Tak, přátelé, je to konečně tady! Po poměrně dlouhém odhodlávání jsem se konečně dostal k sepsání článku z pro mě absolutního vrcholu letošní sezóny – čtyřdenního zájezdu do Německa a Rakouska.
Bohužel ne všichni WorWaní měli na konci prázdnin čas, takže jsme se tak nějak rozdělili na dvě skupiny. Skupina WorWaní A a pár přicmrndávačů vyrazila na čtyři dny na těžkou vodu, skupina WorWaní B-C vyrazila na víkend na Salzu a Enns. Apropo – očekáváme, že Bába podá hlášení. I když, co jsem tak slyšel, Bábova paměť sahá asi tak někam k Jihlavě…
My jsme vyrazili v pátek 22.8. ve večerních hodinách po poměrně složitých manévrech. Místo a čas odjezdu se totiž za poslední dva dny tolikrát změnily, že byl skoro div, že jsme všichni dorazili na stejné místo. I Lůďa.
Opět jsme se nechali vlákat do Dannyho bílého transportéru. Kupodivu jel a jediné, co se za ty čtyři dny rozbilo, byla klička u dveří. Jelo nás osm, teda vlastně sedm, ale k tomu se dostanu… WorWaní: Bezi, Monča, Karlos, Dáňa. Ostatní: Honza, Anička, Lůďa a řidič Honza Kural. Ten se s transportérem moc nemazlil, takže cesta fakt ubíhala dost rychle. Vesele jsme se bavili a popíjeli a Honzík s Aničkou cosi smolili na noťasu. Náhle vzduch prořízl stín rychle letícího předmětu a do dveří vedle mě se zasekl počítač. Vzápětí mezi mnou a Lůďou vybouchla plechovka piva. To Honza trestal noťas za to, že nebyl schopen připojit se k internetu. Co se dál dělo nechci popisovat, protože mi to připadá ubohé…
…Od hranic nás už jelo jen sedm – Honza se vydal stopem zpátky. Tady se asi sluší poděkovat Honzovi Kuralovi za to, že takhle blbou situaci ustál a dovezl nás až do Německa. A teď už jen vesele 🙂
Den první – 23.8. Loisach, Griesen Schlucht WW 3-4
Hodně pozdě v noci jsme v dešti a po troše zmatečného bloudění dojeli na naše oblíbené parkoviště uprostřed lesů a plni smíšených pocitů hned zalehli. Loisach jsme neviděli, ale kravál, který byl slyšet z lesa dával tušit, že tam asi teče dost vody. Na jaře to takhle rozhodně nehučelo…
Ráno bylo počasí o něco lepší a řeka taky nevypadala až tak dramaticky. Dramaticky ale vypadal transportér, kolem kterýho se válel neskutečnej bordel: hadry, flašky, vodnice a bůhvíco dalšího. Jenom lidi (Honzu s Aničkou) nebylo vůbec vidět. My se v klidu nasnídali, zabalili a pak, kolem půl jedenáctý začali bejt nervózní. Vyslali jsme Lůďu, aby je probudil a vyhnal. Vrátil se s tím, že auto je bez reakce. Bezi a já jsme dopadli stejně, jen Karlos tvrdil, že slyšel nějaký zamumlání. Když jsme otevřeli dveře a začali dovnitř lifrovat pod tlakem bagáž, vykulila se skoro prázdná litrovka vodky a pak nesourodá směs dalšího bordelu, Honzy a Aničky. Nakonec se nám to podařilo nějak nacpat zpátky do auta, rychle zabouchnout a odjet. Naštěstí jsme nejeli daleko.
Na nástupním místě se popelilo pár německých kajakářů, jinak nikde ani noha. Čas nám nedovolil něco moc prohlížet, takže jsme očíhli jen nájezd a pak naskákali do lodí a vyrazili. Honzíkův odjezd nám trochu zamíchal kartama, takže jsme museli partičky rozdělit takto: první – Bezi, Monča, Karlos, druhá – Lůďa, Anička, Dáňa. Řeka pěkně tekla – spád tady má opravdu docela velkej, ale je to potok, takže žádná brutální síla, válce trhající materiál a další běsy se nekonaly. Spíš to byla nádherná kličkovaná mezi velkými kameny, sem tam pěknej průskok a to celý pěkně z kopce. První krysa na sebe nenechala dlouho čekat. Byla to Anička a ulovila ji na dvojkovým voleji. Pořádnej válec byl na spodním Loisachu jen jeden. Karlose pěkně semlel. Ještě, že jsme číhali opodál s házečkou… Kajak bydlel ve válci pěkně dlouho a pak si to samozřejmě namířil na druhej břeh. Tam ho odlovili Bezi s Mončou.
Dál se obtížnost řeky dost střídala. Chvíli kus přehledný odpočinkový vody, pak to někde zmizelo mezi skalama a my museli ven a prohlížet. Co se tak pamatuju, byla tam asi ještě dvě zajímavá místa – ne úplně přehledná peřej končící hupem kolem skály do takovýho proudícího lagunovracákovývařiště a pak krátkej kataraktík, kterej ze břehu vypadal hůř, než potom z vody. Za ním už nebylo nic, takže Karlos mohl opět bezpečně krysit 🙂
Sotva jsme vylezli z lodí, spustil se pekelnej chlejsták. Když trochu přestal, navázali jsme lodě, naskákali do auta a vyrazili na další cestu. Naším cílem byl Landeck v Rakousku. K našemu překvapení navigace pravila, že to je jen asi osmdesát kilometrů. Honzovým stylem jízdy asi půl hodiny přes Alpy 🙂 Kemp v Landecku nefungoval. Poslali nás do soukromýho kempíku (Camping Riffler) asi o 300 metrů dál. Malý, dost drahý, ale čistý, klidný a útulný. Pořád dost pršelo, takže jsme udělali přístřešek a vytáhli gril. Na první večeři totiž Bezi naložil maso. Když se vytasil se dvěma kýbly od primalexu, pochopili jsme, že ho naložil i na všechny další večeře a nic jiného prostě nebudeme mít šanci uvařit…
Den druhý – 24.8. Sanna – soutok – Landeck WW 3 – 4
Probudili jsme se do nádherného rána – nikde ani mráček. Pár metrů od kempu hučela Sanna. Podle internetu měla mít v minulých dnech poměrně málo vody, ale vypadalo to, že po vydatném dešti nastoupala. Plánovali jsme ji až na poslední den, jako oddechovku před odjezdem domů, ale za těchto podmínek jsme se rozhodli sjet ji hned. K soutoku Rosanny a Trisanny to bylo pár kilometrů, takže jsme na vodu vyráželi poměrně brzo. Údolí bylo ještě ve stínu. První místo popsané jako čtyřka se jmenovalo Stiefes Eck. Nevím, ničeho brutálního jsem si nevšiml, povodně s tím asi dost pohnuly. Dlouhá zatáčka kolem skály, větší vlny, sem tam kámen a válec, ale vždycky bylo kam uhnout. Podle mě je nejlepší cesta prostě prostředkem a ve chvíli, kdy se otevře pohled za skálu, natlačit se trochu doleva… Dál příjemná hravá voda na cvičení až před Pians. Tam se to sklápí, řeka je hodně rychlá a i vlny jsou větší. Peřeje jsou ale docela přehledný. Někde v Pians mělo čekat místo nazvaný Pianser Schwall WW 4. Byli jsme z toho trochu nervózní, protože jsme ho neprohlídli a nevěděli, kde přesně začíná a kde můžem zastavit. Jediné, co jsme věděli bylo, že to má být těsně za starým mostem. Ten jsme viděli z peřeje, která končila velikou lagunou za malou skalkou na pravém břehu. Radši jsme tam vylezli a šli se podívat. Drápali jsme se nahoru do kopce nějakou zahradou kolem včelích úlů a modlili se, aby nás neviděl majitel. K Pianser Schwallu to ale bylo ještě dost daleko. Vyplatí se sjet ještě jednou peřejí až pod most, kde je laguna, a hned za mostem vylézt na mělčinu. Celé to začíná třemi válci v navigaci – dají se dobře jet při pravém břehu, pak chvilka klidu (jen pár metrů) – během nich přejet doleva a pak pěkně z kopce ve velkých, silných, nepravidelných vlnách. Na pravé straně je za velkým kamenem dlouhej vracák, ale proud má sílu, takže jsme fakt museli máknout. Karlos se tam při první jízdě vůbec nedostal… Dál už se to zdá v pohodě, proto člověka na konci nepříjemně překvapí další tři válce. Celý to má asi půl kilometru. Ulovili jsme tady dvě krysičky. Monča se chytla hned nahoře ve válci, chvíli tam trčela, nezdvihla a Karlos, kterej už nemohl nic dělat, se po ní ještě projel. Sám pak skončil v jednom z těch tří válců na konci. Monču vytáhl Lůďa hned – číhal s házečkou přímo pod místem, kde vyplavala. Jak lovili Káju nevím. Jel jsem na pomoc Bezimu hledat Mončin kajak ( uplaval snad kilák a půl ).
Sannu jsme jeli dvakrát. Odpoledne bylo míň vody a řeka byla úplně jiná. Pianser Schwall se tentokrát obešel bez krysy, i když já, Lůďa i Anička jsme si o ní fakt koledovali. Karlík předvedl s dieselem v jednom válečku před Landeckem nečekanej rodeovej fígl a připsal si toho dne druhou krysu. Jo – a ještě upozornění: za Pianser Schwallem dlouho vůbec nic není. O to víc nás překvapila peřejka na dohled od Landecku. Jedem, kecáme a najednou jeden po druhém padáme z kopce. Bohužel to všichni ustáli 🙂
Den třetí – 25.8. Inn – Tösener Schlucht WW 3-4
Ráno bylo opět krásně a my vstali docela brzo. Na nástupní místo na Tösener Schluchtu to bylo z Landecku necelých třicet kilometrů. Jeli jsme podél Landecker Schluchtu, s hrůzou koukali dolů a modlili se, aby elektrárna nahoře nepustila vodu, protože Bezi by byl určitě schopnej nás do toho hnát. Tösener Schlucht ze silnice nevypadal tak hrozně. Měli jsme načteno, že začíná čtyřkovým kataraktem a někde v půlce je údajně pětková peřej. Co jsme ale nevěděli bylo, že ten úvodní katarakt měří kilometr a půl 🙁 Trochu jsme ho prohlíželi, ale moc se toho nedalo pamatovat – vlastně jenom konec, kde celá řeka valila na skálu s kapsou (levý břeh). U pravého břehu je obří, trochu kolující vracák, do kterého, jak se ukázalo, byl docela problém se dostat. Proud má fakt sílu a na rozhraní bublaj karfioly velký jak dodávky.
Nasedáme nad kataraktem (je tam u silnice krásnej plácek na zastavení a nádherná plážička) a jedem jen v pěti. Kája se rozhodl tuhle řeku vynechat. Chvilka klidu, pak se objeví most a taky první vlny jak baráky. Za mostem se dá ještě zastavit ve vracáku a vydejchat, ale dál už to nejde. Vlny, šutry, pěna, válce, Lůďa eskymuje, zatáčka, tři obří válce při pravém břehu – hurá doleva ke skále (ale ne zase moc) a hned zase fofrem zpátky doprava do vracáku. Na rozhraní mi pod lodí vybuchne květák a chvíli vůbec netuším, kde jsem. Pak stojíme na břehu a lapeme po dechu. Neplaval nikdo, ale byla to fakt síla.
Dál je to příjemná, skoro se mi chce říct dvojková, krajinovka. Někde zhruba v půlce Tösener Schluchtu je ta peřej, co jsme o ní četli. Nevím – prohlížet to asi šlo, ale nám se nechtělo chodit až dolů, takže jsme to jeli na voči. Pěknej kopec, vlny jak baráky a úplně dole při pravém břehu válec jako kráva. Všichni ho viděli a uhnuli, jenom Lůďa ho napálil přímo na komoru. Vletěl do něj jak do peřiny, ale měl při tom takovou rychlost, že ho válec jen práskl a pustil. Asi o kilometr dál se řeka dělila v zatáčce do tří ramen. Ze silnice jsme předtím viděli, že to úplně vpravo bude asi nejschůdnější, takže jsme jeli rovnou tam. Asi jsme dobře udělali. I tak to pěkně skákalo… Pak už jen nenáročnej dojezd, a piknik v parčíku u řeky. Protože bylo ještě docela brzo odpoledne, rozhodli jsme se, že pojedem okouknout Ötztaller Ache, kterou jsme měli naplánovanou na příští den. Došli jsme k jezu v Brunau, vymysleli, kde zastavit, a pak šli prohlídnout údajně nejobtížnější místo na Untere Ötzu – sesutou stráň v zatáčce se spoustou kamenů. Mezi kamenama se schovávaly minimálně tři pořádný díry. No, nic pěknýho, ale dneska už jsme viděli tolik, že nám to přišlo celkem v pohodě. Pak jsme asi hodinu přešlapovali nahoře u slalomky a řešili, kudy to jet. Protože jsme měli už notně upito, ničeho jsme se nebáli a jedna šílená teorie střídala druhou…
Pak jsme se šli podívat nahoru na Wellerbrücke, že to má někdy zanedlouho jet Prďoch. No – fakt síla. Popsal bych to asi takto: šestkovej vodopád, pak lagunka WW5, vodopád WW6, sifon, vodopád, sifon, lagunka WW5 atd. Pod vlivem dobrého vínka jsem vymyslel super cestu, ale srabíci se mnou nechtěli jet. Jo – Prďochu, až nad tím budeš stát a řešit, klidně mi zavolej, mám to pořád ještě v hlavě a rád ti po telefonu poradím 🙂
Den čtvrtý – 26.8. Ötztaller Ache – Untere Ötz WW 4-5
Ráno je zase krásně a my míříme na nejtěžší řeku našeho letošního pádlování. U slalomky zase prostojíme svojí hodinku a protože včerejší alkoholové opojení už vyprchalo, já a Karlos se rozhodujem, že nasednem až pod ní. Kdybychom, blbci, věděli, že slalomka je nejlehčí úsek na Ötzu, ušetřili bychom si spoustu nervů. Takže: sedím v kajaku na šutru připravenej vyrazit, kdyby někdo plaval. Projede Monča s Bezim – vcelku na pohodu. Pak se dlouho n
ic neděje. V tu chvíli mě přepadá myšlenka, co tady vlastně řeším. Vyletím ven a s lodí na rameni peláším nad slalomku. Anička s Lůďou se právě handrkujou. Lůďa totiž chce jet jinudy než Bezi. Takže jedu nakonec první, za mnou Anička (dali jsme to s prstem v nose) a poslední Lůďa svojí cestou. Nechce se mu do proudu, takže se až dolů plíží při břehu. Pak se zamotává do šutrů a zakončuje to excelentním skokem z balvanu přímo do válce… Přidává se k nám Karlos, ale řeka rozhodně není lehčí. Spád jako blázen, rychlost, kameny, válce. Jednotlivý peřeje jsou fakt dlouhý. Pod dřevěnou lávkou nám Kájík mizí ve válci a hned vyplave. Naštěstí si vybral jediný možný místo, kde jsme ho mohli bleskově došťouchat do vracáku a chytit i kajak. Peřej pokračuje ještě tak půl kilometru, pak už je řeka klidnější. Až k jezu v Brunau nás už nic dramatického nečeká. Jez přetahujem (totální smrťák) a pokračujem k místu, které jsme včera prohlíželi. Je ale víc vody, takže to vypadá úplně jinak. Rozhodujem se, že to znova prohlížet a ani jistit nebudem a jeden po druhém do toho najíždíme. Kamenů kouká míň, ale válce mají o to větší sílu. Berou rychlost, skoro zastavujou. Lůďa všechny tři proeskymuje. Anička je prokrauluje za lodí. Pod peřejí jí s Lůďou táhnem i s kajakem na mělčinu. Je v pohodě, takže jedem hned dál. Další krásná peřej je pak ještě při ústí do Innu. Dál pokračujeme po našem oblíbeném Imster Schluchtu. Je tady podstatně víc vody než zjara, Anička nám tady jednou plave a Lůďa mizí až po hlavu v rozhraní proudů. Po dojezdu do Haimingu čekáme strašně dlouho na Honzu. Nepochopil, že Ötztallerka je fakt rychlá řeka a čekal na nás s kamerou na místě, kterým jsme už dávno projeli. Pak už jen balení a dlouhá noční jízda zpátky do Čech. Ani se mi nechtělo….
