Přátelé, začíná se rýsovat, že se ke mně konečně dostanou fotky z našeho jarního pádlovacího výletu do Slovinska, takže s pouhým dvouměsíčním zpožděním sedám k sepsání článku.
Myslím, že to bylo někdy na Džuzbově svatbě – kdosi se zmínil, že se chystáme na vodu do Slovinska a, co čert nechtěl, zrovna stál poblíž Danny a nadšeně začal plánovat, že pojede s náma a kudy všudy nás protáhne… 🙂 Jak se voda blížila, vodočty začaly tradičně tvrdit, že tam, kam chcem jet, žádná není, takže jsme začali zlehounka pokukovat po nějaké alternativě. Pak se znenadání ve Slovinsku brutálně rozpršelo a Soča začala mohutně stoupat. Danny jásal, že konečně bude jakžtakž slušná voda a já s křečmi v žaludku sledoval webkamery s mizejícími stromy, mosty, plovoucími kurníky a dalšími pěknými věcmi. Pár dní před odjezdem to k mé radosti začalo padat dolů a zastavilo se to na většině úseků někde lehce pod střední vodou. A tak jsme teda vyrazili.
Od nás z HB jsme vypravili 2 auta – Lůďovo bílého Dodge a Pepinovo Lentilku. S Dannym, Bětkou a Adélkou, jsme se měli sejít až v Bovci a o den později měla dorazit i Ježíškovic rodinka. Tentokrát jsem, zřejmě kvůli přílišné šíři mých ramen, vyfasoval v Lůďově fáru místo vedle řidiče, což bylo sice zprvu fajn, ale během cesty se ukázalo, že sedět přes šestset kiláků s hlavou otočenou proti směru jízdy, abych mohl konverzovat s kamarády, není úplně dobrý nápad. Kam zmizly ty dva litry vína a kdo poblil auto od předních dveří až po vejfuk, nemám tušení. Jen bych chtěl ocenit neskutečnou duchapřítomnost aktérovu, který to kvůlivá pohodlí kamarádů zvládl bravurně všechno za jízdy po dálnici s hlavou vystrčenou z okýnka a ještě se u toho omlouval řidičovi. Dál bych to nerozmazával…
Nuže – za těchto, poněkud dobrodružných událostí jsme dojeli nad ránem do Bovce a ulehli pod stříškou v místním kempu.
Zažil jsem už i lepší rána. Nicméně mě to neodradilo od nástupu na vodu. Po snídani jsme vyrazili na soutok s Koritnicí, rozdělili se do dvou skupinek a vyrazili dolů. Voda byla hodná, počasí fajn, takže nám to pěkně ubíhalo a dřív, než jsme se nadáli, byli jsme na začátku úseku Srpenica – Trnovo. Sjeli jsme až po slalomku ( teda, pro přesnost, Karlos tam vlastně doplaval) a tři největší borci – Danny, Bětka a Adélka si sfoukli i tu. Pak jsme vydřeli lodě nahoru a hurá do kempu.
Kempík se během večera zaplnil hromadama Čechů, kteří vyrazili na víkend za zážitky a dělali tu docela bordel. Uprostřed noci pak dorazil ve svém bévépéčku Honzík s Aničkou a dětmi. Ráno jsme odhlasovali přesun do jiného kempu. Tento den byl na programu vršek Soče. Na Bunkerschwallu si z těch, co nepřenášeli, zaplaval, co si tak vzpomínám, Pafka a Honzík. V soutěsce pak já s Adélkou. Nehodlám tady zbytečně rozpitvávat, jak si ze mě v tom největším průseru Militant udělal madlo. Nechť zpytuje své svědomí sám 🙂 Každopádně to bylo fakt moc pěkný. Část osazenstva pak jela ještě jednou s Aničkou, která předtím hlídala děti, zbytek trávil večer příjemným klábosením u piva. Z poklidného klábosení se nakonec vyklubal mejdan jak řemen…
Probudili jsme se do pošmourného rána. Že nebylo úplné azůrko, zas až tolik nevadilo, bo jsme měli vplánu Koritnici, která je krátká, rychlá, hezká – a hlavně končí přímo v kempu. Navázali jsme na vlek všechno, na čem se dalo pádlovat a vyrazili na nástup. Před polednem jsme byli dole, dali si oběd a v krásném slunečném počasí, které se mezitím vylouplo, si řeku sklouzli ještě jednou. Mám dojem, že na začátku soutěsky plavčil Pafka. Slůňovi se zas povedl super kousek, když na něj v půlce soutěsky zpoza skály bafl Danny a Slůňa se tak lekl, až se z toho práskl. Sice zdvihl, ale pod soutěsku přijel s očima navrch hlavy 🙂
Večírek tentokrát nebyl tak bujarý, jen se mi nějak plete, že když už jsme byli všichni kromě Militanta a Lůdi v pelechu, odkudsi se vynořil nějaký česky hovořící týpek, vrhl se na ně a zlili se společně jak dogy. Ale možná se mi to jen zdálo.
Ráno to vypadalo, že počasí se nějak nedokáže rozhodnout, co se sebou. Nás ale čekal poslední pádlovací den, takže jsme se rutinně a bez odmlouvání 
nasoukali do hydra a naklapali k Soče dát si pro velký úspěch ještě jednou the best of Srpenica – Trnovo. A nebylo to špatný. Tuším, že se urodily dvě krysičky – Pafka a Bába si nalokali kousek před koncem co se do nich vešlo. Ze zmateného vyprávění jsme dali dohromady asi tohle: Pafku, kterej mohutně přemotivován točil před velikým šutrem, sežral a práskl válec. Ve chvíli, kdy zdvihal, ho přežehlil Bába. Ten, vida úpěnlivý Pafkovo pohled zpod svojí lodi, se kamarádsky rozhodl zaplavat si s ním. Dokonce, asi aby byl za většího hrdinu, rozsekal si cestou nohu, tak, že pak sotva lezl. No, cirkus jak z partesu. Zaplaťpámbů oba vylezli, lodě jsme pochytali a po pár minutách byli dole. Nejzkušenější část party si opět dala slalomku (tentokrát opravdu vydrželi, dokud nestála záchrana) a pak už bohužel následovalo jen srdceryvné loučení a odjezd do Čech.
Kamarádi, bylo to zase krásný 🙂
