem, zepředu to jistili řidič Mišál se závozníkem Prokopem. Ledva se nám Brod vytratil ze zrcátka, Tom s ďábelským úsměvem a slovy: “A tohle všecko teď budete muset sníst!!!” zahájil pětidenní teror jídlem. Vytasil se se dvěma pecny sekané, ze které nám ukrajoval brzdy hrozící při neopatrné konzumaci vykloubením spodní čelisti. Všechno jsme ale nakonec zdárně přežili a kolem třetí ráno dorazili, někteří v lepším, jiní v horším stavu, do Unterkolbnitz. Kemp, který měl oficiálně otvírat až za týden, byl plný stanů a aut. Všechno spalo, jen u výčepu se pomotávala jakási podivná bytost s mnoha končetinami. Při větším rozlišení jsme shledali, že je to do sebe zaklesnutý taneční pár. Zakroutili jsme hlavou a šli spát.
Předpověď hlásila pro tuhle část Rakouska už od rána slušné počasí – polojasno a teploty až do 19 stupňů. Kluci postavili stany, já a Miras jsme se nasoukali do žďáráků a vytuhli pod širákem. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale ještě za šera mě vzbudil déšť na obličeji. Meteorologové se jako obvykle fatálně spletli. Od té chvíle totiž až do večera nepřestalo pršet.
Když jsme se za světla všichni sešli pod přístřeškem v kempu, usnesli jsme se, že plány měnit nebudem, sklouznem si Möll, sbalíme se a mokré věci holt dosušíme v Itálii. Řeka moc hezky tekla. Zpočátku to bylo jen hezké, rychlé svezení ve vlnách, od půlky obtížnost začala stoupat. Poslední (zhruba) 3 kilometry, řekl bych, férová WW3.
Po dojezdu jsme ohřáli gulášek, obdrželi pár cenných informací a zbytků jídla od právě odjíždějícího autobusového zájezdu, naskákali do auta a vyrazili konečně do Itálie. Čekal nás už jen asi stopadesátikilometrový přejezd. I za tu chvíli se dá stihnout pár piv. V obci Hermagor nás asi nebudou mít rádi. Pomočili jsme jim totiž náměstí. Maj to tam mít napsaný, hovada. My mysleli, že je to autobusová zastávka…
V Itálii jsem měl vyhlédnutý kemp dei Tre Comuni u jezera Lago di Cavazzo. To je mimochodem největším přirozeným jezerem regionu Friuli Venezia Giulia. Někdy se mu říká, stejně jako kempu, Lago dei Tre Comuni, protože leží v katastru tří obcí. Jezero na první pohled láká ke koupání, ale je vyhlášené tím, že je hrozně studené a plné zahnívajících vodních rostlin. Je zde ale pořádně větrno, takže hotový ráj pro surfaře a jejich všemožné modifikace. Nám se kempík líbil, cena byla přijatelná, tak jsme se tu usadili s tím, že tu zůstaneme minimálně dvě, možná i tři noci. Ten večer už nepršelo, chvílemi se ukázalo i sluníčko, jen od jezera pořád foukal studený vítr. Něco jsme pojedli a popili a – krom Báby, kterej si vydržel sám se sebou přiťukávat do dvou do rána – vcelku brzo zalezli.
Vzbudilo nás sluníčko pomrkávající skrz větve stromů. Pořád zčerstva foukalo a jezero se hemžilo nejrůznějšími plachtami, plachtičkami a draky. Dali jsme si snídani a pak vyrazili omrknout asi 40 kilometrů vzdálený nástup horního úseku řeky Tagliamento. Já to tak trochu tušil a kluky na to připravoval, ale přesto nás znervóznělo, když jsme vystoupili z auta na kopci. Odněkud z hloubi údolí se ozývalo hučení a řeka nebyla vidět. Dolů se vinula zprvu asfaltová, pak už jen lesní cestička, tipuju, že k vodě to nebylo o moc míň, než kilometr. Řeka tady byla ještě malá, ale měla dost vody, velkej spád a všude kolem se povalovaly roxory vytrhané nejspíš z jezu, který byl kousek nad námi proti proudu. Kajaktour.de tady varoval před stromy v zúžených místech. Po 100 metrech to mizelo v zatáčce a dál jsme neviděli. Gumákům se to nelíbilo a nám ostatním, snad kromě Dejva, taky moc ne. Tož jsme se zas vydrápali zpátky na kopec a vyrazili do městečka Moggio Udinese kousek nad soutokem řeky Fella a Tagliamenta. Odtud jsme si sklouzli část Felly a Tagliamenta k městečku Ospedaletto. Nad nástupním místem se zdvihaly věžičky opatství di San Gallo na kopci Santo Spirito na pozadí alpských velikánů. Moc hezký pohled.
Hned za nástupem byl pod mostem schovaný celkem nepříjemný jez, jak je zřejmě v Itálii zvykem, s rozježenými roxory trčícími po celé délce koruny. Naštěstí moc netáhl, tak jsme ho po straně v klidu přenesli. Čekala nás příjemná, stříbromodrá, svižně tekoucí voda, občas se větvící do více ramen v štěrkovém, místy určitě i kilometr širokém korytě. Na soutoku s Tagliamentem nás překvapil most odnikud nikam. Na jeden břeh to bylo tak 200 metrů, na druhý snad kilák. Mostovka asi 3,5 metru ve výšce, oba konce kolmé, na koncích závory a cedule „Soukromý majetek“. Záhada. O něco dál se uprostřed řečiště vyloupla na zdejší poměry neobvykle velká skalka. Vyskočil mi v paměti nějaký starší článek a došlo mi, že je to opuštěný vojenský bunkr. Zpětně jsem dohledal, že se jedná o monoblok č. 5, jeden z nejkurióznějších objektů tzv. Alpského valu. Opevnění se stavělo během druhé světové války, v různých fázích rozpracování byly práce během války přerušeny, později byly objekty renovovány a využívány v rámci společné obrany NATO. Teď už je opuštěný a vyklizený a dá se dostat dovnitř. Opravdu vypadá jako kus skály. Kdybych neměl v paměti ten obrázek v článku, dost možná by nás vůbec nenapadlo tady zastavit. Těch bunkrů a tvrzí je tady v přilehlém údolí údajně kupa, jeden dokonce zašili i do železničního náspu.
Končit jsme měli u městečka Ospedaletto. Výstup byl značený na začátku náhonu do elektrárny. Tagliamento tady ale teklo v korytě širokém skoro kilometr hned čtyřmi rameny. My museli trefit to levé. Mišál nás po telefonu navigoval. Poznávacím znamením byly tři bagry těžící v korytě řeky štěrk. Musím přiznat, že plavba rychlým, úzkým korytem, přímo pod napřaženým ramenem bagru stojícího půlkou pásů v řece, nenavozovala úplně osvobozující pocity.
Cestou zpátky k Lago di Cavazzo pak Prokop absolvoval první z mnoha svých výprav za tabákem. Bohužel bezúspěšně. V kempu jsme pak tradičně podstoupili torturu jídlem (Tome, výborný) a trochu toho sebepoškozování alkoholem. Uprostřed noci dorazil Militantík. Většina výpravy už spala, funkce uvítacího výboru tentokrát připadla mně.
Ráno bylo snad ještě usměvavější, než to včerejší. Sluníčko šimralo ve vlasech a vítr se tentokrát někam uklidil. Prostě nádhera. Posnídali jsme a vyrazili na nástupní místo Felly ve vesnici Dogna. Chtěli jsme spojit dva úseky, celkově to nakonec hodilo cca 17 km. První polovina byla značena jako WW3 bez jakýchkoli dalších informací, zbytek pak WW2-3, údajně v pohodě sjízdný. Výstup nad mostem v Moggio Udinese, tam, kde jsme včera začínali. Jeli jsme podél řeky nahoru a trochu na nás působil autobusový efekt. Jenže, jak jsme později zjistili, fungoval obráceně. Řeka nám z auta přišla daleko horší, než pak ve skutečnosti byla. Trochu rozechvěle jsme se pustili do prvních peřejí a zjistili, že tohle je prostě ono. Hezká, technická voda, zpočátku tekoucí z opravdu pěkného kopce. Žádné extrémy a zákeřnosti, ale přitom rozhodně nebyla zadarmo. První kilometry jsme sjeli opravdu za pár minut. Brzy se před námi objevila vesnice Chiusaforte, kde byl, jak jinak než pod mostem, schovaný jez. To je obecně taková italská libůstka – maskovat jezy pod mosty tak, aby na letecké mapě nebyly vůbec vidět. My ho naštěstí postřehli už cestou nahoru, takže nás nepřekvapil. Vyskákali jsme z lodí a šli ho omrknout. Jez samotný byl provalený, s krásným, čitelným jazykem, ale zespoda byl přímo pod mostem vidět hodně nepříjemný šikmý válec. My, kajakáři, jsme se rozhodli ho nepokoušet, Miras s Tomem si to chtěli sjet. Rozestavěli jsme záchranu. Bohužel dole pod mostem jsem byl jen já. Nějak jsme se asi úplně nepochopili, protože jsem ještě ani nedošel na místo a už odshora Dejf halekal, že jedou. Hroznej fofr. Než jsem stačil odjistit házečku, už je to semlelo. Za vteřinu plavali kolem mě. Hodil jsem šňůru mezi ně, Tom se chytil, Miras držel loď a pádlo a frčel dál. Naštěstí místo nebylo moc široké, tak se brzo dohrabal do vracáku. Tom se při převrácení zamotal helmou do něčeho v lodi, takže si ji musel strhnout z hlavy. Viděli jsme ještě, jak ji unáší voda, ale za chvíli byla pryč. Kromě helmy mu chyběla taky jedna bota.
Dál už obtížnost řeky nebyla taková. Fella se rozlila do štěrkových polí a místy tekla více rameny. Hledat tady ztracenou helmu opravdu připomínalo pověstnou jehlu v kupce sena. Spíš bych dokonce řekl, že ve stohu. Zanedlouho jsme se přiblížili ke trojici mostů, u kterých bylo značené výstupní místo jednoho a nástupní místo druhého úseku. Mezi nimi, jak jinak než pod mostem a ještě ve stínu hory, tak, aby pokud možno v mapě bylo vidět co nejmíň, jsme tušili jez. Museli jsme k levému břehu a těsně u vpusti do elektrárny se chytit takové malé betonové plošinky. Pěkně to táhlo do česlí a ty se ještě každých pár vteřin pootáčely. Až teď mi dochází, co mohlo nastat za průser, kdyby Mirasovi, kterej skákal na břeh první, ujely nohy. Pak už byli gumáci na břehu a vytahovali nás po jednom opatrně ven. Okouněli jsme kolem a čučeli do vody, když tu náhle přímo za česlemi vyplula Tomova bota. Dobrý 3 kilometry od jezu, kde ji ztratil! Tak aspoň něco 🙂
Poponesli jsme lodě pod jez a pokračovali dál, teď už jen příjemnou, max. dvojkovou vodou mezi horami a štěrkovými poli. Netrvalo dlouho a před námi se začaly rýsovat známé věžičky opatství San Gallo, poznávací znamení blížícího se výstupu.
Navázali jsme lodě a přemýšleli co s načatým odpolednem. Tomáš potřeboval novou helmu, Prokop pořád ještě nesehnal kuřivo a nám ostatním se taky ještě nechtělo válet v kempu, kde bychom akorát museli popíjet a čelit další šikaně jídlem. Zajeli jsme do Venzone, překrásného opevněného městečka, kterého jsme si všimli včera cestou do kempu. První zmínky o městě pocházejí už z roku 923. Ve 13. století bylo město poměrně mohutně opevněno a opatřeno vodním příkopem. V 15. století se stalo součástí Benátské republiky, v pozdějších letech čelilo postupně Turkům, Germánům, Rakušákům a Francouzům. V roce 1965 bylo Venzone prohlášeno národní památkou. V roce 1976 bylo zcela srovnáno se zemí silným zemětřesením. Díky štědré mezinárodní podpoře a houževnatosti místních bylo ale městečko i s řadou historických památek obnoveno. K Venzone se váže jedna poměrně morbidní kuriozita: V 17. století zde bylo objeveno značné množství neobvykle dobře zachovalých mumií. Dodnes se údajně vlastně neví, čím je to způsobeno. Každopádně – ve 14. století se městečkem prohnal mor. Zemřelí byli naskládáni do sklepa kostela, protože na hřbitově už nezbývalo místo. Když byla tato provizorní hrobka po letech otevřena, začali místní při pohledu na zachovalé mumie věřit, že jim Bůh posílá předky zpět. Z mumií se od té doby stali vážení členové rodin, lidé si je dokonce občas brali domů, stolovali s nimi a tak… Údajně to fungovalo až do 50. let 20. století. Tak paráda…
Cestou z Venzone jsme obrazili pár obchodů, Tom sehnal levnou cyklistickou helmu, Prokop zase konečně asi na desátej pokus koupil doutníky a demižon vína. A pak už hurá do kempu rozjet mejdan. Vytáhli jsme kytárky a trochu prozpěvovali, když tu se u nás zjevil náš soused, poměrně monstrózní postarší Rakušák, vytáhl z šosu bubenické paličky, začal juchat a mydlit nám do stolu. Z následného rozhovoru jsem pak postřehl, že „mít pant“ znamená v rakouské angličtině „hrát v kapele.“ Tak tenhle pán měl panty dokonce dva 🙂 Mejdánek skončil hluboko v noci dopitím Prokopova demižónu…
Následující jitro bylo sice stejně usměvavé jako to včerejší, jenomže my už se loučili s Itálií a mířili zpátky do Rakous na řeku Gail. Ve hře bylo několik úseků, podle toho, kdy k řece dorazíme a na co se budeme cítit. Cesta nás vedla příkrými serpentinami vzhůru k Nassfeldpassu, sedlu ve výšce 1530 m n. m. Nahoře jsme se trochu pokochali panoramaty a začali se spouštět dolů. Jenomže plně naloženému Jumpymu s károu za zadkem z toho krpálu za chvíli začaly doutnat brzdy. Museli jsme zastavit na odpočívadle a čekat, až to vychladne. Toho využil Tomáš a aspoň trochu nás poterorizoval utopenci. Pak jsme káru přepřáhli za militantní oktávku, vystěhovali do ní i Dejva a frčeli dál. Bylo čím dál jasnější, že 12 km dlouhý úsek Gailu od Nostra Brücke už nestihnem, takže jsme cestou našli ještě jeden most, zhruba v půlce, a rozhodli se dát lodě na vodu tam.
Gail měl spoustu vody, vodočet se pohyboval těsně pod červenými čísly a bylo to celkem znát. Začátek byla poctivá trojka, silná voda ve skalnaté soutěsce – samá zatáčka, proud na skálu a karfióly. Měli jsme oči navrch hlavy. Postupně se údolí otvíralo, obtížnost klesala, až se před námi objevil jez v Kötschach-Mauthenu, konec naší plavby. Kluci jeli nahoru pro oktávku, my sušili věci, do kterých nám v autě bouchlo pivo, klábosili a zlehka popíjeli. Pak jsme přejeli zbývajících 30 kilometrů do Lienzu, kde jsme měli na nedělní dopoledne v plánu už jen slalomku na Drávě a pak cestu domů.
Kemp v Lienzu byl dost plný, ale místo pro nás se našlo. Postavili jsme stan a zahájili tradiční, dnes už poslední mejdan, spojený opět s právem útrpným ve formě stejků, guláše, salámu, sejra, oliv, piva, vína a bůhví čeho ještě dalšího. Moc nechybělo a jedli jsme i chrousty…
Ráno jsme všechno sbalili, vyjeli na nástup slalomky a srdnatě, tentokrát bez Prokopa, se pustili do boje s živlem. Parádní třešnička na dortu. Opravdu jsme si to užili. Snad že bylo ještě celkem brzo, na řece nebyl krom nás jediný vodák. Krása střídala nádheru a, protože celá slalomka měří asi jen dva a půl kilometru, byli jsme brzy dole. Pak už jen navázat, hodit si pod nohy nějakou tu plechovku s pivem a hurá domů.
Do Čech to bylo ještě pořád lehce přes 500 kilometrů, ale čas jsme měli krásný a navigace tvrdila, že po sedmé večer budeme v Brodě. Jenže ouha, na dálnici na Salzburg jsme se zapikali v koloně (hovada – silničáři postavili uprostřed dálnice semafor) a nabrali tam víc než dvouhodinový manko. Do Brodu jsme nakonec dojeli až někdy po desáté večer a vybalovali auto v totální tmě. Každopádně – mně to rozhodně dobrej pocit nezkazilo, kluci, bylo to zase boží! Díky 🙂
