V pátek odpoledne vyrážíme dvěma auty – Miras, já a Pafka s předstihem do Slatiňan, abychom půjčili neopreny pro naše méně vybavené kamarády a pro raft. Druhý auto (Bába, Bezi, Pavla) čeká v Brodě na Karlose, kterej jede teprv z Brna z přijímaček. Sraz máme ve Slatiňanech a protože se dozvídáme, že druhá parta se vrací do Vilémova pro Beziho mikinu ( haha!), sedáme hned vedle půjčovny do krčmy a čekáme. V poklidu dopíjíme pivko, když přijíždí tmavomodrá oktávka. Za okénky se zlověstně lesknou několikery oči… Bezi a Karlos s lahvinkou slivovice už začínají systematicky pracovat na opičce a Pavla jim zdatně sekunduje. Nasedáme do aut a vyrážíme. Cesta nepostrádá humorné okamžiky. Bezi se za jízdy drápe machrovsky na střechu, aby Kájovi do kajaku nasypal plechovky od piva, vysílačky, které jsme nafasovali proto, abychom se nepoztráceli zapříčinily, že jsme se poztráceli a do kempu na Jizeře dojeli každej jindy a jinudy apod….
V kempu stavíme stany a chcem jít do hospody. Ta je ale plná Němců, který tam šéfuje Stanďoch, Bobby a Adámek. Takže sedíme venku v zimě a čekáme až přijedou kluci z Brna a až se uvolní stůl. Nakonec vtrháváme dovnitř i s basou a kytarama a rozjíždíme monstrózní party. Němci nevěří vlastním očím a někteří dokonce odchází. Není divu. Řadu věcí, které jsem zde ten večer spatřil bych už znovu snad ani vidět nemusel. Například: Prďoch ležící Němcům na stole, Prďoch tančící v objetí se starou ošklivou Němkou, Prďoch tančící v objetí s Karlosem, halasně pokřikující Adámek visící z balkónku atd….
Ráno je poněkud horší večera. Lezeme ze stanů a pozorujem, kterak Němci fasujou výstroj na vodu. Když si pak zkoušejí neoprény a dobrá polovina se do nich narafičí obráceně a hledá zipy na zádech, trochu se nám rozjasní strhané rysy. Pak už ale balíme věci a vyrážíme do Vrchlabí. Přidává se k nám Luděk, Stanďochův kamarád, kterej pojede s náma. Ve Vrchlabí nabíráme ještě Doda, sedáme do lodí a frčíme dolů. Voda dobrá, rychlá, studená a místama i dost hluboká. To mi ovšem nebránilo v tom, abych, když mě to převrátilo, místo eskymování chvatně nelezl z kajaku, takže při naší první plavbě dolů jsem si ta nejvypečenější místa prohlédl pěkně v klidu ze břehu, zatímco mi kluci kdesi o 200 metrů dál lovili loď. (Taky jsem to tam podruhý jel s prstem v nose a ten, kdo plaval byl Karlos :-)) Na konci plavby nás čekal vysokej jez. Bezi pravil, že to s přehledem dáme. Vzápětí ho to pod jezem odšprajdovalo a honil kajak kilometr po proudu. Já ho honil jenom asi dvacet metrů… Takže jsem si musel opět spravit chuť až při druhé jízdě. Dole (mám pocit, že se to jmenovalo Herlíkovice) byl těsně před výlezem z vody takovej malej decentní váleček. Ten vesele práskal pálavy a na závěr v něm Bezi předvedl vrcholné eskamotérské číslo, při kterém nechal postupně ve válci zmizet celej kajak a vylezl na břeh bez něj… (sundalo mu to šprajdu a při každým eskymáku měl v lodi víc a víc vody až už nezdvihl vůbec).
Večer to vypadá opět na mohutnou party v krčmě. Němci ale kolem desáté začínaj prudit, že jim vedení slíbilo diskotéku. Takže je do lokálu přinesena aparatura a spuštěna show, jež se sestává zejména z hitů 80. let. Jsme už pěkně v náladě, takže s Bezim berem kytary a z balkónku vylepšujem již tak povedenou veselici tím, že diskotékové písně obohacujeme o nápaditá sóla a netradiční akordy. Poté se odebíráme ven k ohništi, kam se mezitím přesunula i značná část Němců a to i těch, kteří tak zuřivě chtěli tančit. Je krásná noc a nám se výborně hraje a kupodivu po včerejšku i zpívá, takže nejedna romantická duše zatlačí slzu…
Ráno je opět ještě o něco horší večera. Navíc poprchá a ani vyhlídka na to, že budeme muset lézt do mokrých neoprenů není zrovna optimistická. Jedeme nahoru nad Vrchlabí. Bezi nás láká na kajaky, ale my zbaběle lezeme do raftu a vkládáme své životy do rukou Dodovi. Ten nás nejdřív šetří. Po několika jízdách ale nakonec vyvážíme raft o půl kiláku výš – nad Esíčko. Tam to Doda při první jízdě vypláchne z raftu a my máme co dělat, abychom bleskově natahali do lodi lidi, co visí přes boky, zastavili a lovili Doda a Bóďu, kterej při výskoku na břeh zmizel pod raftem a když vyplaval, už jsme na něj nedosáhli. Nakonec se s Dodem tak nějak vytáhli navzájem…
Co ještě dodat? Bezi jel ten den na Matesovo kajaku a vypadal, že je dost nadšenej, Peťu, kterej byl na divoký vodě poprvé, jsme nemohli zaboha dostat z raftu a všichni jsme cítili každej sval ještě tři dny potom. Howgh!
