Byla jsem vybrána jako účastník akce Kanoe Mattoni 2008, který je schopen podat několik důvěryhodných informací o tom, jak to všechno opravdu bylo. Možná proto, že díky svojí tělesné stavbě nezvládnu tolik alkoholu jako všichni ostatní, tudíž mám jen malá okénka nikoli výkladní skříně.
Účast byla opravdu veliká. Z Brodu jsme odjížděli dva (já a Bezi) a po cestě jsme do party přibrali ještě Adama. Během Adamova naloďování mu Bezi položil zásadní otázku, která rozhodla o průběhu večera: „Budeme pít víno nebo pivo?“ Takže já to měla sečtené a do Varů jsem řídila já.
Cesta byla dlouhá a pánové tak měli dost času na to, aby se dostatečně zpumprlikovali a pět set metrů před kempem mě donutili zastavit, že už to prý nevydrží.
Po lítém boji s parkovacím místem a Adamusovým stanem, jsme se chtěli jít trochu pobavit. Z nedalekého kempu se ozývala hlasitá napodobenina nějaké ze známých kapel takže jsme vyrazili za tím randálem. Nevím už jestli kvůli výši vstupného a nebo hordě motorkářů v kožených bundách, kteří proudili dovnitř i ven, jsme plán večera poněkud změnili, a přesunuli se s lahvinkou a s kytarou do stanu. Když už byl skoro čas jít spát, volal Jezus a Anička, který že stan je náš, a že se pustíme do pivka co sebou přivezli. Po první lahvi ovsa jsme je ale vyštvali a zalehli do spacáků.
Když jsme se ráno probudili, svítilo sluníčko, a pomalu se tvořila fronta na závodní čísla, která před startem ještě zbyla. My jsme si v klidu uvařili snídani a čekali na Slůňu s Dáňou , kteří měli dorazit. Závodit jsme rozhodně nechtěli, chtěli jsme se jen dostat na řeku. Dlouho trvalo, než se nám podařilo urvat dostatečný počet čísel a než jsme zjistili kdy vlastně můžeme vjet na Teplou.
Před tím nás ale na rozpádlování čekalo něco daleko výživnějšího a hlavně podstatně studenějšího než Teplá – Lomničák. Pod přehradou jsme se připravili k drobnému skoku za navigace po kterém hned následovala vlnka. Slůňa však předvedl jeden ze svých eskamotérských kousků. Když skočil do vody, okamžitě mu povolila šprajda. První vlnku už projel bez ní. Dole sice zkušeně vyeskymoval, ale to už neseděl v lodi ale v bazénu. Projel pár smrčků a ztratil se nám za zatáčkou, takže dál nějak nevím, co se sním dělo. S největší pravděpodobností vystoupil, když už jeho Milka dřela břichem o dno a trochu se čumákem zbrzdila o šutr. Hodně dlouho si v tý studený vodě zaplaval než ho chytila partička, co čekala ve vracáku. Mě jako první záchranu hodili hned za ním. Já jsem ale jako vždycky musela napodobit jízdu zkušenějších kajakářů. Dopadla jsem úplně stejně jako Slůňa s tím rozdílem, že jsem pod vlnou chvíli ležela na pádle. Loď plnou vody jsem ale nezvedla, takže jsem potupně vykrysila. Po pár metrech plavání jsem pochytala pádlo i loď a podařilo se mi zabrzdit ve vracáku, někde mezi rákosím. Voda byla neskutečně studená. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo vytáhnout špunt a loď vylít. V bažině, kde nebylo kam loď opřít to byla docela dřina. Když jsem dohonila skupinu přede mnou, zrovna vylévali loď. Takže začátek nic moc. Podle Worwaních jsou to dvě regulérní krysy (prý chyba paddlera nebo co :o)) No tak tedy dobrá, máme dvě krysy.
Dál nás čekalo několik jezů. Něco jsme jeli, něco přenesli. Voda byla hodně rychlá, až mě kolikrát překvapilo, jakou rychlost umí naše lodě vyvinout. Na soutoku s Teplou jsme počkali, až nás pustí na start. To už byla jen užívačka, pouze Anička trochu hlavou přerovnala kamennou překážku uprostřed řeky. Ozvala se rána, ale Anička bez problémů vyeskymovala. Pár vracáků a vlnek a už jsme byli u cíle. Do Varů jsme se kvůli závodu nedostali. Na břehu nás očekávala cena, v podobě super trička, medaile za účast a HLAVNĚ: vstupenka na párty na kolonádě, která byla spojená s rautem. Slůňa s Dáňou nás bohužel opustili, ale alespoň nás odvezli na tolik očekávanou akci do Varů.
To bychom ale nesměli být takoví nedočkavci a nesměli se nacpat a ožrat už po cestě na kolonádu. Pak bychom možná naplno využili to, co nám pořadatelé nabídli, tj. spousta jídla a pití. Tak jsme si alespoň užili program a značně unaveni se vrátili do kempu. Část taxíkem a část pěšky. Matně si vzpomínám, že jsme asi ještě pokračovali ve stanu, ale nechci lhát, tak to radši nebudu moc rozvádět:o))
Ráno nás čekal opět stejný scénář s tím rozdílem, že jsme vstávali asi o dvě hodiny později a ještě jsme jí měli. Ti disciplinovaní kajakáři měli už Lomničák dvakrát sjetý zato my jsme seděli u snídaně a tupě zírali do kotlíku s česnečkou a pozorovali dění kolem. Když se nám kolem snídaně začali hemžit kameramani z různých televizí, usoudili jsme, že je na čase se také trochu zviditelnit, tudíž sednout na vodu.
Takže jsme se ocitli znovu pod přehradou. Skok z navigace jsem protentokrát neriskovala. Zase by se mi mohla splašit šprajda a taky by se mi mohlo udělat špatně. Ostatní bez problémů naskákali do potoka a už jsme se řítili do prvního většího vracáku. Když už jsem se chtěla radovat z toho, že jsem ho trefila, přiřítila se Anička a přikolíkovala mě bokem na jeden ze stromů co byly kolem. Naštěstí tam nebyla hloubka, tak jsem se rychle opřela o pádlo. Chtěla jsem se srovnat, ale silný proud mi to nedovolil. Tak jsem si pěkně počkala, až si mě někdo přijde z toho stromu sundat. Ale obešlo se to bez krysy.
Jezy byly stejné jako den před tím, přesto některé z nás překvapily. Adam se v jednom z nich rozhodl vyzkoušet sílu vývařiště, zahodil loď i pádlo a začal kroužit tam a zpátky. Asi po dvou kolech se mu tam přestalo líbit a vyplaval ven. Loď chytil Bezi až na soutoku a já s Aničkou jsme se vydali proti proudu hledat pádlo. Našli moji rádcové, našli? No nenašli. Bohužel Adamovi nezbude nic jiného, než koupit pádlo nové a pro příště si hračky lépe hlídat, popřípadě vůbec neriskovat jejich ztrátu.
Pak už následovala jen ukrutně dlouhá cesta domů, sušení hydra a nabírání sil na další super vodu.
