Kamarádi, po nesmírně vyvedené víkendové akci v Dobrohostově jsem na sobě (a zároveň i na Bábovi) shledal některé znaky počínající stařecké demence. Proto jsem usoudil, že bude nejlepší podat svědectví o naší letošní cestě do Alp neprodleně. Později by totiž mohl vzniknout příběh zcela jiný. Tedy:
Stejně jako každý rok, i na letošek jsme si naplánovali jarní pádlovací zájezd do ciziny. Termín byl s velkým předstihem stanoven na druhý květnový víkend prodloužený o státní svátek. Oproti veškerým, v posledních letech obvyklým tradicím, slibovaly rakouské řeky poměrně dost velké množství vody a, světe div se, z nahlášených 13 účastníků expedice se až do poslední chvíle nikdo neodhlásil. Do starých kolejí jsme zaběhli až v samotný den odjezdu, kdy náhle odpadl Lůďa a s ním i jeho sedmimístná Toyota. Situaci pořešilo naše, sice jen pětimístné, ale zato silně krabicoidní Berlingo. A tak jsme v pátek 5. května po obvyklých tanečcích kolem balení a vázání lodí vyrazili na bezmála čtyřsetkilometrovou cestu do Schladmingu na řece Enns. Náš vozový park sestával kromě již zmíněného Berlinga ještě z Mišálova osmimístného autobusu a dvou kár plných lodí. Údernou skupinu pak tvořili tito borci: Bába, Dáňa, Dejf, Karlos, Pafka, Prokop, Slunce a Vakouš na kajacích, Miras a Tomáš Ranečák na Barace, řidič Mišál a odpadkový referent Honza Sztacho, zvaný El Recyclatore. Dlužno ještě dodat, že Tomáš R. zastával navíc funkci pilota druhého vozu a šéfkuchaře výpravy. Vzácný to člověk!
Hrozně rád bych řekl, že se během cesty nic pozoruhodného nepřihodilo. Bohužel to není tak docela pravda. Situace v našem (a klidně říkejme třeba velitelském) voze byla zhruba následující: Konzumaci piva jsme zahájili ještě před samotným nástupem na palubu. Není proto divu, že jsme cestou museli absolvovat několik zdravotních přestávek. Na tom by samo o sobě nebylo nic divného, snad až na to, že pan „K.“ (jako KOROPTEV) postupně začal vyžadovat bezprostředně po vykonání jedné přestávky neprodleně pauzu další. To by se ještě dalo zvládnout jednou, dvakrát, ano, možná i třikrát. Pak už se nám jeho vydírání jevilo neúnosným a Tomáš prostě zastavil o něco později. No… nebudu to rozmazávat. Parkoviště opouštěl pan „K.“ v nových kalhotách a na asfaltu pomalu zasychaly mokré ťápoty.
Do Schladmingu jsme dojeli uprostřed noci s rozestupem asi 30 minut. Kemp byl samozřejmě v rekonstrukci a nefungoval. Každopádně nebylo složité zvednout závoru a vjet auty na louku, která byla podle mapy jeho součástí. Pomalu se začalo dávat do deště. Proto jsme roztáhli obří stan, kterým nás vybavil náš sponzor SDH Santa Cruz, a po obvyklém vzájemném povyměňování zážitků z cesty a vypití kalíšku nějakého toho šláftruňku v očekávání zítřejšího dobrodružství spokojeně usnuli.
Následujícího rána nebylo po dešti ani památky. Sluníčko se na nás usmívalo a my hleděli na zčásti ještě zasněžené sjezdovky na okolních kopcích. Po vydatné snídani a nezbytné kávičce jsme nedočkavě zamířili do Mandlingu, nástupního místa dnešního, zhruba devítikilometrového úseku. Vody bylo v řece opravdu hodně, z mostu hned za nástupem jsme ohromeně sledovali místo s velikými vlnami a tajně doufali, že dál to bude lepší. Nebylo na co čekat, Enns jsme měli toho dne v plánu sjet dvakrát. Převlek do ještě suchého hydra, rychlé protažení a hurá na vodu. Přišlo mi, že náš respekt z úvodní pasáže byl výrazně mohutnější, než pasáž sama. Všichni projeli bez ztráty kytičky a velkou rychlostí se hrnuli dál. V některých místech byly fakt pořádné vlny, ale technicky naprosto pohodová voda. Poměrně brzy jsme se octli u výstupu, rychle navázali lodě a vyrazili na druhé kolo. Tam už respekt pochopitelně poněkud opadl a ruku v ruce s tím se nevyhnutelně dostavily první krysy. Nejdřív zaplaval Dejf hned v úvodní zatáčce. Proplaval si poctivých 300 metrů a vypil asi tak půlku Enže. Někde uprostřed úseku se vykoupal i Prokop, ten ale nekrauloval tak dlouho, nakonec se dostal na břeh za pomoci Slůni a jeho efektního břehuláka. Shodli jsme se, že toho mu počítat nebudem, bo šlo o záchranu kamaráda. Koho pak ale zachraňoval na výstupu, to fakt nevím…
Po převlečení z mokrých hadrů jsme shledali, že máme hlad a zálibně obhlíželi vonící Tomův gulášek. Někdo nám ho ale zřejmě nepřál, protože už skoro bublající kastról se k naší hrůze pojednou poroučel do trávy… No, nevím, jak to Tomáš dělá, ale sesbíral maso, sáhl kamsi do auta pro pár pytlíků a vodu a za tři, čtyři minuty měl guláš nový a rovnou nám ho servíroval k jídlu. Génius.
Po obědě jsme přišmodrchali lodě na vleky, zásobili se pitivem a vyrazili přes sedlo a lyžařské středisko Obertauern do kempu v Tamswegu na břehu řeky Südliche Taurach. Nahoře bylo ještě celkem dost sněhu a naše auto prostě jelo rychleji, takže když po nějaké chvíli za námi zastavili kluci, měli jsme už slušnou zásobu koulí a pustili se do nich.
Kemp v Tamswegu byl otevřenej a až na pár důchodců v nepojízdných, jako chatky fungujících karavanech, úplně prázdnej. Zabrali jsme velkej rovnej plac a rovnou postavili náš hangár. Pod ním pak pokračoval náš už v autech solidně rozjetej mejdan. Na přetřes toho večera přišly nejroztodivnější historky. Nejzajímavější byl asi mysteriózní případ dědka z Klanečný, po kterým Slůňa zdědil dobrý vlasy, ale kterej vůbec není jeho příbuznej…
Na to, jak pozdě a v jakém stavu jsem šel té noci spát, jsem se vzbudil dost brzo. Chvíli jsem se povaloval ve spacáku, ale to mě moc nebavilo, tak jsem vyrazil omrknout Taurach. Přišlo mi, že vody je v řece ažaž a zrovna u kempu nebylo nic, co by se extra hodilo k zastavení většího počtu lodí najednou. Jako – vracáky tam byly sice krásný, ale všechny na druhým břehu. Když jsem se vrátil, kluci už mžourali ze spacáků. Dali jsme snídani a vyrazili proti proudu hledat nějakej kloudnej nástup. Ten jsme nakonec našli v Mauterndorfu, krásným středověkým městečku s ještě krásnějším hradem na kopci. Protože i ty nejprostornější místní bulváry maj na šířku tak max. 3,5 metru, vzali jsme nakonec zavděk parkovištěm u jakýhosi obchodu. Rychlá převlíkačka, rozloučení s Prokopem, kterej se rozhodl tento den vynechat – a šup na vodu.
Taurach byl ukrutně studenej a opravdu svižnej. Tady nahoře byl srovnanej jakousi prastarou dřevěnou navigací, takže dlouhý úseky byly skoro rovný a těžko se hledaly jakýkoli větší vracáky. Postupně se řeka rozklikatila a objevila se spousta hezkých cvičných místeček. Navíc, protože není sevřená ve vysokých březích, ale teče takřka po louce, otvíraly se z vody parádní pohledy na okolní krajinu, pastviny, vesničky a ještě zasněžené štíty hor. Fakt krása! Na kraji jedné vesnice se z křoví před námi vyloupl poměrně vysoký kamenitý stupeň. Nebylo moc kde zastavit, ale nějak jsme se pochytali a šli to omrknout. Nezdálo se to nijak hrozný, jenom ta zpěněná voda trochu zaváněla nějakým zákeřně zašitým šutrem. První jeli gumáci a projeli úplně na pohodu. Pak já s kamerou a postupně všichni ostatní. Ten šutr tam fakt byl a málokdo ho vůbec nepotkal. Poslední jel Kájík a když byl v půlce peřeje, Bábe najednou prohlásil: „Podívejte, Karel si jede pro krysu!“ Na ten povel se Karlos beze slova vrhl po hlavě do vody a po chvilce škubání zaseklé nohy velkolepě vykrysil.
Dál byla řeka pořád krásná. Rozšířila se a každou chvíli se před námi vyloupl stupeň s pěknými vlnami. Po břehu vedla cyklostezka. Vylezli jsme u jakési lávky na cigárko a po chvíli si všimli, že se k nám opatrně blíží paní na biokole. Zřejmě se bála, aby se biokolo při kontaktu s partou smrdutých primitivů nesplašilo, ale zároveň byla zvědavá a chtěla trochu pokonverzovat. Bohužel s námi nebyl Prokop, takže se prestižního postu zmocněnce pro německy hovořící krajiny ujal Pafka. Vykročil jí sebevědomě v ústrety a za mocného rachotu výfukových plynů a několikerého bohatýrského odříhnutí se jí snažil vsugerovat, že takhle vypadá němčina. Pak naštěstí Mirase napadlo zeptat se, jestli neumí englicky. Paní z tváře zmizel napjatý výraz, který se tam usídlil při pozorování Pafkovo tanečků, a normálně jsme se domluvili.
Těsně před výstupem u kempu nás měl čekat vyhlášený sedmimetrový třístupňový jez, který je údajně v pohodě sjízdný. Bohužel se před ním nedá dost dobře zastavit, takže jsme se na obhlídku brodili bažinou, křovím, po kolejích… a kolem ukrutně páchnoucího houna, který tam někde namázl El Recyclatore. No, jez vypadal fakt velkolepě, ale nejel bych ho ani za zlatý prase. Možná tak v srpnu, až bude řeka bez vody. Takhle to zavánělo velikým průšvihem, takže jsme si nechali zajít chuť a přenesli. To už jsme ale byli na dohled od kempu a po pár minutách tahali lodě z vody na výstupu.
Dohodli jsme se, že druhou jízdu už nepojedeme. Po gulášku jsme se nechali vyvézt nahoru k hradu a prošli si městečko. Kolem burgu se popelilo pár turistů, ale jinak nebylo nikde ani živáčka. Naše vozidlo „A“ potom ještě vyrazilo na obhlídku dvou těžkých míst na Muru, který jsme chtěli jet následujícího dne. Řeka byla podle vodočtu v červených číslech a nemůžu říct, že by se nám nějak extra líbila. Proto se celkem rychle uchytil návrh dát si ráno znovu Taurach, kterej nás nadchl, tentokrát i s Prokopem. Po odpoledním deštíku se k večeru zase udělalo hezky a my si užili grilovačku a békání u kytárek.
Následující ráno nebylo úplně slunečné, ale vypadalo to, že se to při troše štěstí vyloupne. Zkontrolovali jsme vodočty a v červeném pásmu se pohybující Mur nás utvrdil v tom, že Taurach bude na poslední pádlovací den dobrou volbou. Stan jsme zatím nechali stát – po splutí jsme si tady ještě chtěli dát jídlo – a opět vyrazili nahoru do Mauterndorfu. Výstup jsme tentokrát naplánovali o něco dřív, abychom zas nemuseli přetahovat ten běsnej jez. Voda opět krásná. Stupeň s šutrem jsme tentokrát neprohlíželi a rovnou do něj napadali. Krysy – no, vlastně v tom nemám jasno… Zastavili jsme na místě, kde Pafka předešlého dne konverzoval s paní na biokole a najednou koukáme, jak zpoza roští připlouvá červenej kajak a chvíli po něm Dejf. Nějak se to zamluvilo, tak vlastně nevím, jestli to byl břehulák, nepovedenej eskymák, regulérní krysa, nebo kýho vejra…
Na výstupu nikdo nečekal. Vzpomněli jsme si, že naše auto řídí El Recyclatore a ten včera pobíhal po kempu s haldou letáků a nadšeně vykřikoval, že v nějakým místním marketu maj v akci bonsaje. No, nekup to! Překvapivě přijel poměrně brzy a kupodivu žádný bonsaje nevezl. V kempu jsme pak dali gáblík, sbalili naše cajky, domluvili se, že pojedem společně mimo český dálnice, bo Mišál nemá známku a… hned na první křižovatce zjistili, že druhý auto za náma není a frčí úplně jinudy. Tož jsme jeli na vlastní pěst. Cesta za občasného pochrupávání celkem odsejpala. Těsně před hranicema se ale navigace rozhodla, že si nás trochu povodí a ukáže nám ještě kus Rakouska s nádhernými výhledy na zalesněné příhraniční kopce. Blbý bylo, že jsme počítali s benzínkou na Dvořišti a v nádrži neměli nic. V krpálu uprostřed hvozdů nám auto pravilo, že nemá šťávu a navigace se vytasila s jakousi hypotetickou benzínkou vzdálenou asi 13 kilometrů. Modlili jsme se, aby byla otevřená. Kupodivu byla, ale vůbec nevím, na co jsme k ní dojeli. Na naftu určitě ne. Po pantomimickém rozhovoru s lidumilným pumpařem, který, vida naše zbědované zevnějšky, jal se nám vnucovat zadarmo čerstvě upečený chléb, jsme konečně zamířili už opravdu do Čech.
Kamarádi, zase mě to s váma kurevsky bavilo. Ať ať ať ať!!!!!
