(by Karlos)
Milí přátelé, nejprve bych vám rád vysvětlil, proč píšu o dvou ročnících Vavřinečáku naráz. Je to proto, že jsem líný jak veš. To jen abych předešel dalším spekulacím. A teď už hurá na vodu!
Rok 2006
Loni v říjnu jsme vyráželi na Vavřinečák v této sestavě: já, Bezi a Mates na kajakách a Bába s Dáňou a Pafka se Sluncem na pálavách. Většina z nás byla ještě namlsaná z Rakouska, kde jsme si užívali krásné řeky a na nich málo lidí. A tak není divu, že jsme byli trochu zklamaní. Už od brzkého rána panovalo nevlídné počasí, voda byla studená a špinavá a i přesto se našlo několik set zájemců o sjetí. I my jsme se tedy navlíkli do hydra a naskákali na vodu. Cesta byla technicky velmi náročná a nebezpečná. V pět metrů širokém korytě jeli někdy vedle sebe i čtyři lodě, a z toho aspoň jedna neřízená.
První velký zádrhel vznikl u kamenného mostíku s pilířem. My jsme zde zastavili na malé pláničce a jali jsme se občerstvovat startkami a obsahem našich placatek. Po chvíli se po proudu přiřítila jakási nafukovačka a namotala se na pilíř od mostu. Její posádka zřejmě utrpěla při nárazu šok, jinak si nedovedu její další počínaní vysvětlit. Pokoušeli se zde totiž svou loď vylít a hned do ní nastoupit, čímž na dalších dvacet minut uzavřeli koryto potoka. Během této doby se na naší pláži nashromáždilo několik tuctů dalších lodí a všichni čekali, až budou moci pokračovat. Pak všichni naráz vyrazili a celá situace se záhy opakovala. Pár set metrů za mostem jsem se dostal do potíží já. Znenadání jsem byl zezadu přepaden rozdivočelým Riem, které mě obratně vypráskalo a dalších dvacet metrů mě vláčelo korytem.
Pokaždé, když jsem se pokusil opustit svůj kajak, mě napadlo znovu a bez okolků mě natlačilo zpátky do útrob mé lodi. Konečně nepřátelská posádka usoudila, že mám dost a nechala mě vylézt na břeh a tam si vylít loď a vybít vztek na nevinné krtině. Po chvíli jsem dohnal zbytek naší výpravy u místa, kterému přezdíváme vrtule. Pafka se Sluníčkem se tu práskli a když už byl Pafka ve vodě, rozhodl se odlovit další plavající vodáky. O zákazníky neměl nouzi. Další cesta už probíhala bez nehod, ale ta největší šou nás ještě čekala. Postaral se o ni Bezi na Toušický kaskádě. Už dlouho si na toto vypečené místo brousil zuby a tentokrát byl pevně rozhodnut ho sjet. Pečlivě si kaskádu prohlédl ze břehu a za výkřiků „to dám“ se hnal ke kajaku. Po cestě ještě stihnul zorganizovat záchranně-fotografický oddíl a už se řítil k prvnímu skoku. Ve válci pod ním začal náhle předvádět rozličné rodeové figury (např. jízda po zadních, kotrmelce a jiné kejkle). Své představení vyšperkoval ukázkovou krysou, za což ho Pafka odměnil předpisově vrženou házečkou. Bezi ji chytil, ale kajak ne. A tak Bezi vyvázl bez úhony, zatímco jeho kajak získal zbrusu nový průzor ve špici a pár dalších vylepšení. Domů jsme tedy odjížděli mírně zklamaní a přemýšleli jsme, jestli sem za rok ještě vůbec pojedem.
Rok 2007
A nakonec jsme jeli a to ze dvou důvodů. Za prvé se rozrostly řady WorWaních a my jsme usoudili, že pro naší kajakářskou školku to bude zajímavá zkušenost, a za druhé jsme se během roku skamarádili s Honzíkem (Jesus – viz článek o Rakousku a Soče), a ten vymyslel, že když kluci večer zahrajou pořadatelům Vavřinečáku u ohýnku, tak budeme moct jet hned ráno, ještě před zástupem ostatních vodáků. A tak jsme se dlouho nerozmýšleli a vyrazili jsme. Na kajakách jeli WorWaní (kromě Matesa, kterej ještě není fit), k tomu dvě pálavy s posádkami ve složení Klára a Pavla a strýc Pepin s Hančou. Zvlášť je třeba jmenovat Pafku s Mirasem na barace, ti totiž jezdí všechno s prstem v nose (jak se záhy ukázalo).
Z Brodu jsme vyrazili v pátek v podvečer a posádky všech aut začali okamžitě konzumovat alkohol v nevídaném množství (teda kromě řidičů). A tak když volali Bezi s Bábou z Vilémova, že tam prší a že se na to vykašlem, narazili na svéřepý odpor již nesmrtelných vodáků. Po menším bloudění jsme na místo dorazili asi kolem deváté hodiny. Řidiči začali okamžitě dohánět svou ztrátu v konzumaci alkoholu, ožralej zbytek výpravy zvesela pokračoval v započatém díle a připojil se k místním vodákům, kteří už měli taky něco za sebou. Další události tohoto večera už nejsem schopen popsat. Ráno jsme se s dílčími problémy přichystali na vodu a vyrazili jsme. To, co se odehrávalo na vodě, vím většinou jen z vyprávění, protože jsem ji měl ještě jak vidle a většinou jsem se držel s Bábou vzadu. A odehrávalo se toho spoustu. Počet krys toho dne dosáhl dvojciferné hodnoty, na čemž se největší měrou podíleli gumídci, kteří různě padali do peřejí bokem a pozadu, vypadávali z lodí a vůbec se bavili prapodivným způsobem. Tohoto představení se zúčastnili i Miras s Pafkou, a to hned dvakrát. Asi si zapomněli vyndat prsty z nosu a špatně se jim pádlovalo. Jednu krysu se dokonce pokusili zamlčet, ale byli odhaleni a zostuzeni. Zajímavý kousek předvedla i Monča. 
Nepodařilo se jí trefit uzký průjezd kolem padlého stromu a zachytila se rukama kmenu. Následně ji proud odebral kajak a Monča visela na stromě jak prádlo na šňůře. Nedbala ani pokynů zkušenějších kolegů („Pusť se, my tě chytíme“) a s výkřiky „nepustim, ne a ne“ se pokoušela na strom vyšplhat. Stejně se nakonec pustila. Nakonec snad ještě zmíním ukázku háčkovské hrdosti, jíž jsme se stali svědky. Klárka, věrná heslu přeskoč, ale nepodlez, totiž odmítla sklonit hlavu před dřevěnou lávkou. Ani lávka neuhla a výsledkem bylo drobné krvácení z dutiny nosní. Teď aspoň víme, že nemá modrou krev a tudíž s námi může sedět v hospodě u jednoho stolu, jak se sluší na prostý lid. Domů jsme se nakonec údajně vrátili všichni v pořádku, teda kromě mě, já se totiž opil i po cestě zpět.
Příští rok pojedu na Vavřinec zase a doufám, že vy ostatní na to máte stejný názor. Ještě bych rád poděkoval Pavle za vzornou logistickou podporu a řidičům za jejich obětavost. Obzvláště Slůňa zaslouží náš obdiv, za to že v autě snesl vožralýho Pafku bez roubíku a bez klepet.
