Je sobota odpoledne, měsíc červen, léta páně 2007. Původní domluva zněla tak, že pojedeme na Slapy (my = já, Bezi + rodina, Karlos) zneužít pohostinnosti jednoho našeho kamaráda, slavícího své nácté narozeniny, lehce se posilnit několika doušky pěnivého moku a u této příležitosti využít všudypřítomné vody k (ne)lehkému tréninku eskymáků.
Nápad to byl krásný až do té chvíle, než Bezi (kdo jiný) přišel s nápadem využít i neděle k dalšímu tréninku (samozřejmě opět eskymáků) na kanále v Tróji. Neznalí situace ani poměrů jsme s Karlosem slepě souhlasili a po Beziho ujištění „že je to brnkačka, maximálně WW2“ usoudili, že na to máme.
Po velice svižně ubíhající cestě (nikdy bych nevěřil, že se dá jet se 3 kajakama na střeše rychlostí 156 km/hod), jsme kolem 16:00 ZULU dorazili na Slapy. Pouze poslední 3 km, které na nás oslavenec narafičil, nám měly znesnadnit cestu k cíli – do několika děr by se vešlo takřka celé kolo.
Ihned po příjezdu jsme našli zdroj upravené vody (myslím že pivo je z vody :o) ), oblékli se do neoprenů a jali se bavit svými rozvernými kousky kolemjdoucí. Eskymáci nám až na pár vyjímek šli (viď, Karlos) i když se párkrát stalo, že někdo nešťastnou náhodou najel na toho druhého zrovna ve chvíli, když byl hlavou dolů a znemožnil mu tak dokončit obrat a asi po dvou hodinách střídavého procvičování a pití piva jsme vyměnili oblečení za suché a šli hrát domino a kvarteto. Možná bych ještě zmínil poměrně vtipnou chvilku, kdy se Bezi rozhodl naučit nás seskakovat ze zídky i s kajakem na těle. Od samého začátku se mi tato taškařice nezdála 25cm vody mi nepřipadalo dost hluboko, ale dal jsem na Beziho slova (je starší a zkušenější) a nechal se tam hodit. Po dopadu jsem zaslechl, jak se chlapci tiše baví: „viděls? Já ti říkal že se to dá“. Po mně skáče Kája a nakonec s menšími problémy i machr Bezi :o)
Večer utekl rychle, za doprovodu našich kytar, oslavencova piva, výborného gulášku, pečeného prasátka, koňaku, … Pouze jedna událost vrhla stín na celý večer – a to když se z mně neznámých důvodů na chudáka Bábu vrhli 3 neuvěřitelně silní jedinci (hyeny) a hodili ho do vody.
Nedělní ráno začalo krátce před polednem, rychle jsme posnídali a s lesklýma očima, červeným nosem a houpavým pocitem v žaludku jsme nalezli do aut a vydali se směr Trója.
Po cestě nám s Kájou začalo docházet, že to možná nebude ten nejlepší nápad a když projíždíme podél kanálu, rozhodnutí na sebe nedá dlouho čekat. Zamykáme se v autě a nechceme vystoupit. Beziho slíbená WW2 se nějakým zvláštním způsobem změnila ve WW3-4. Nakonec jsme se ale přece jen z auta vysoukali a šli si prohlédnout “kritická” místa (podle mého názoru je to jedno kritické místo dlouhé cca 410m).
Oblékáme se do neošů a vyrážíme za Bezim, který se rozhodl najet nám cestu. Kupodivu první sjezd dáváme s hlavou vztyčenou, neponořenou. Bezi nás chválí říkajíc “mile jste mě překvapili, čekal sem že budete voba plavat”. Padá z nás panická hrůza a jdeme do druhého pokusu. Když vezmu v potaz informaci, že kanál má 410m, zhodnotil bych druhý pokus takto:
Bezi – v lodi:410m, mimo loď:0m;
Já – v lodi:50m, mimo loď:360m – dost dobře ani nevim, co se kde stalo;
Kája – v lodi:100m, mimo loď:310m – nejdřív předvedl povedené představení ve véčku a dál už taky neví. Nutno podotknout, že ani mě, ani Káju, nenapadlo zkoušet nějakého přiblblého eskymáka. Ten katapult máme prostě v ruce.
Třetí pokus už plaval jenom Karlos a čtvrtý proběhl bez ztráty šprajdy. Je pravda, že už se nám potom dařilo trefovat i některé vracáky (musím přiznat, že Kája jich trefil víc než já).
Před odjezdem, aby se nám tolik nestýskalo, necháváme lodě na břehu, skáčeme do vody a celý kanál proplouváme jen tak pro radost :o)
Poté se rozdělujeme a já upaluju do Plzně, zatímco zbytek plní žaludky jídlem v místní hospě a pak peláší na druhou stranu.
