Po loňské megaveleúspěšné akci „Lehké Rakousko na gumě“, jsme plni emocí a zážitků, naplánovali další podobnou odpočinkovou zahraniční vodu s manželkami, přítelkyněmi a vůbec všemožnými dalšími rodinnými příslušníky. Protože to však nešlo, stejně jako loni, před prázdninami, volba padla tentokrát na začátek září. Bohužel nám osud naházel pod nohy tolik klacků v podobě nejrůznějších nedorozumění, zmatků a průšvihů, že jsme nakonec z toho mraku nadšených vodáků, kteří přislíbili účast, zbyli jen tři: já s Klárkou a Míra. To nás však neodradilo a po hromadě telefonátů a vzájemného ujišťování se, že fakt jedem, jsme naplánovali průzkum nových vodáckých terénů v Rakousku – totiž spodek Steyru a nedalekou říčku Alm.
Počasí hlásili celkem slušné. Jak se však blížil den odjezdu, ti zpropadení Norové pořád přitvrzovali a přitvrzovali a my ( no, hlavně teda Míra s Klárkou ) oddalovali definitivní rozhodnutí jak jen to šlo. Páteční výhled – vytrvalý déšť, až 16mm srážek a maxima okolo 11 stupňů Celsia, to trochu rozhodilo i mě. Jenomže – když už se rozhodnu jet na vodu, nemíním se jen tak vzdát. Koukl jsem na radarovou mapu a zjistil, že na severu bude hezky. Pak jsem si vzpomněl, že jsem kdysi slyšel docela příjemné ohlasy na polské řeky. A když jsem zjistil, že na nástup nejbližší z nich, Kwisy, je to nějakých 200 kilometrů, měl jsem rozhodnuto. Klárka vypadala, že se jí dost ulevilo, Míru jsem musel chvíli přesvědčovat, ale nakonec všechno dobře dopadlo a před polednem už jsem běžel do banky pro Złoté. Odpoledne jsme pak narychlo nakoupili něco k jídlu a když jsme pak zjistili, že lidumilové v Kauflandu nabízejí náš oblíbený litinový gril za 139 korun, koupili jsme i ten a ještě hrnec masa.
A pak jsme vyrazili. Silnice byly prázdný, takže jsem těch asi 210 kilometrů přeletěl za něco málo přes dvě a půl hodiny. Dokonce i přesto, že posledních 15 kiláků jsme jeli mlhou tak hustou, že by se z ní nechaly sekerou vysekávat kostky. Hnal jsem auto, co to šlo, abych si ještě trochu užil pařbičku v kempu, ale Míra byl rychlejší. Když jsem někde kolem tři čtvrtě na jedenáct dojížděl k Łesnianskému jezeru, oba už měli s Klárkou v sobě polovinu veškerých našich zásob vína a spokojeně se pohihňávali.
Kemp „Izery“ (http://www.izery.com) jsme našli celkem v pohodě – nerozhodilo nás ani to, že k němu vedla podobná cesta, jakou u nás vozí jezedáci hnůj na pole. Za jezerem se blýskalo a lehce poprchalo (to by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z Norska chybu). Za bujarého veselí jsme po několika pokusech postavili stan tak, že vypadal opravdu jako stan. Náhle se ze tmy vynořil dědík s kapitánskou čepicí. Kdyby řekl, že je tatínkem Pepka námořníka, asi bych mu to i věřil. Pravil nám, že jsme stan postavili blbě, že kemp je o kousek vedle, ale prej to zas až tak moc nevadí. Poté se opět rozplynul ve tmě. Za chvíli se spustil slejvák. Naštěstí jsme si stačili do stanu nanosit něco pití, takže jsme mohli vesele pokračovat v obveselování se. To skončilo až tím, že oba mí spolucestující náhle přestali mluvit. Míra se pak ještě na chvíli vzchopil a cosi kutil v kufru auta… Přátelé – už vím, jak vypadá zoufalý a krutý hlad. To sežerete chleba dokonce i s igelitkou 🙂
Ráno jsem se vzbudil kolem šesté a už jsem nějak nemohl spát. Vyrazil jsem se tedy podívat, kdeže to vlastně jsme. Asi třicet metrů pod námi začínalo obrovský jezero, kotvilo tady několik plachetniček a z mlhy na kopci čouhalo cosi jako hrad. Zahlédl (nebo spíš vytušil) jsem pár rybářů. Nevím, co mohli chytit, když po sobě pořád mocnými hlasy řvali „kurva, kurva (polsky je to vlastně asi kurwa, kurwa)…“ No, já se každopádně otočil, aby mi v té mlze nějaká nepřiletěla a šel zas zpátky. Lemry pořád spaly. Nehnulo s nimi ani mlácení dveřmi od auta, ani neustálé šustění v předsíňce stanu. Vytáhl jsem gril, roztopil ho, uvařil čaj, udělal topinky, pak uvařil druhej čaj a udělal druhou várku topinek… a pak bylo devět pryč, mě to přestalo bavit, takže jsem vletěl do stanu a vyhnal ty dva ze spacáků. Tolika vděku jsem si snad ani nezasloužil 🙂
Nástup Kwisy jsme vlastně trefili úplnou náhodou. Zadal jsem souřadnice do sousedního kempu, kterej je přímo u přehradní hráze a ve kterým jsme nechtěli spát, protože jsme nějak nepochopili ceník, s tím, že tam nějak slezem k řece. Jaké bylo naše překvapení, když navigace okázale ignorovala pěknou asfaltku i s bilboardem velikosti slušné autobusové zastávky a nahnala nás do vesnice Łesna kamsi mezi baráky. Rozblácená polňačka plná louží a rigolů se po chvíli sklopila z kopce a zmizela v lese. Skoro už jsme se báli, že jestli jedem blbě, zpátky už se nevyhrabem. A najednou jsme byli na loučce u řeky. Dokonce tam byla udělaná poměrně luxusní cesta až k vodě. Vyházeli jsme věci a já fofrem vyrazil autem na výstup, abych to moc neprotahoval. Zpátky jsem totiž musel na kole. Do Koscielniků Dolnych, kde je první silniční most od Łesné, to je zhruba 12 kilometrů, takže žádná velká tragédie. Nějak jsem úplně nepochopil, proč mají Poláci takovou mánii v železničních přejezdech. Na tom kousku jich bylo snad osm, všechny pochopitelně na stopku a polovina z nich v zatáčce, kde stejně nebylo nic vidět. Cesta zpátky byla většinou po rovině, jenom poslední kilometr, asi abych se nenudil, byla taková malinkatá vrcholová prémie. Dojel jsem zplavenej jak kůň.
Kolo jsme hodili do lesa, přivázali k nějaký lísce, protože na nic většího mi nevystačil zámek, a vyrazili po proudu. Řeka měla hodně vody (netuším, kde se tam vzala, protože tomu jezeru nad námi evidentně chyběl minimálně metr) a dost svižně valila. 
Hned za zatáčkou jsme narazili na jez. Při levém břehu byla asi 20 metrů dlouhá betonová plotnošlajsna (nebo jak to nazvat). Vlevo končila mírně zvednutou hranou, vpravo pak drobounkou žumpičkou. Takovou akorát na to, aby člověku, když to projede tak laxně jako já, stříkala voda i ušima. Dál to pokračovalo jakousi zřejmě už nepoužívanou slalomkou. Pěkná peřejka, kameny, sem tam vybetonovaná zídka. Celý horkotěžko do WW2 (spíš 1+), ale moc milý. Odhadem asi tak 200 – 250 metrů. Pak jsme vjeli do městečka Łesna. Proud pořád hodně rychlej, sem tam vlnka nebo pidiváleček na blbnutí. Moc jsem toho ale nestihl, protože pálava asi někam spěchala…
Udělalo se hezky, pádlovat jsme nemuseli a tak jsme si užívali sluníčka. Za Lesnou není z okolní krajiny nic moc vidět. Kwisa tady teče totální rovinou, břehy jsou většinou porostlé vrbičkami, pod městečkem celkem slušně ověšenými igelitkami, hadry a tak. Voda pěkně valí, občas se objeví stupínek, po několika kilometrech řeka lehce zvolní a objeví se jez. Vlevo se dá vystoupit a omrknout to. Normálně bude nejspíš skoro suchej, ale my měli tolik vody, že jsme mohli jet, kudy nás napadlo. Odtud zase řeka nabrala na původní rychlosti a celkem rychle nás dovezla k mostu v Koscielnikach Dolnych. Dost špatně se tam vystupuje. U břehu je vysoká tráva, žádnej vracák a proud docela valí. Ve dvou lodích to bylo ale v klidu.
Převlíkli jsme se, naložili, vyzvedli v lese kolo a hurá do kempu. Odpoledne jsme strávili grilováním, procházením se po pláži a popíjením, večer jsme si dokonce vzpomněli, že máme v autě moji starou kytaru a za doprovodu nejroztodivnějších home-made bicích nárychtuňků si i notně zabékali. Musím říct, že zásoby alkoholu jsme tentokrát odhadli celkem přesně. Bylo toho jenom o malinko víc než akorát, ale protože nemáme rádi zbytky (teda hlavně Míra), statečně jsme to všechno zdělali.
Ráno jsem měl lehoulinkou kocovinku. Míra ji měl o poznání větší. Klárka vypadala v pohodě. Snídani jsme ale pro jistotu úplně vypustili a vyrazili na vodu. Na neděli jsme vybrali úsek Lawszowa – Swietoszów. Nástup byl lehce přes padesát kilometrů dál směrem od hranic, ale údajně je to jeden z nejhezčích úseků Kwisy, takže by bylo škoda ho nevidět. Norové zas někde udělali chybu, protože místo sluníčka bylo pod mrakem a zamlženo. Ale aspoň bylo teplo a nepršelo. V Ławszowé jsme byli asi za hodinku. Chudák Míra cestou pořád stahoval okýnko a lapal po dechu. Ale hrdě to ustál.
Zjistili jsme, že na nástupu je docela slušnej kempík. Bohužel se o něm na netu nedaly sehnat žádný informace. Každopádně – po domluvě s majiteli, kteří bydlí někde ve vesnici (visí tam telefonní číslo), se tam nechá normálně kempovat. Tak pro příště víme.
Vyházeli jsme věci a já zas vyrazil na výstup, abych se mohl zpátky hezky prošlápnout na kole. V mokrých neoprénkách, na neodpruženým kole po silnici z betonových panelů bez jediný zatáčky, zato pořád lehce do kopce, zážitek k nezaplacení. Ještě, že jsem našel zkratku, kterou jsem si ušetřil skoro dva kilometry. Asi budu muset vyplísnit Honzíka Sztachovic, co nám to dává za mapy.
Na Kwise bylo vidět, že má opravdu dost slušnou vodu. Nepotkali jsme kamenitý peřeje, všude je tady písek, ale řeka teče (nebo aspoň nám tekla) dost solidní rychlostí. Krajina tady je úplně bez civilizace. Samá zatáčka, oblázkový plážičky, 
všude napadaný stromy ohryzaný od bobrů, pískový břehy sesouvající se do řeky, prostě nádhera. Plážičky jsou plný zajímavých kamenů, najdou se tu i pazourky a takový modrý bublinatý vyvřeliny. Nasbírali jsme toho hromadu. Bylo tolik vody, že se všechny stromy v řece daly někudy v klidu objet. Trochu mi to připomínalo některý úseky Moravy, ale v podstatně větším a rychlejším vydání.
Asi v polovině nás překvapil jez. Vyloupl se zčistajasna uprostřed lesa. Nizoučkej, neměl snad ani metr. Ale to, co bylo za ním, nás donutilo přenášet. 
Skoro pětimetrový vývařiště v nás úplně nebudilo důvěru. Za jezem krajina místy připomínala lužní les. Břehy se chvílema snížily až tak, že by stačilo trochu vody navíc a řeka už by tekla lesem. Tam, kde byly břehy vyšší, byly vidět bobří klouzačky a okousaný stromy. Docela nás překvapilo, že se ty potvory nezaleknou ani borovice, která má tři čtvrtě metru v průměru. Postupně proud začal zpomalovat, až jsme nalevo uviděli velikej jez Swietoszów. Pokračovali jsme rovně ještě asi 300 merů náhonem, kde je super výstup, u kterého jsem nechal auto. Pak už jsme si jen zabalili, ohřáli vynikající Sluníčkovy klobásky (Slůňo, zavařený jsou snad ještě o něco lepší 🙂 a za pomoci dvou navzájem se handrkujících navigací vyrazili k domovu.
Musím říct, že to bylo úplně super. Už dlouho jsem si takhle nic neužil. Hned bych jel znova. Dovedu si dokonce Kwisu představit i v létě s dětma.
Jo – a snad ještě jedna užitečná informace. Našel jsem nějakej online vodočet: Lozy (to je údajně někde poblíž té Lawszowé) a tam psali, že Kwisa měla zhruba +- 150cm 🙂
Pár fotek najdete tady: http://worwani1.rajce.idnes.cz/Kwisa,_zari_2014
