… a je to tady. Pokračování naší „tour de WorWaní“ – Slovinsko a Rakousko 2007.
Ještě však, než se dostanu k událostem, které následovaly během dalších dnů našeho pobytu ve Slovinsku a Rakousku, musím upřesnit dvě věci. Zaprvé – což už jsem psal v komentářích k předchozímu článku – opravuji jméno našeho spolupádlera Zaga. Takže – ne ZAK, ani ZACH (viď Karlos), ale ZAG :o)
Ta druhá věc se týká řekl bych až dinosaura, který s námi nasazuje svůj život pro pobavení všech ostatních (Lůďa se jmenuje, pokud to někomu nedošlo). Bylo mi vynadáno, že ho označujeme za seniora právě teď, když si připadá v nejlepším věku a hodlá si založit rodinu. Podle jeho slov mu je 27. Takže přátelé – vítáme mezi sebou Lůďovo mladšího, 27 letého bratra. Doufám, že to bude stejně kvalitní borec jako jeho předchůdce.
A teď zpátky na vodu. Čekala nás neděle, v pořadí třetí den pádlování. Jelikož známe pořekadlo tvrdící „že třetí den je kriticky“, naplánovali jsme si úsek dolní Soči, který byl asi nejtěžší z celé „tour de WorWaní“- obtížnost WW3-WW4 (nemýlím-li se). Ráno jsme posnídali, pobavili se hrůzným zjevem našeho Jesuse, který byl přes noc neustálým běháním na onu místnost, kde si jsou všichni rovni, totálně vyčerpaný a vyrazili na vodu. Zpočátku to byla hezká rozpádlovačka, která se hodila na naše zatuhlý klouby a svaly. A pak to všechno začalo.
Krásný charakter řeky – vždycky těžký úsek a pak lagunka, kde se dalo v případě potřeby zdvihnout (žejo Karlosi, Dáňo, a kdo ví kdo ještě :o)). Od začátku jsme byli Zagem, který Soču už jel, varováni, že nás čeká sifonek, ale díky jeho bravurnímu najíždění stopy a dále upozornění (naučil nás signály – kam se hrabou rudoši) jsme se v pohodě vyhnuli. Nutno ale říct, že kdyby bylo víc vody, byl by to mazec (nebo porno, jak říká Lůďa). Jeli jsme v naučených dvojičkách a fakt si to užívali – parádní voda a skvělý počasí.
Dole jsme vylezli a šli se podívat, co následovalo. Jmenovalo se to „slalomka“. Po shlédnutí prvních 200m jsme se rozhodli udělat v rámci WorWaňů vnitřní segregaci. WorWaní A (kde byli Karlos, já a Dáňa) se rozhodli jet jen prvních pět branek) a WorWaní B (Bezi), který pojede s ostatními dál. Jesus to vzdal, páč mu to zdravotní stav nedovoloval (marně jsme čekali na zázrak).
Kluci nám to najeli a jistili (nebo nám to aspoň tvrdili) a tak jsme vyrazili. Skvěle jsem si to vymyslel, jak to pojedu, ale zapomněl jsem to říct kajakovi – takže jsem se po malé diskuzi vydal jeho směrem, nicméně jsem to ustál a zastavil. Karlos si to dal v pohodě a nejlíp si to najel Daník – teda jen do chvíle, než se mu jeden kretén opřel zpoza kamenu do lodi a převrátil ho. Pak mu ještě, asi pro maximální uspokojení, najel na dno, takže Dáňa zdvihl až napodruhý. Zrovna když jsem ho míjel (Dáňu), zrovna zpíval svým študovaným hláskem „sráč, sráč“. WorWaní A pak vylezli a ostatní pokračovali. Náš milý kretén ještě stačil Bezimu někde najet na ruku a tím mu zpříjemnit zbytek vody. Počkali jsme na kluky, Zag s BoBym si to dali ještě jednou a pak jsme vyrazili zpět do Bovce zabalit věci. Opět ke všeobecnému zklamání – počet krys = 0.
A v Bovci to začalo. Rozhodli jsme se udělat neděli vínovou a každý jsme se ujali jedné pet lahve. Cesta do Rakouska vedla přes krásnou krajinu horských hřebenů. Bylo to tak úchvatné, že jsme si museli v každý zatáčce dál hlt na zdraví. Naneštěstí bylo těch zatáček asi 50 (teda co si pamatuju). Cesta nám utekla hodně rychle. Nejhůř jsme dopadli my s Karlosem, páč v rámci kamarádské podpory zdravého životního stylu jsme nechtěli dopustit, aby ostatní WorWaní zkonzumovali větší dávku, než jsou lékaři doporučené 4 dcl vína denně. Pamatuju si ještě zastávku na hřebenu. Karlos prý taky (ale až po tom, co mu to vyprávěli). Zbytek nevim. Nevim, proč jsme si s Karlosem kupovali chipsy za 50 eur, proč jsem chtěl na benzince pozvat na benzin ještě další tři auta, proč jsem měl ráno politý tričko a kde jsme se to vlastně ráno probudili. Ale Pavla říkala, že jsme byli milí, hraví, v závěru už nemluvní broučci:o)Rád bych zde popsal, jak se měli i ostatní během přejezdu, ale co vím, tak nic moc. Spali, mluvili a tak.
Ráno bylo trochu chladněji, než jsme byli zvyklí. Nicméně jsme se vykopali a začali snídat. Během snídaně se k nám přiblížil Zag a řekl něco, čemu dodnes nerozumím. Ukázal na nás 4 WorWaně a pravil.“ Tak milí WorWani, TADY končej zvířata (ukázal na mě a Karlose), a TADY začínaj lidi (a koukal na Beziho s Dáňou).“ Nechápu, nevim – je asi nějakej divnej – viď, Karlosi? :o)
Po snídani jsme naskákali (Karlos dolezl) do aut a hurá nahoru. Isel je prý vodnatka. Ze břehu to až tak divoce nevypadalo, možná proto jsme se ani tak nebáli – což byla asi chyba. Kluci ještě večer vyčetli, že nahoře je nějaká WW5, tak jsem se na to jeli podívat (v noci jsem prý tvrdil, že už se toho úseku nemůžu dočkat, ale spíš si kluci vymýšleli. To bych nikdy neřekl). Chvilku na to koukali, ale nakonec se rozhodli nejet. 
Sjeli jsme níž – úsek značený WW3-WW4. WorWaní A se na to moc necítili, tak sjeli ještě níž na WW2-WW3+ a počkali než to ostatní sjedou a tam se k nim přidali. A konečne to bylo tady. Hurá. Sláva. To by kurňa bylo, aby při 8 kajakářích za 4 dny na vodě nebyla žádná krysa. Ten den si Karlos střihnul rovnou 2 (musím ale říct že vybáto jsme měli s Dáňou taky dost) a Jesus jednu. Tvrdil nám, že to byla chyba materiálu (mlel něco vo špatný šprajdě), ale všichni jsme viděli, jak do toho válce spadnul jak brambora. Dole jsme si oddychli, chlapsky se poplácali že jsme to zvládli, nabalili auta a vyjeli domů. Po cestě se lehce popíjelo a do Brodu jsme dojeli kolem půlnoci. Živí, zdraví a hlavně se super zážitkama.
Děkuju moc za super vodu všem – WorWaní, Zagu, BoBy, Jesusi a Lůďo a taky našim řidičům Pafkovi a Pavle.
